Odborný článek

Pracovat nahlas

9. 3. 2015 Základní vzdělávání Spomocník
Autor
Bořivoj Brdička

Anotace

Vysvětlení pojmu, který popisuje formu online sdílení výsledků práce a má hodně blízko k příbuzné vlastnosti online odborníků včetně učitelů, a sice k návodnosti. Článek je příspěvkem k Týdnu otevřeného vzdělávání 2015.

Již nějaký čas se snažím vysvětlovat, co je návodnost, jako umožnění ostatním sledovat, co děláme. Vnímám ji jako počáteční krok na cestě ke skutečné „informační společnosti“ a zároveň jako jednu ze zásadních podmínek existence kolektivní inteligence lidí žijících v kyberprostoru (Thomas Malone o kolektivní inteligenci). Návodnost chápeme hlavně jako záležitost výchovnou (podle Beth Kanter viz Bloomova taxonomie pro kreativní prostředí). Disponuje jí dnes většina skutečných odborníků, kteří umožňují komukoli sledovat jejich vlastní cestu za poznáním, a přebírat tak jejich know-how (Soukromí je pryč, naučme se s tím žít!). Na straně příjemců mluvíme o budování osobního vzdělávacího prostředí.

Podobné myšlenky se ovšem šíří různými cestami a mohou nabývat různých forem. Podívejme se dnes na to, jak stejnou záležitost vidí expert na sociální podnikání Bryce Williams (When will we Work Out Loud? Soon! [1]). Bryce místo návodnosti (původně anglicky emergence ve významu zjevení) zavádí pojem „pracovat nahlas“, jenž taktéž dokonale vystihuje podstatu. Přitom navazuje na celou řadu dříve vyslovených názorů podporujících zviditelňování výsledků vlastní práce (např. Jim McGee - Observable Work: The Taming of the Flow).

Pracuje-li někdo nahlas, znamená to, že umožňuje svým spolupracovníkům okamžitě vidět, co dělá, a reagovat. Korigovat nesprávný směr vývoje je pak možné okamžitě, což má jistě pozitivní dopad na výsledek. Tento druh kolaborace samozřejmě známe i ze školního prostředí, zatím jsme si ale úplně nezvykli na to, že by se mohla odehrávat i zcela online. Pro případ, že by někdo mohl mít problém výsledky práce pochopit, je vhodné své publikované výstupy navíc ještě vysvětlovat v komentářích, podobně jako to běžně dělají programátoři při psaní kódu. Komentování odborné činnosti ale může mít i mnohem širší záběr – třeba tvíty, blogy apod. Takto Bryce dospívá k následující definici:

Pracovat nahlas = Publikovat výstupy + Komentovat svou práci

Pracovat nahlas (či aplikovat návodnost) většinou znamená dělat kromě své běžné práce ještě něco navíc. Dá se tedy očekávat, že dokud bude takováto forma sdílení chápána jako nepovinná nadstavba pracovních povinností, bude existovat poměrně dost těch, kteří se jí budou vyhýbat. Proč je třeba tento tradiční přístup opustit, vysvětluje své knize a na webu [2] John Stepper:

Pracovat nahlas začíná tím, že svou činnost zviditelníte tak, aby vaše sdělení mohla pomoci jiným. Jenže když to uděláte, když pracujete otevřeně a propojeně, vytvoříte si užitečnou síť, která vás dovede k vyšší efektivitě a rozšíří vaše příležitosti.

Podle vylepšené definice Johna Steppera znamená pracovat nahlas naplnit 5 hlavních znaků:

  1. Zviditelnit svou práci – základní nezbytný počáteční krok.
  2. Zlepšit svou práci – je-li viditelná, musíte se více snažit, a zároveň vám to dává možnost ji zdokonalovat na základě reakcí ostatních.
  3. Nechat se vést šlechetností – sdílení je třeba koncipovat jako pomoc druhým, nikoli jako vlastní propagaci.
  4. Budovat sociální síť – pracovat nahlas znamená interagovat s lidmi, což by mělo vést k bližší spolupráci a k jejich ochotě vám na oplátku pomáhat.
  5. Vše dělat smysluplně – je-li vaším cílem pracovat efektivněji a zlepšovat se, je třeba svou přítomnost online realizovat promyšleně, protože ne všechna sdělení o tom, co děláte, musí být přínosná.

Praktikovat návodnost a pracovat nahlas zatím nepatří k povinnostem většiny expertů či učitelů. Je tedy podmíněno vědomým rozhodnutím. Pakliže je ale pravda to, co nám zde citovaní pánové sdělují, jedná se o přínosnou nadstavbu naší práce vedoucí finálně k vlastnímu obohacení a zdokonalení. U učitelů to má ještě další rozměr ve výchovných účincích na členy sociální sítě a v rozšíření smysluplné náplně činnosti do informálního vzdělávacího prostředí potenciálních zájemců o zpracovávanou tématiku.

Na závěr ještě stručně zmíním související nedávný článek Terry Andersona (Is Blogging worth it for the aspiring academic? [3]), který diskutuje smysl návodnosti u akademických pracovníků. Terry konstatuje, že je jako učitel na Athabasca University hodnocen třemi typy kritérií: 1. publikování recenzovaných vědeckých publikací, 2. výuka (kanadská čistě online Athabasca University má 3 semestry v roce), 3. vedlejší činnost (administrativa, posudky, vedení prací, komise apod.). Váha těchto 3 složek se na většině kanadských univerzit pohybuje kolem 40/40/20 %. Dá se říci, že podobná situace je i na jiných vysokých školách (včetně našich).

Terry se zamýšlí nad tím, jak to udělat, jestliže bychom chtěli akademické pracovníky hodnotit též podle toho, jak úspěšní jsou v práci nahlas. Navrhuje seriózní výzkum toho, jaká kritéria by se hodila – např. počet následovníků na Twitteru, retvítů, otevření videí na YouTube, zobrazených prezentací na Slideshare, čtenářů blogu, zvaných přednášek apod. Ptá se, zda může být úspěšný i ten učitel, který je v online světě jen návštěvníkem, tj. nezanechává tam stopu (Jste rezident nebo návštěvník?)?

Možná, že odpověď je mnohem jednodušší, než by se na první pohled zdálo. Je-li pravdou, že pracovat nahlas není záležitost čistě jen altruistická, ale vede též ke zdokonalování sebe sama, pak by se v dlouhodobém horizontu rozdíly mezi těmi, kdo tuto činnost praktikují a těmi ostatními, měly projevit i v nepřehlédnutelně rozdílné úrovni jejich práce. To ovšem neplatí jen pro akademiky, ale pro každého učitele.

 

Poznámka: Tento příspěvek, prosím, chápejte jako pokračování mého vysvětlení, proč nesouhlasím se zákazem ČŠI publikovat průběžné výsledky projektu OPVK NIQES - viz Specifikace informační gramotnosti NIQES.

Literatura a použité zdroje

[1] – WILLIAMS, Bryce. When will we Work Out Loud? Soon!. 2010. [cit. 2015-2-11]. Dostupný z WWW: [http://thebryceswrite.com/2010/11/29/when-will-we-work-out-loud-soon/].
[2] – STEPPER, John. The 5 elements of Working Out Loud. 2014. [cit. 2015-2-11]. Dostupný z WWW: [http://johnstepper.com/2014/01/04/the-5-elements-of-working-out-loud/].
[3] – ANDERSON, Terry. Is Blogging worth it for the aspiring academic?. 2015. [cit. 2015-2-11]. Dostupný z WWW: [http://terrya.edublogs.org/2015/01/21/is-blogging-worth-it-for-the-aspiring-academic/].

Licence

Všechny články jsou publikovány pod licencí Creative Commons BY-NC-ND.

Hodnocení od uživatelů

Jaroslav Matějka
10. 3. 2015, 21:04
Znaky podobného přístupu jde najít i jinde.
1. Připravovaný (hotový?) Kariérní řád učitele: I zde je proklamovaným principem nenechávat si vé zkušenosti pro sebe. Zveřejněním je tvorba portfolia, s povinností sdílet své zkušenosti s ostatními mají být spojen karierní stupně 3a 4.
2. Hudební underground: Zde se uplatnilo ono "nahlas" doslovně. Ale byly uplatněny vlastně všechny body 1 až 5 podle Steppera od Zviditelnit svou práci až po Vše dělat smysluplně. Možná dominoval bod 4 - Budování sociální sítě.
I když karierní řád má učitele tlačit k otevřenosti, spolupráci atd., nevěřím moc, že tento formální tlak shora k něčemu pozitivnímu dospěje (zbyde z něj nejspíš něco jako zbylo z švp).
Příklad undergroundu je možná inspirativnější - pokud bychom to však vzali doslova, pak by se komunita otevřených a aktivních učitelů vytvářela mimo oficiální činnost škol (či dokonce v opozici proti ní) a nešlo by o ty "nejlepší", kteří by vedli učitelská školení a semináře jako mentoři, koučové a pod. a kteří by jako jedni z prvních postoupili do nejvyšších karierních stupňů.
Bořivoj Brdička
10. 3. 2015, 21:36
Souhlasím. Stávající podoba karierního systému má asi stejnou naději na úspěch jako RVP. Bude to jen formální záležitost. Já osobně bych přesto uvítal, kdyby se tam nějak promítly ICT kompetence učitelů. Můj boj byl dosud bohužel marný.
Je pozoruhodné, že mě v souvislosti s prací nahlas v online prostředí, která nemá s formálními požadavky vůbec nic společného, kariéra učitele vůbec nepřišla na mysl. Možná kvůli bodu 3.
E Kocourek
14. 3. 2015, 08:43
Umožnit spolupracovníkům okamžitě vidět, co dělám - a ještě k tomu poskytovat vlastní komentář - je zajisté představa vhodná k vyhodnocení.
Existuje (nejméně jedna) sci-fi povídka popisující svět, ve kterém může kdokoli kdykoli sledovat, co dělá kdokoli jiný. Pro sledování slouží scifistické hejble, jehož princip je v povídce příslušně scifisticky osvětlen (resp. zatemněn). Leč nejde o to JAK je to realizováno, ale o výsledný efekt, který je v povídce stručně charakterizován jako život v akváriu. Postavy v povídce se dělí na ty, které zmíněnou totální informovanost podporují, prosazují a ve finále prosadí, a na staromilce, kterým se představa života v akváriu příčí. Ti, samozřejmě, ve finále (v té povídce) prohrají.
 
Dnešní školští pokrokáři nemají k dispozici zmíněné scifistické hejble, a proto budou muset učitele donutit, aby o sobě a o své činnosti průběžně informovali sami. V rámci bohulibého záměru umožnit spolupracovníkům okamžitě vidět, co kdo dělá. Nepochybuji, že i v Česku ve finále my staromilci - s našimi staromódními výhradami proti životu v akváriu - prohrajeme.
Pokud se podaří (nebo už podařilo?) požadavek "pracovat nahlas" zahrnout do kariérního řádu, bude to mít jistě pozitivní dopad na personální složení učitelského sboru. Život v akváriu je mocný filtrační činitel. Jisté osobnosti přitahuje a jiné zahání.
V článku je též zmínka o "komentářích, podobně jako to běžně dělají programátoři při psaní kódu". Pro osoby, které evidentně v životě neprogramovaly, poznamenávám, že komentáře v programech jsou v obecném případě určeny pro autora programu a nikoli pro veřejnost, a existují situace, kdy programátor v komentáři důležité údaje vědomě neuvede.
Jaroslav Matějka
14. 3. 2015, 21:17
Pane Kocourku,
představa světa. kde jsme na každém kroku pod dozorem, v akváriu, je jistě svým způsobem odstrašující. Ale myslím, že zde o budování takového světa nebo aspoň nemusí jít.
Existuje oblast činností, kde ono nahlas nebo veřejně je přímo podstatou. To je umění, to potřebuje prezentaci. Výše jsem uváděl underground. Jeho věhlas pochází nejen z toho, že hudebníci někde bze dovolení hráli nebo výtvarníci vystavovali (a pak se krásně opili). Ale také z toho, že měli potřebu svou tvorbu zachycovat, reflektovat. Časopis Vokno, jehož jednotlivé číslo měl třeba 80 stran, obsahoval pečlivě zpracované literární a kritické texty, byl vydáván a šířen s ohromnými překážkami a s velkým osobním rizikem. Umění undergroundu se nemusí každému líbit, ale ono budování komunity, která hledá svůj smysl života, má obecnější rozměr.
Někteří učitelé skutečně v reálu pracují nahlas a otevřeně. Na naší škole je třída s oknem proskleným do chodby a kolemjdoucí výuku vidí i trochu slyší, někteří vyučující (zvláště v létě) učí pravidelně s otevřenými dveřmi třídy. (Ne zcela vyjímečné jsou vzájemné hospitace, ale to už je spá¨íše výsledek tlaku shora).
Části odborníků včetně učitelů vede aspoň nepravidelný blog, kde se vyjadřuje ke škole a vzdělávání. Je ovšem fakt, že málokdy jde přímo o sdílení informací o vlastní výuce (takový je na rvp.cz blog Zuzany Loubet del Bayle). Blog, účast v diskuzích, facebook dovolují i pseudonym (třeba Kocourek by byl hezký pseudonym, ale zde už by se nehodil).
Poslední poznámka: My jako učitelů přece pracujeme v akváriu! Na nás je vidět!
Neustále nás vidí žáci. Dříve snad docela platilo, že učitel je krásně svobodný, vstoupí do třídy a je tam sám se svými žáky jako partnery. (Úkolem  dobrého ředitele bylo zejmona odfiltrovaltrovat vnější tlaky, třeba politické, a dát učiteli šanci v klidu pracovat.) Žáci nás dnes hodnotí na webu nebo si nás natočí na video. Vidí nás i rodiče, přesněji řečeno sledují nás a jsou připraveni k boji. Sleduje nás vedení školy. Hlídá, zda neubližujeme žákům (těch je málo) a nevyvoláváme hněv rodičů.
Má-li učitel dnes dojem, že není v akvariu a není na něj vidět, tak se hluboce mýlí. Kdykoliv do něj někdo může šťouchnout. Pokud zůstanem u toho, že se necháme jen pasivně sledovat, musí nás to časem ničit. Určitou ochranou osobní integrity může být ozývat se nějak veřejně, nahlas a prezentovat se aktivně, po svém.
E Kocourek
14. 3. 2015, 22:07
Tentokrát tedy došlo k nedorozumění. Výraz "okamžitě vidět, co dělám" nepochybně má jiný význam pro mne a zcela jiný význam pro pana Matějku (opraveno po upozornění od J.M.), kterému se do něj vejde třída s oknem proskleným do chodby, letní vyučování s otevřenými dveřmi třídy, vzájemné hospitace učitelů a vedení blogu.
Že učitelé pracují v akváriu? Protože je na ně vidět? Vidět je i na řidiče autobusu, na pokladní v samoobsluze, a když se šikovně postavíte do tovární haly, je vidět i na soustružníka. To má být ono?
Dokonce ani když pracovník (třeba programátor) celý den tráví ve stejné kanceláři se svým šéfem (či šéfovou), oba vzájemně slyší každé slovo, které řeknou a vidí (téměř) každý pohyb, který učiní, dokonce ani to nespadá do mojí představy života v akváriu a zejména, nesplňuje to požadavky "okamžitě vidět, co dělám".
Tedy pro mne zůstává záhadou, co ono "pracovat nahlas" vlastně obnáší. Pokud jde o to, dle vlastního uvážení tu a tam publikovat výsledky učitelovy činnosti, pak tedy neshledávám principiální rozdíl proti časům Koperníka a Komenského.
Srovnání činnosti učitele s působením protagonistů undergroundu považuji za odporné a urážející.
Jaroslav Matějka
15. 3. 2015, 08:24
Pane Kocourku, to jsem Vás rozčílili tentokrát já a ne pan Brdička.
E Kocourek
15. 3. 2015, 09:01
Děkuji panu Matějkovi za upozornění. V mém předchozím komentáři jsem "adresáta" mých výhrad již patřičně upravil. Omlouvám se oběma pánům - za mylné osočení i za původní absenci téhož. Pan Matějka správně odhadnul, že jsem při psaní komentáře viděl fialově.
Jaroslav Matějka
15. 3. 2015, 11:24
Ještě doplnění: Nemyslím si, že pan Brdička propaguje otevřenost jako doslova otevřené dveře třídy. Ale chtěl jsem naznačit, že pracovat nahlas a otevřeně je mnoha lidem do různé míry přirozené a někteří jsou třeba ochotni svou otevřenost zvýšit. Na druhou stranu si nemyslím, že nastíněná vize má znamentat, že se všichni podrobíme neustálé vnější kontrole a ztratíme jakékoli soukromí jako v nějakém děsivém sci-fi.
Bořivoj Brdička
15. 3. 2015, 22:42
Pánové, vaše diskuze mě samozřejmě těší. Pana Kocourka docela chápu, že se mu práce nahlas nezamlouvá. Pro většinu učitelů je to nepříjemná představa. Má role zde je především zprostředkovací. Předkládám vám to, co jsem se dozvěděl při studiu zahraničních materiálů. Je ovšem pravda, že po 30 letech jsem snad schopen vidět i ne příliš zřejmé souvislosti a tuto schopnost do svých sdělení vkládám. Ve skutečnosti sám praktikuji práci nahlas již dlouho. A představte si, pane Kocourku, že vůbec nepatřím k těm, kdo by se dal kontrolovat a řídit.Smysl online přítomnosti učitelů je především v ovlivňování toho, co žáci v tomto prostředí dělají. Do značné míry totiž kopírují to, co vidí. Dovysvětluje to hned další článek s poněkud příliš vznešeným názvem - Pesceho hypermimesis.
Pavlína Hublová
22. 4. 2015, 10:14
Přednáška Elišky Vyhnánkové Pracujte nahlas: Začnete-li ukazovat lidem, co děláte a jak to děláte, budou se dít věci pěkně souzní s článkem. Doporučuji.
Bořivoj Brdička
5. 6. 2015, 06:18
O fenoménu "pracovat nahlas" na základě blogového příspěvku Sahany Chattopadhyay (http://goo.gl/l4plfM ) referuje Scio (https://goo.gl/qQGy7v ).

Váš komentář

Pro vložení komentáře je nutné se nejprve přihlásit.

Článek není zařazen do žádného seriálu.