Že je spolupráce při výukových činnostech přínosná, to se ví již dávno. Celá řada teoretiků během 2. poloviny minulého století zkoumala, jak výukovou spolupráci žáků nejlépe zorganizovat. Hezký přehled výsledků předkládá třeba zdroj teoretických materiálů pro přípravu učitelů profesora Brookse z Miami University v Ohiu Partners in Learning v článku Collaboration vs Cooperation.
V první řadě cituje definice předložené v roce 1995 Dillenbourgem a spol., které říkají, že kooperace je „aktivita, při níž je práce rozdělena mezi účastníky, přičemž každý z nich je zodpovědný pouze za svou část řešení úkolu“. Kolaborace je pak chápána jako „zapojení účastníků do koordinovaného úsilí vyřešit úkol společně“.
Rozdíly mezi těmito dvěma pojmy latinského původu se ve výuce projevují odlišným přístupem učitele k formování pracovních skupin žáků při plnění úkolů. U kooperace má každý žák v týmu svou nezastupitelnou roli, je zodpovědný za svou část práce a může být i samostatně hodnocen. Je zde ale reálné nebezpečí, že při selhání některého ze členů týmu nebude úkol jako celek splněn. Proto je třeba, aby skupina byla pokud možno homogenní, tj. aby mezi schopnostmi jejích členů (plnit svěřené specifické úkoly) nebyly velké rozdíly.
Kolaborativní skupina má jiné vlastnosti. Na plnění úkolů pracují všichni dohromady. Diskutují nejvhodnější postup, střídají a doplňují se v práci na výstupech, vzájemně svou práci připomínkují a za výsledek nesou společnou odpovědnost. Hodnotit lze v takovém případě pouze skupinu jako celek. Její členové pomáhají jeden druhému, a tak je mnohem snazší formovat i heterogenní skupinu z žáků značně odlišných schopností. V mnoha případech lze v praxi oba typy spolupráce kombinovat (viz např. úlohy typu Webquest).
Docela zajímavé souvislosti se vynořují, začneme-li zkoumat vzdělávání z pohledu konektivismu. Jde o to, že výukové procesy se stále více přesouvají do virtuálního prostředí, kde se spojení realizuje prostřednictvím počítačových sítí. Spolupráce je zde zcela běžným jevem. Jak ale připomíná David Eaves (Wiki’s and Open Source: Collaborative or Cooperative?), jedná se většinou o kooperaci, nikoli o kolaboraci. Na příkladech vývoje open source software ukazuje, že k cíli se zde nejčastěji dospívá rozdělením úkolů na více částí, jež jsou řešeny různými programátory nezávisle na sobě zcela samostatně. Podle něj je hlavním důvodem fakt, že skutečná kolaborace je v prostředí technologiemi vytvářených sociálních sítí, kde mezi sebou mají lidé trochu jiné (slabší) vazby, poněkud obtížnější.
Diskuzi na podobné téma otevřel v dubnu 2010 (jeden ze dvou duchovních otců konektivismu) Stephen Downes článkem Collaboration and Cooperation. Podle něj existuje paralela mezi kolaborací a kooperací na jedné straně a skupinou a sítí na straně druhé. Kolaborace je snáze možná ve skupině fyzicky si blízkých jedinců, ale pro síť vzdálených propojených lidí majících společný zájem je typická spíše kooperace. Ve skupině je každý součástí celku, zatímco v síti si její členové zachovávají svou individualitu a výsledek vzniká společným působením jednotlivých příspěvků.
Downes popisuje 4 základní charakteristiky spolupráce, na nichž je možné sledovat rozdílnou roli jednotlivce při kooperaci a kolaboraci:
Autonomie
U kolaborativních aktivit je účastník závislý na zájmech a potřebách celé skupiny. Postup je řízen buď vedoucím, nebo nějakou formou společného rozhodování. Všichni mají společný cíl, s nímž se každý ztotožňuje. U kooperativních činností se účastník nemusí přizpůsobovat. Zapojí se jen v případě, že toho je schopen a chce. Přitom se nevzdává svých individuálních hodnot a zásad.
Různorodost
Při kolaboraci se různorodost neprojeví. Jednotlivci se mohou zapojit do individuálně odlišných aktivit, ale výsledek je vždy vnímán jako jeden celek. Třeba když tým dělníků na montážní lince vyrábí auta nebo sbor zpívá stejnou píseň. Kooperace naopak vůbec nemá jednotný rámec aktivity spojující. Každý účastník se angažuje za zcela odlišných individuálních podmínek. Neočekává se, že budou mít na věc všichni stejný názor.
Otevřenost
Kolaborace vyvolává silný pocit skupinové identity. Existuje zřetelné oddělení členů od nečlenů. Ve skupině buď jste, nebo nejste. Velmi často je celá řada zdrojů, aktivit a třeba i výsledků dostupná pouze členům. U síťové kooperace je to přesně naopak. Hranice mezi účastníky a zbytkem světa je nezřetelná. Klidně se můžete zapojit pouze částečně. Třeba jen když vás zaujme některá činnost, nebo se rozhodnete polemizovat s některým názorem v diskuzi.
Interaktivita
Při kolaboraci se většinou informace (či instrukce) šíří z centra směrem k vnějším (nebo nižším) složkám skupiny. Typickým příkladem nemusí být jen škola, ale třeba podnik řízený vedením s jasně definovanou hierarchií úrovní zaměstnanců. V podmínkách kooperace naopak nastává relativně rovnoprávné postavení členů sítě – existuje spojení každého s každým a nikdo se nesnaží získat rozhodující vliv na řízení.
Nakonec se Stephen Downes zamýšlí nad rolí skupin a sítí v celospolečenském kontextu. Podle něj se kolaborativní forma spolupráce uplatňuje typicky u národně, nábožensky či politicky orientovaných skupin, které mají vůdce a spojují je stejné znaky, zvyky, principy, jazyk apod. K šíření jejich přesvědčení dochází osobním předáváním od jednoho k druhému.
K vytváření kooperativních sítí dochází nejčastěji u profesních organizací či komunit, jež spojuje společný ekonomický, ekologický, místní či společenský zájem. Činnost je založena na soustavě individuálních interakcí mezi členy, jež jako celek formují nezanedbatelný tlak na prosazení společných zájmů.
Povšimněme si, že tradiční způsob uplatňování občanských svobod v naší společnosti vedl zatím spíše jen k formování takových kolaborativních skupin, jako jsou politické strany, církve apod. Existence kooperativních sítí však dává šanci k budování skutečných individuálních svobod každého z nás. Do sítě zapojený jedinec získává skutečnou možnost volného sebevyjádření a otevírá se mu kontakt s celým světem. To ho při dostatečném nadhledu osvobozuje od mnoha různých tlaků a nutnosti podřizovat se určitým názorům, konvencím, vyznání, jazyku, národním zvyklostem apod.
Zájemcům o hlubší pochopení této problematiky doporučuji seznámit se též s oddenkovým učením Davida Cormiera (Jak roste oddenek?) a s koncepcí Thomase Friedmana formulovanou v knize The World Is Flat: A Brief History of the 21. Century z roku 2005. Definuje zde 3 fáze globalizace, v nichž se svět stává stále menším (a plošším) – 1. globalizace států (souvisí s kolonizací a průmyslovou revolucí); 2. globalizace firem (globální trh, vznik globálně působících korporací); 3. individualizace člověka vedoucí k pochopení vlastního postavení v globálním světě (spojovací článek, spolupracovník, konkurent).
Thomas Friedman's Three Eras of Globalization
Pozor ale! Nesmíme zapomínat, že ve skutečnosti osobnost každého jedince a jeho etické ukotvení formuje hlavně skupina, do níž patří (rodina, třída, strana, klan, národnost apod.), ne nějaká chaotická obtížně definovatelná síť, v níž nejsou nastaveny žádné povinnosti ani zodpovědnost. Z toho vyplývá, co všichni dávno víme. Že výchovu našich dětí síti svěřit nemůžeme. Co ale můžeme, je zapojovat se do kooperativních profesních aktivit pomáhajících nám zdokonalovat se v roli učitele. Na toto téma jsme nedávno publikovali celý seriál článků (Neformální vzdělávání učitelů pod taktovkou architekta).
Jednou z možných forem organizace takových kooperativních aktivit jsou masivní otevřené online kurzy (MOOC). K napsání tohoto článku mě inspirovala nedávná diskuze (What does it mean to cooperate and or collaborate in #Change11 MOOC?) v rámci jednoho takového skutečně významného dlouhodobého mezinárodního kurzu nazvaného Change (#change11), který společně organizuje Stephen Downes, George Siemens a Dave Cormier. Hlavním důvodem, proč je tento můj článek publikován právě dnes, je naše dnešní odpolední online setkání se Stephenem Downesem v rámci našeho lokálního českého MOOC kurzu Vzdělávací technologie pro 21. století (RVP_VT21). Do aktivit kurzu zapojit a setkání zúčastnit se může každý, i vy (viz RVP_VT21 průběžná zpráva o kurzu).
Všechny články jsou publikovány pod licencí Creative Commons BY-NC-ND.
Pro vložení komentáře je nutné se nejprve přihlásit.
Tento článek je zařazen do seriálu Teorie konektivismu.
Ostatní články seriálu: