Domů > Spomocník > Základní vzdělávání > Technologie vrací pedagogiku tam, kde vždy měla být
Odborný článek

Technologie vrací pedagogiku tam, kde vždy měla být

Tento článek je součastí seriálu: OER ve výzkumu a praxi škol

Anotace

Článek pokračuje v odhalování vlivu otevřenosti zprostředkované technologiemi na fungování škol a zabývá se též ovlivňováním samotné pedagogiky podle profesora vzdělávacích technologií Davida Whita z Oxfordu.

Při zkoumání aktivit Jenny Mackness, která mě inspirovala k napsání minulého článku o tom, jak v oblasti vzdělávání překonávat odpor proti současnému přívalu otevřenosti (Nebezpečí vynucování otevřenosti podle Veletsianose), jsem se celkem logicky dostal k jejímu vlastnímu kurzu MOOC s názvem First Steps into Learning and Teaching in Higher Education, který s kolegou George Robertsem organizuje v rámci svého působení na britské Oxford Brookes University [1]. Tím, že i tato aktivita je určena primárně vysokoškolským učitelům, se nenecháme odradit, protože všechny změny, které se dotýkají škol vysokých, se v modifikované podobě přenášejí na nižší stupně vzdělávací soustavy a naopak.

V programu kurzu mě na první pohled zaujala účast Davida Whita z vedlejší a také mnohem známější University of Oxford, o jehož výzkumu na téma rezidenti/návštěvníci již Spomocník informoval. Jeho webinář s názvem The impact on teachers of open educational resources and open academic practice in the digital university (Vliv OER a otevřené akademické praxe digitální univerzity na učitele) se konal 13. června v prostředí Blackboard Collaborate, které je, zdá se, momentálně pro tento typ aktivit standardem. Používají ho již i řešitelé projektu EUN iTec, jehož webinář, kde se mimochodem též mluvilo o Davidu Whitovi, jsem absolvoval o den později. Určitě bude stát za to, když se na jeho nejnovější myšlenky podíváme trochu podrobněji.

Dave se tentokrát soustředil na odhalování vlivu volné dostupnosti a otevřenosti na činnost škol. K přiblížení principů, na jejichž základě se tento vliv uplatňuje, použil analogii s ledovou krou.

 

Nad vodou se nacházejí ty volně dostupné výukové zdroje (vezměte na vědomí, že o materiálech a službách placených zde vůbec není řeč), které lze považovat za oficiální produkty činnosti příslušné organizace. Vyznačují se hlavně tím, že dokonale splňují všechny požadavky autorského práva (typicky s využitím licence Creative Commons). Pod vodou pak jsou ty typicky neformální zdroje, pro něž licence není podstatná. Zato disponují snadnou dostupností, sdílením a opětovným používáním (remix). [2]

Mnohem důležitější otázkou, než zda je určitý materiál nad či pod vodou, je to, jakým způsobem ovlivňuje samotnou výuku. Tak třeba MIT, který v roce 2001 přišel jako první s koncepcí volné dostupnosti ve výuce používaných výukových materiálů ve formě OpenCourseWare (viz Web napomáhá svobodnému přístupu ke vzdělání), doprovázel tehdejší, ve skutečnosti poněkud náborovou kampaň prohlášením, že hodnota, kterou za své nemalé školné nabízí prezenčním studentům, není v obsahu materiálů ale v kvalitě učitelů a výukových postupů. Podobně uvažuje i Dave, podle něhož není možné využití obsahu typu OER oddělit od kontaktů, které výukový proces doprovázejí.

To je samozřejmě nezpochybnitelná pravda, která zároveň ukazuje, kde jsou meze volně dostupné online výuky (třeba právě kurzů MOOC). Dave se zmínil například o tom, že známá otevřená online univerzita Sebastiana Thruna Udacity (Jak jeden kurz změnil život profesora Thruna) ve svých posledních kurzech nabízí přímý online kontakt s učitelem za poplatek. Ti studenti, kteří se při plnění výukových cílů obejdou bez učitele a vystačí s dostupnými online zdroji či kontaktem s někým jiným (spolužáci, odborníci ad.), mohou odborně zaměřené kurzy na Udacity nebo na nejnovější společné online škole Harvardu a MITu edX či jinde studovat zcela zadarmo. Použité výukové systémy jsou již dnes schopné v masovém měřítku zajistit dokonce i jistou úroveň interaktivity. Je v nich zabudovaný inteligentní agent, který řídí práci studentů a v případě jednoznačných úkolů též hodnotí jejich výsledky. Jiné MOOC kurzy, jako třeba již minule zmiňovaný Change 2011 nebo náš loňský RVP_VT21, sází pouze na vysílání podnětů k zamyšlení vedoucímu k hlubšímu chápání dané problematiky a zpětnou vazbu provádějí pouze sledováním toho, jak se příslušné myšlenky prostřednictvím síťově rozvětveného osobního vzdělávacího prostředí účastníků šíří po internetu.

Současný vývoj jasně ukazuje, že výuka s technologiemi přestává být závislá na obsahu v podobě studijních materiálů. Ty jsou stále snadněji kdykoli a odkudkoli volně dostupné. Je možno použít drahou učebnici, placený časopis, ale třeba i DUM nebo blog kohosi zcela neznámého v dolní části ledovce někde hluboko pod hladinou, který je ale ve skutečnosti relativně nejdostupnější. Dave ve své přednášce připomenul, že vývoj schopností vyhledávačů je tak rychlý, že již dnes jsme schopni získat okamžitě odpověď téměř na libovolnou otázku. Z této skutečnosti vyplývá, že se hlavním cílem vzdělávání v prostředí informační přesycenosti nutně musí stát rozvoj kritického myšlení, jehož vnější podobou je schopnost formulovat relevantní otázky, a ne na ně jen odpovídat.

První, co nás v této souvislosti nutně musí napadnout, je, zda studenti vůbec dokážou najít nejvhodnější studijní materiál. (A dokážou to samotní učitelé?) Tuto problematiku Dave rozebíral, když mluvil o schopnosti zkoumat hodnověrnost získaných výsledků hledání. Jsme zvyklí na to, že „když nám učitel nějaký materiál doporučí, věříme mu“. Ve skutečnosti bychom měli studenty vést k tomu, aby nikdy zcela nevěřili tomu, co se dozvědí. Ve všem by měli předpokládat určitou míru nejistoty.

Zde se Dave White odvolává na Dava Cormiera (Jak roste oddenek?), který toto téma rozebíral na konferenci New Places to Learn, jež se v Oxfordu konala letos v dubnu. Podle Cormiera je „úkolem školy vybavit žáka schopností (kompetencí) určitou míru nejistoty všude kolem sebe vnímat. Měli bychom vychovávat aktivní, inovativní a přemýšlivé jedince schopné pohybovat se a tvořit v rychle se měnícím světě kooperace. Důležitou součástí existence je správné nastavení přístupu v roli online rezidenta.“ [3] Mění se pohled na věrohodnost jako takovou. Již není chápana jako daná vlastnost materiálu, osoby či informačního zdroje. Začíná být vnímána jako vlastnost relativní, závislá na úhlu pohledu. [4] Dovolím si poznamenat, že zde se Cormier projevuje jednoznačně jako odchovanec konektivistické školy Siemense a Downese.

V závěru své přednášky se Dave White zcela soustředil na bližší vyjasnění důvodů, které ho vedou k podpoře tzv. pedagogiky otázek (svým způsobem se takto oklikou vlastně zase vracíme k Paulu Freireovi a jeho kritické pedagogice). Odvolává se na studii High School Research and Critical Literacy: Social Studies with and Despite Wikipedia (Středoškolský výzkum a kritické myšlení: Sociální vědy s a navzdory Wikipedii) amerického středoškolského učitele Houmana Harouniho.

Jestliže se studenti při prezenční výuce nezapojují do procesu vlastního poznávání, vnímají všechny zadané úkoly jen jako na výsledek orientovanou povinnost. Pak není divu, že rychle přijmou první informace, které jsou snadno dostupné, vypadají věrohodně a umožní jim vyhnout se složitému ověřování správnosti získaných dat. Když posléze zjistí, že nejsem z výsledků jejich práce nadšen, nesnaží se pozměnit vlastní cestu poznávání, ale pokoušejí se upravit výsledný produkt podle osobních preferencí.“ [5]

Proto Harouni vede žáky třeba k tomu, aby si vybrali některý článek ve Wikipedii a pokusili se ho s pomocí dalších informačních zdrojů zkritizovat. Podaří-li se jim najít nějakou chybu, opraví ji. To je příklad činnosti, která je zaměřena právě na poznávání všudypřítomné existence nejistoty – na vytváření kritického vnímání informací. Vede ke kontinuálnímu kladení vlastních otázek, a ne jen k pouhému bezmyšlenkovitému, dnes ve skutečnosti velice triviálnímu hledání odpovědí na otázky položené někým jiným.

Musím hodnotit ne odpovědi, ale na místo toho otázky, které by měly být součástí nikdy nekončícího hledání. Musím oceňovat nejistotu a komplexní přístup při zkoumání všech věcí.” [5]

Jinými slovy to znamená, že učení by se mělo stát nikdy nekončícím výzkumným procesem založeným na kladení otázek. Vzpomeneme-li si na kořeny, které má pedagogika ve starověkém Řecku (Sokratovská metoda), neměl by pro nás být problém pochopit, jak to Dave myslel, když svou přednášku zakončil slovy: „Otevřené výukové zdroje vedou pedagogiku zpět k tomu, čím má být.

Myslím, že se vyplatí zařadit Davida Whita do svého osobního vzdělávacího prostředí, třeba jen sledováním jeho TALL blogu (Technology Assisted Life-long Learning). Vrcholným zážitkem ovšem je, můžete-li se živě nebo alespoň ze záznamu zúčastnit přednášky tohoto špičkového profesora vzdělávacích technologií z Oxfordu. Už to, že nám současné technologie tuto možnost poskytují, je velmi povznášející. Dokážeme této úžasné technické vymoženosti využít?

Literatura a použité zdroje

[1] – MACKNESS, Jenny. Open Educational Resources and Pedagogy. 2012. [cit. 2012-6-20]. Dostupný z WWW: [http://jennymackness.wordpress.com/2012/06/14/open-educational-resources-and-pedagogy/].
[2] – WHITE, David; MANTON, Marion. Open Educational Resources: The value of reuse in higher education. 2011. [cit. 2012-6-20]. Dostupný z WWW: [http://www.jisc.ac.uk/media/documents/programmes/elearning/oer/OERTheValueOfReuseInHigherEducation.pdf].
[3] – WHITE, David. Education should move us. 2012. [cit. 2012-6-20]. Dostupný z WWW: [http://tallblog.conted.ox.ac.uk/index.php/2012/04/24/education-should-move-us/].
[4] – GASSER, Urs. et al. Youth and Digital Media: From Credibility to Information Quality. 2012. [cit. 2012-6-20]. Dostupný z WWW: [http://papers.ssrn.com/sol3/papers.cfm?abstract_id=2005272].
[5] – DEITERING, Anne-Marie. Critical Literacy for Research – Sort of Peer-Reviewed Friday. 2010. [cit. 2012-6-20]. Dostupný z WWW: [http://info-fetishist.org/2010/11/12/critical-literacy-for-research-sort-of-peer-reviewed-friday/].

Licence

Všechny články jsou publikovány pod licencí Creative Commons BY-NC-ND.

Hodnocení od uživatelů

Martin Rusek
22. 6. 2012, 02:40
Díky za pěkný článek! Možná trochu mimo klasický směr Spomocníka, ale velmi zajímavé.

Váš komentář

Pro vložení komentáře je nutné se nejprve přihlásit.

Zařazení do seriálu:

Tento článek je zařazen do seriálu OER ve výzkumu a praxi škol.
Ostatní články seriálu:

Téma článku:

Informační a komunikační technologie