Nedávno vyšel na webu Education Futures článek Singularita a školy, ve kterém John Moravec zpovídá Vernora Vinge. Je natolik zajímavý, že bude určitě stát za to, abychom vás s jeho přístupem k dnes značně populárnímu pojmu singularita (nespojitost) seznámili.
John Moravec z minnesotské univerzity se zabývá novým paradigmatem vedení lidských zdrojů a vzdělávání v době technologických změn a globalizace. V listopadu 2008 přednášel také v České republice na Pedagogické fakultě UK v Praze a na Filozofické fakultě Masarykovy univerzity v Brně. Je hlavním editorem příspěvků Education Futures.
Vernor Vinge je emeritní profesor matematiky. Do roku 2002 přednášel počítačové vědy na univerzitě v kalifornském San Diegu. Známější je jako autor science fiction a pětinásobný držitel ceny Hugo, kterou každoročně udílí samotní čtenáři tohoto žánru nejlepším dílům vydaným v uplynulém roce. Vinge patří k představitelům cyberpunku, tj. sci-fi, kde hrají zásadní roli informační technologie, počítače a umělá inteligence.
Stěžejním dílem, které Vinge proslavilo jako technologicky orientovaného futurologa, je esej Příchod technologické singularity, jejíž obsah přednesl v roce 1993 na symposiu NASA VISION-21 (český překlade je zde). Tvrdí v ní, že zrychlující se technologický pokrok vede ke konci lidské éry, tak jak ji známe. Čím více se blíží, tím je svět složitější a pro lidské pozorovatele méně pochopitelný. Stále hůře se dá předpovídat, co se bude dít dál.
Vinge v ní popisuje čtyři cesty, které povedou k rozvoji singularity, a tvrdí, že nastane nejpozději do roku 2030. Formuluje je takto [2]:
Myšlenky Vernora Vinge padly na úrodnou půdu a začaly se koncem 90. let minulého století šířit. Asi k nejznámějším osobnostem, které přispěli k popularizaci singularity, patří Ray Kurzweil (též viz Ray Kurzweil, umělá inteligence a výuka jazyků). Konverzace však byla vždy zaměřena spíše na technický determinismus (viz Technologie jako příčina vývojové nespojitosti). Jaké jsou však ve světě sžíraném zrychlujícími se technickými změnami důsledky pro systémy, které mohou být překonány (to se týká hlavně lidí)? A jaký vliv by to mohlo mít na vzdělávání (viz Disrupce vzdělávacího systému podle Siemense a Karnjanaprakorna)? To jsou otázky, které Vernor Vinge obdržel od Johna Moravce teď, kdy od jeho prvního popisu singularity uplynulo již téměř 20 let.
Vinge se domnívá, že ještě na počátku 80. let minulého století lidé obecně nahlíželi na počítače způsobem připomínajícím Orwellův román 1984. To jest, že mají tendenci vše řídit a chovat se jako „velký bratr“ (viz Dohlížejí na vše stroje láskyplné milosti?). Později se to změnilo a s rozvojem internetu se rozšířila představa, že počítače lidi z tyranie osvobodí. To se uskutečnilo v mnoha částech světa, ale ne všude. Nevíme, zda bude užívání počítačů a komunikačních technologií stranit více tyranii, nebo svobodě? Vinge sází na svobodu, ale říká, že zatím není vůbec jisté, který směr vývoje převládne.
Svoji vizi popsanou v eseji z roku 1993, ve které definoval technologickou singularitu jako rozvoj vedoucí prostřednictvím technologií k nadlidské inteligenci, zatím Vinge nezměnil. Singularitu chápe jako vhodný výraz popisující kvalitativně nový druh vývoje, který se od technologického pokroku nedávné minulosti významně liší.
Za nejpravděpodobnější cestu k singularitě označuje Vinge další rozvoj digitálních sítí ve vztahu k lidem: „Součet všech procesorů ve všech našich zařízeních propojených do sítě se stává jakousi digitální Gaiou. To vše dohromady vytváří nadlidskou entitu pro nás zatím velmi tajuplných vlastností. Vypadá to skoro jako animismus. Občas o tom mluvím, když chci upozornit, že vývoj může být i velice nebezpečný. Ve skutečnosti ale věřím, že ono spojení internetu s lidstvem bude velmi úspěšné, i když bude jistě přinášet i mimořádná překvapení. Takové koncepty, jako je např. crowdsourcing (moudrost davů) nebo kolektivní inteligence, budou pravděpodobně přinášet přímo ohromující výsledky. Měly by dát lidem důvod k zamyšlení, jak doopravdy využít intelektuální zdroje, které máme k dispozici. Zatím sice žádný počítač ve skutečnosti nedisponuje stejnou inteligencí, jako je lidská, ale myslím, že se to brzy změní (viz Jak Watson zvítězil v Jeopardy). Již teď ale máme na Zemi k dispozici instalovaný výkon minimálně sedmi miliard jedinečných inteligentních zařízení (myšleno lidí), jejichž propojením může vzniknout něco naprosto úžasného.“ [1]
A co to znamená pro školy?
Vernor Vinge se domnívá, že nemá zatím smysl se zabývat tím, jak bude vypadat vzdělávání v době po singularitě, protože není možné předpovědět, co se vlastně stane. Spíš bychom se měli zaměřit na ovlivňování naší přítomnosti, na naše jedinečná nadání, na to, jak můžeme síť společně využít nápaditým způsobem: „Smysl má zabývat se vzděláváním na cestě k singularitě. Je k tomu hned několik důvodů. Především proto, že ji musíme překonat. My jsme těmi hlavními hráči, kteří mají možnost nastavit vše tak, aby to dopadlo bezpečně a šťastně. Na světě máme sedm miliard lidí, kteří jsou všichni velmi užiteční, jen každý jinak. Je čím dál tím zřejmější, že existují způsoby, jak společný výsledek spoluprací zlepšovat a zesilovat.“ [1]
Protože budoucnost neznáme, nevíme, jak na ni lidi nejlépe připravit. Vinge proto konstatuje, že nejlepší je "učit se, jak se učit", což je klíčové téma jeho novely Fast Times at Fairmont High. Musíme všemožně podporovat pozitivní rysy zapojení lidí do různorodých vzdělávacích systémů, opustit monokulturní přístup ke vzdělávání a vyhovět individuálním potřebám studujících.
Singularita neznamená konec světa, je to jen změna, kterou si předem neumíme představit. Přesto je naší povinností se snažit na ni naše děti co nejlépe připravit. Přitom není úplně zřejmé, který výukový postup je nejlepší. Proto je třeba neustále experimentovat a výsledky vhodným způsobem ověřovat (viz Hippelova technologická inovace ve školství).
Všechny články jsou publikovány pod licencí Creative Commons BY-NC-ND.
Článek nebyl prozatím komentován.
Pro vložení komentáře je nutné se nejprve přihlásit.
Článek není zařazen do žádného seriálu.