Rizika spojená s technologiemi podle Rosena

Anotace

Věnováno aktivní uživatelce portálu RVP paní učitelce Janě Petrů.

Učitelský spomocník se rizikům, která jsou spojena s nadměrným a hlavně nevhodným využitím technologií dětmi, věnuje poměrně často. Namátkou vyberu - Etický kodex pro práci žáků a učitelů s informacemi, 10 principů internetové bezpečnosti škol, Dělá z nás Google hlupáky?, Děti bez jména a bez tváře, V jakém věku je vhodné mít účet na Facebooku? - a mnoho dalších článků.

Nedávno jsme informovali o výsledcích dvou zámořských výzkumů, které jasně ukázaly, že vztah učitelů k technologiím je stále značně negativní (Bez učitelů se moderní technologie neobejdou). Bohužel se projevuje docela často též jako snaha jejich vliv zcela eliminovat. Třeba úplně zamezit přístupu k technologiím u mladších žáků (1.st.), v extrémních případech i u starších. To je sice, pokud jde o rizika s technologiemi spojená, cesta celkem bezpečná, ale má zase jiné velmi nepříjemné důsledky. Neznám pro ně lepší popis, než ten od Marca Prenského: „V nepředstavitelně komplexní budoucnosti nebude mít sebeinteligentnější jedinec bez přístupu k nástrojům digitálního světa šanci vyrovnat se třeba i méně schopným účastníkům sítě“ (viz Technologie jako příčina vývojové nespojitosti).

Jenže, má-li současný člověk, podle Prenského tzv. „Homo sapiens digital“, být schopen využívat výhod, jež mu poskytují všudypřítomné technologie propojené do počítačových sítí, musí umět odolávat rizikům, která jejich nevhodné aplikování přináší. A ukazuje se stále více, že tato rizika v žádném případě nelze podceňovat. Proto je nezbytné této problematice věnovat zvýšenou pozornost a neustále se k ní vracet. Podívejme se tedy, jaký je poslední vývoj ve výzkumu rizik spojených s výukovým využitím technologií a jaká doporučení nám učitelům odborníci aktuálně dávají.

Začneme u psychologa California State University Larry Rosena, o jehož členění vlastností několika různých generací současných uživatelů technologií jsme informovali v březnu 2010 článkem Přichází nová iGenerace. Larry Rosen se problematikou vlivu technologií na výukové výsledky žáků zabývá na skutečně vědecké úrovni, píše knihy a ve svém blogu na portálu Psychology Today publikuje seriál článků s názvem Rewired: The Psychology of Technology. Je v nich opravdu velké množství zajímavých informací, z nichž mnohé stojí za vyzdvihnutí. Podívejme se hlavně na ty, o nichž jsme dosud nemluvili.

Uvítejme síťovou generaci!

Shodou okolností rozjel Larry svůj blog na konci března 2010, 4 dny poté, co jsme o něm mluvili poprvé. Začal samozřejmě opět definováním vlastností různých generací (Welcome to the iGeneration!). My jsme dosud pro všechny děti od předškolního věku disponující nějakou digitální technologií většinou vystačili se zjednodušujícím označením „síťová generace“. Ale asi nám do budoucna nezbude, než díky stále se zrychlujícímu vývoji populací ovlivněných technologiemi rozlišovat spolu s Rosenem více vývojových fází. Liší se totiž určitými specifickými vlastnostmi. Terminologie je bohužel dosud značně nejednotná, a asi ji ani nelze bez problémů přenést na naše evropské poměry. Zde je ta nejjednodušší varianta, kterou používá Larry Rosen ve svých výzkumech:

Larry samozřejmě vzápětí rozebírá, kolik času současná mládež tráví v přítomnosti médií. To pro nás ale není žádnou novinkou – viz Vliv technologií na děti prudce roste. V dalších příspěvcích se věnuje hlavně bližšímu popisu vlastností současné technologiemi ovlivněné generace. Ani zde pro nás ještě není nic převratně nového. Stačí si připomenout popis vlastností síťové generace v článcích již dříve Spomocníkem publikovaných (Síťová generace podle Tapscotta, Vzdělávání a internet 2. generace). A mohu vás odkázat též na záznam přednášek realizovaných v rámci předmětu Vzdělávací technologie 21. století (5. lekce, prezentace strana 75).

Kdybychom měli pro potřeby tohoto příspěvku shrnout hlavní zjištění Larry Rosena v oblasti vývoje generačních rozdílů, asi tím nejdůležitějším bude skutečnost, že děti generace C již dospěly tak daleko, že vůbec nevnímají technologie jako něco cizího. Chápou je jako součást své existence, jako „vzduch, který dýchají“. Vzít jim ho, je těžko představitelné.

Rosenovy výzkumy

Larry Rosen se již 30 let na vědecké úrovni zabývá vlivem technologií na výchovu. Konstatuje, že za tu dobu došlo k obrovským změnám. Technologie pronikly do běžného života a značně ho ovlivňují. Je důležité zkoumat jejich vliv na žáky a snažit se negativní dopady eliminovat.

Podívejme se na jeden z posledních Rosenových výzkumů, jehož cílem bylo detailně prozkoumat schopnost dětí soustředit se na učení. Tento vědecký experiment se uskutečnil v minulém školním roce. Zúčastnilo se ho na 300 studentů od 2. st. ZŠ až po vysokoškoláky [1]. Všichni souhlasili s tím, že budou pozorováni po dobu 15 minut při studiu v domácích podmínkách. Cílem bylo zjistit, zda se dokážou po tuto dobu soustředit na práci a, pokud ne, co je ruší. Po celou sledovanou dobu bylo prostě zaznamenáváno vše, co studenti dělali. Než se podíváme na výsledky, je nutno předeslat, že všichni účastníci si byli plně vědomi té skutečnosti, že jsou sledováni.

Bylo zjištěno toto:

• Průměrná délka soustředění před prvním vyrušením je u studentů všech věkových kategorií všehovšudy 3 minuty.
• Naprostou většinu rušivých podnětů vyvolává přítomnost technologií - 1. více různých zařízení, 2. textové zprávy, 3. Facebook (FB).
• Mnohem lepších studijních výsledků dosahují ti studenti, kteří se dokážou déle soustředit a mají za tímto účelem vypracovanou určitou strategii.
• Mnohem horších studijních výsledků dosahují ti studenti, kteří se obklopují multimedii a dělají více věcí najednou (multitasking). [2]

Za překvapivé označuje Larry zjištění, že mezi horšími se ocitli jak ti studenti, kteří měli okno s FB otevřené stále, tak ti, kteří to nevydrželi a k FB se během sledovaných 15 minut přihlásili třeba jen 1x.

Podle Larry Rosena je jedinou možnou odpovědí na problémy žáků se soustředěním cílevědomé budování schopností spojených s metakognicí, tj. s uměním se učit. Ty jsou založeny hlavně na rozpoznávání situací, kdy je soustředění nezbytné a kdy není.

Právě metakognici zkoumal Larry Rosen i v jiném výzkumu, který prováděl na studentech svých univerzitních kurzů psychologie. Jednalo se o sledování 30 minutového videa s následným testem ověřujícím získané poznatky. Studenti byli předem informováni, že během sledování videa budou dostávat textové zprávy, na něž se mají snažit odpovídat. 1/3 nedostala zprávu žádnou, 1/3 dostala 4 zprávy a 1/3 dostala 8 zpráv. Odesílání zpráv bylo schválně synchronizováno s těmi okamžiky, kdy se ve videu objevovaly ty nejdůležitější informace, jejichž znalost pak byla testována.

Asi nebude žádným překvapením, že celkově si nejhůře vedla poslední skupina s 8 zprávami. Mnohem zajímavějším výsledkem je však to, že výrazně lepších výsledků dosáhlo těch několik studentů, kteří nereagovali na vibrující mobil hned, ale s odpovídáním počkali až na místo, kde obsah videa nebyl tak důležitý.

Zbraně masového rozptylování

18. prosince 2012 Larry Rosen jako reakci na článek Andy Isaacsona Learning to Let Go: First, Turn Off the Phone z New York Times publikoval příspěvek Weapons of Mass Distraction (Zbraně masového rozptylování). Zkratka WMD je v angličtině shodná s bezdrátovými mobilními zařízeními (Wireless Mobile Devicess), ale i se zbraněmi hromadného ničení (Weapons of Mass Destruction). Analogie je zřejmá.

Počátečním impulzem pro oba články byla studie Pew Internet The Best (and Worst) of Mobile Connectivity publikovaná na konci listopadu [3]. Ta se sice týkala dospělých, ale k našemu tématu má nepochybně co říci. Bylo zjištěno toto:

• 85 % Američanů vlastní mobilní telefon, a ten hraje často významnou roli v mnoha aspektech jejich života
• 67 % těchto vlastníků mobilů kontroluje občas, zda nemají nový vzkaz nebo nepřijatý hovor, aniž by zaznamenali zvonění; 18% tvrdí, že to dělají často.
• 44 % vlastníků má mobil na dosah, když spí, protože nechtějí zmeškat žádný hovor či zprávu.
• 29 % vlastníků vnímá mobil jako něco, bez čeho si neumějí život představit.

Další zjištění odhalují fakt, že většina lidí je pod tlakem svého okolí, aby na jejich snahu o kontakt reagovali co nejdříve. Přitom hodně z nich touží po tom, aby jim všichni dali alespoň na chvíli pokoj. Ty nejdůležitější výsledky tohoto výzkumu pěkně shrnuje toto video - Pew Internet: The Best (and Worst) of Mobile Connectivity.

Larry Rosen provedl velmi podobný výzkum, ale zahrnul do něj i příslušníky Net Generation a iGeneration. Zjistil, že právě u dětí a mládeže je závislost na technologiích výrazně větší. Následující graf ukazuje, jaké procento příslušníků určité generace kontroluje vybrané typy komunikačních kanálů častěji než jednou za 15 min.

Potřeba časté kontroly různých druhů komunikačních kanálů podle Rosena [4]

Negativní důsledky nesprávného užívání technologií

Je logické, že Larry Rosen jako správný psycholog při sledování rizikových faktorů dospívá až k varování před možností vzniku různých zdravotních potíží. Z jeho výzkumů vyplývá, že mobilní technologie zabírají velkou část pozornosti studentů. Dokonce i v situaci, kdy nemají se svým zařízením přímý kontakt, myslí na to, zda se neděje online něco, o čem by měli vědět a na co by měli reagovat. Z výše zobrazeného grafu vyplývá, že víc jak 3/4 mladých lidí je zvyklých bez příčiny kontrolovat své mobilní zařízení častěji než jednou za 15 min. Dá se předpokládat, že se naše děti od amerických v těchto datech příliš neliší [5]. Hranice mezi zdravým zájmem o svou online existenci a závislostí je skutečně velmi tenká.

O syndromu falešného zvonění (phantom ringing) jsem poprvé slyšel od jiné známé psycholožky Sherry Turkle (Portrét Sherry Turkle z roku 1997) z MITu v jejím posledním projevu na TEDu. Vřele doporučuji každému se s ním seznámit - je přeložen (Spojení, ale sami?). Podle ní jsou zde technologie příliš krátce na to, aby nebylo v našich silách je ovlivnit. Měli bychom je využívat hlavně k našemu prospěchu. Je sice pravdou, že falešný pocit, že zvoní (nebo vibruje) náš mobil, ještě nutně nemusí být známkou skutečně chorobné závislosti, rozhodně ale musíme s podobným nevhodným ovlivňováním našich životů bojovat. Sherry nepoužívá výraz „phantom ring“ bezúčelně. Chce naznačit, že mobilní přístroje mají tendenci se chovat jako falešná končetina (phantom limb), jejíž existenci každý postižený i po amputaci vnímá téměř jako reálnou, ale je to jen zdání. Podobně je na tom ten, kdo je přesvědčen, že prostřednictvím mobilních technologií navazuje skutečné vztahy. A tak se pro mnohé z nás jeho mobilní přístroj stává falešnou končetinou, kterou se snažíme kdekomu podat, avšak není to opravdové.

Vraťme se ale k Larry Rosenovi. Ten jde dál a popisuje dvě skutečné choroby, k jejichž rozvoji nevhodné a nadměrné používání technologií přispívá. Jedná se o narcistickou poruchu osobnosti a obsedantně kompulzivní poruchu.

Typickým příznakem narcistické poruchy osobnosti (narcissistic personality disorder) je egocentrismus, pocit, že jsem lepší než ostatní, hledání lidí, kteří mi pomohou vypadat lépe ve společnosti. Přesně to se děje, když sdělujeme osobní věci na Twitteru, když sbíráme „přátele“ na FB, když publikujeme své fotografie, aby ostatní viděli, jak se máme dobře. Jistě všichni známe někoho, u něhož právě tento způsob využití sociálních sítí již hraničí s chorobou. Ta se ale bohužel nejsnáze vyvine v dětském věku.

Tou druhou je obsedantně kompulzivní porucha (obsessive-compulsive disorder). Ta se projevuje chronickými úzkostnými stavy vyvolávajícími nutnou potřebu vykonat určitý soubor činností (rituál). Možná může na počátku být třeba jen falešné zvonění nutící nás sáhnout do kapsy a podívat se na mobil. Ve stádiu skutečné nemoci pak člověk zažívá úplná muka, nemá-li svůj přístroj u sebe. Tito lidé pak neustále kontrolují, zda je jejich „falešná končetina“ na svém místě, a není pro ně nic horšího, než když jim bráníte ji použít. Jak se to týká našich učitelů, je snad zřejmé.

Tyto poruchy mají samozřejmě svou souvislost s hyperaktivitou, s níž se u našich dětí též stále častěji setkáváme. Přispívá k ní, jak známo, nadměrné hraní stále realističtějších počítačových her, od nichž je obtížné se odtrhnout, časté přeskakování z jednoho webu na jiný, současné použití hned několika různých typů digitálních zařízení. Asi bychom si na tomto místě měli připomenout také dnes již klasický termín Jamie McKenzieho „cukrátka mysli“, který dokonale vystihuje, jak se na nás snaží současná média prostřednictvím technologií útočit.

Není divu, že se u našich žáků stále více projevují různé symptomy poruchy pozornosti, když dojde na učení. Larry Rosen všechny tyto poruchy souhrnně po vzoru obchodně úspěšných výrobků firmy Apple označuje jako iDisorder [6]. Dnešní učitel se musí samozřejmě v této problematice orientovat a musí být schopen rozeznat, kdy symptomy u žáků překročí mez normálnosti a vyžadují odbornou péči.

Larry Rosen, iDisorder

Závěry a doporučení

Přes existující zřejmá rizika Larry Rosen jako jeden z nejznámějších světových odborníků na poruchy učení vyvolané technologiemi nedoporučuje děti od nich izolovat. Může se vám podařit z jejich dosahu fyzicky odstranit veškeré technologie, ale v jejich mysli stále zůstanou a budou nadále odvádět jejich pozornost. Jedná se o další v psychologii známý syndrom FOMO (fear of missing out) – obava, aby mi něco neuteklo, jež může mít v mnoha případech horší následky než potřeba přečíst si právě došlou textovou zprávu.

Larry Rosen pro nás má řešení. Jsou to tzv. „technologické přestávky“ (tech breaks) [7]. Navrhuje jejich aplikaci jak učitelům ve škole při výuce, tak doma rodičům, kteří chtějí se svými dětmi udržovat osobní kontakt. Jedná se o zavedení pravidelných předem definovaných časových intervalů, během nichž si všichni stihnou vyřídit svou nutnou online komunikaci. Jakmile tento čas vyprší, musí se vypnout či odložit všechna zařízení (včetně televize) a třída či rodina se může nerušeně věnovat činnostem vyžadujícím osobní kontakt.

Vtip tohoto řešení spočívá v tom, že všichni zúčastnění vědí, kdy bude další přestávka, a tak je mnohem větší šance, že se dokážou alespoň na chvíli od technologií v mysli odpoutat. Larry je přesvědčen, že je dobu vynuceného soustředění na práci bez technologií možno nastavit mezi 15 a 30 minutami, což je u většiny dětí naprosté maximum. Délka technologické přestávky je minimálně 1 minuta, ale může být podle potřeby prodlužována podobně jako doba povoleného hraní schválených počítačových her, jsou-li splněny domluvené podmínky. To však samozřejmě závisí na okolnostech a věku dětí.

Při výuce samozřejmě hraje roli též to, zda se k výukovým činnostem technologie zrovna používají, či ne. Když ne, je stanovení technologických přestávek jednou za 15 až 30 minut zcela na místě. Je důležité, aby během doby bez technologií nikoho jeho přístroj nerušil ani vibracemi ani světelnými signály. Na počátku by měly být intervaly mezi přestávkami krátké, ale postupně by se měly prodlužovat. Tak je možno cvičit schopnost žáků soustředit se na to, co se děje v prezenční výuce. Dlužno ovšem podotknout, že by ani ta neměla žáky nudit.

Technologie se z našeho života už asi nevytratí. Naopak, budou stále atraktivnější – displeje ostřejší, videa jasnější, chytrá zařízení s dotykovými obrazovkami běžnější. Vše bude na smysly žáků útočit stále silněji a pro nás učitele bude stále obtížnější přitáhnout jejich pozornost. Je to hodně velká výzva, ale přesto přese všechno se od nás očekává, že budeme schopni je na úspěšný život s technologiemi připravit.