Článek je zkráceným přepisem příspěvku britsko-amerického učitele informatiky Marca Scotta s názvem Děti neumějí používat počítače … a proč by tě to mělo znepokojovat! (Kids can’t use computers…and this is why it should worry you!) [1], který nedávno vyšel na jeho blogu Coding2Learn. Doplňují ho reakce jiných odborníků a učitelů. Vyvolal totiž docela značný ohlas (přes tisíc přímých a řadu nezávislých reakcí).
------------------------------------------------------------------------------------------------
TL;DR? (Zdá se ti to moc dlouhé a pro čtení nevhodné?) Raději si pusť další několikavteřinové video s kočkou strkající hlavu do záchodové mísy nebo si přečti 140 znakovou zprávu svého známého o tom, co si zrovna dopřává dobrého - mňam, mňam! Tento článek není pro tebe.
Na stole v kabinetu mi zazvonil telefon. Byla to naše recepční a sdělila mi, že tam má návštěvnici, která nutně potřebuje připojit svůj počítač do naší školní wifi sítě. Vzal jsem svůj iPad a letěl dolů, kde seděla fešná dvacítka s MacBookem na kolenou.
Usmál jsem se, představil se a sedl si vedle ní. Beze slov mi předala počítač a výraz její tváře říkal: „Nastav to, machře, a pospěš si!“ Už si mě spletli s technikem mnohokrát, takže jsem zvyklý. Řekl jsem: „Musíme si pospíšit, za 5 minut mám hodinu.“
„Vy jste učitel?“
„Přesně tak, a navíc též řídím tým spravující naši školní síť.“
Své mínění o mně trochu přehodnotila. Namísto jako na bezejmennou, do klávesnice bušící, sexuálně nezajímavou síťovou opici se na mě začala dívat jako na kolegu. Lidé jako ona většinou ajťáky ignorují, nebo se jim přímo vysmívají. Jenže když potřebují zobrazit svou prezentaci na interaktivní tabuli, tak se bez nich neobejdou. Proto se k nim většinou chovají vlídně, i když jsou jim vnitřně tak vzdáleni, že s nimi vůbec nedokážou komunikovat.
V té době jsem neměl s OSX ještě žádné zkušenosti. Jobs ale nebyl žádný blbec, a tak jsem téměř ihned v pravém horním rohu MacBooka objevil univerzální symbol pro wifi. Za několik vteřin byl přístroj online. Předal jsem jí ho, ona spustila Safari a pohrdavě konstatovala, že internet nefunguje. Pro tyto často se opakující případy (v nichž je problém vyvolán zákonem o filtrování) mám již nacvičenou reakci. Vytáhnu mobil, namačkám pár čísel a předstírám, že jsem se dovolal: „Haló, dejte mi kancelář prezidenta Spojených států! ... NE, NEZAVĚSÍM! Jedná se o věc mimořádného významu. … Zdravím, pane prezidente! Mám špatné zprávy. Právě jsem byl informován, že nám nejde internet.“
Napadlo mě, že by tato mladá dáma možná mou ironii nemusela skousnout, tak jsem si vzal MacBook a hledal, kam vložit nastavení proxy serveru, bez něhož se nedá do sítě celého našeho školského obvodu vůbec dostat. Je to opatření bránící přístupu k sociálním sítím, neslušným slovům, stránkám o pornografii, násilí, extremizmu, alkoholu, kouření, hackingu, hraní a blokuje streamované video. Kdybyste například chtěli prostřednictvím Google hledat “nastavení proxy OSX”, neuspějete, protože samotné slovo „proxy“ je na černé listině (10 principů internetové bezpečnosti škol).
Zeptal jsem se: „Víte, kde se nastavuje proxy?“ Reakce byla stejná, jako kdybych chtěl vědět, jak použít šestnáctkový strojový kód při tvorbě grafického interface pro sledování IP adres ve Visual Basicu. Zabralo mi to jen pár vteřin, našel jsem to a nastavil. Místo prostého znovunačtení stránky zavřela Safari a znovu ho spustila. Fungovalo to, a tak mi poděkovala. Už jsem byl na odchodu, když mě zastavila:
„Nejde PowerPoint!“
Hádám, že na to by ani telefonát do prezidentské kanceláře nestačil, a tak jsem se vrátil a podíval se na její prezentaci. Hned z první stránky bylo odkazováno online video z YouTube. Pokusil jsem se jí vysvětlit, že u nás fungovat nebude, i když jí jinde z flashky bez problémů běží. Bylo to ale marné. Dospěl jsem k přesvědčení, že bude lepší nic nevysvětlovat a raději vše vyřešit jinak. Na iPadu jsem pomocí svého osobního 3G stáhl inkriminované video z YouTube, uložil ho na naši lokální síť a v prezentaci upravil odkaz na něj. Zatímco jsem pracoval, zeptala se mě:
„A co vlastně učíte?“
„Informatiku.“
„Aha, asi zjišťujete, že dnešní děti vědí o počítačích víc než učitelé, že ano?“
S podobnými názory se setkávám u veřejnosti běžně. Rodiče si často myslí, že když jejich dítko tráví večery na Facebooku nebo na YouTube, jakýmsi zázrakem do jeho mysli proniknou i takové znalosti, jako je programování. Normálně se jen usměju a nechám to být. Tentokrát jsem však zareagoval:
„Ani ne, většina dětí počítače opravdu ovládat neumí.“ (A ani ty ne, chtělo se mi dodat.)
Zjevně ji udivilo, že nesouhlasím s něčím, co je všeobecně známo. Děti přece mají k technologiím blízko, a tak není možné, aby nebyly počítačově na výši. Vtom ale zazvonilo, a já neměl čas jí svůj názor vysvětlit. Možná bude (a s ní i další jí podobní) číst můj blog.
Pravdou je, že technicky zdatní jedinci existují, ale je jich velmi málo. Většina žáků i dospělých, které znám, není schopna počítače používat k řešení běžných problémů účelně. Vzhledem k tomu, že jsem často první, na koho se lidé z mého okolí s problémy obracejí, mohu na podporu svého tvrzení klidně uvést pár konkrétních příkladů. Snad z nich bude jasné, jak chápu pojem počítačová gramotnost.
V rámci síťového sdílení několik podobných příkladů ze své IT firmy přidal David Echols [2]. Jeden z nich je jeho vzpomínkou na školní léta.
Většina lidí pracuje s technologiemi zcela intuitivně bez znalosti věci. Dokážou se přihlásit na Facebook nebo na Twitter, znají některé programy (Word, PowerPoint), používají YouTube. Jakákoli sofistikovanější operace je ale nad jejich síly (Jsou naši učitelé v oboru vzdělávacích technologií začátečníky nebo pozorovateli?). Mezi lidmi nad 25 je dost takových, kteří jsou na tuto svou neschopnost dokonce hrdi. Často mají zkreslenou představu o úžasných počítačových dovednostech mladé generace, která je ovšem mylná. Všichni dnes máme přístup k obrovskému množství technologií, ale většina z nás jejich schopností nedokáže naplno využít.
Nutno přiznat, že si za to do určité míry můžeme sami. Necháme žáky pracovat s počítači, které jsou jen omezeně použitelné. Téměř všechny funkce dovolující jejich hlubší poznání jsou blokovány. Nové operační systémy a mobilní technologie jsou stále více uživatelsky přátelské, takže dnes s nimi dokáže pracovat i důchodce, ale za jakou cenu? Není možné spustit libovolný program nebo se při řešení problému ponořit do útrob a experimentovat s registry a ovladači jako dříve, což je jediná cesta k opravdovým schopnostem. Nejnovější technologie tak vlastně ve skutečnosti zhoršují technickou způsobilost nastupující generace.
Proč by nám tento stav měl vadit?
Technologie přitom ovlivňují náš život stále více. Používáme je při práci, ke spojení s lidmi, k zábavě. Jejich prostřednictvím přicházíme často do kontaktu s něčím závadným či dokonce vysloveně nepřátelským až kriminálním – zcizení dat, identity, peněz. Počítače dnes již ovládají kde co, třeba přebírají řízení aut i letadel.
Vlády vyspělých zemí (nejen Číny) se snaží kontrolovat vše, co se na internetu děje. Pod pláštíkem boje proti pornografii filtrují obsah, ale pokušení je příliš velké, a tak se znovu a znovu ukazuje, že filtrování se ve skutečnosti týká i jiných politickými a obchodními zájmy ovlivněných záležitostí. Z důvodů boje proti terorismu mají přístup k našim osobním datům a neváhají ho zneužít k zachování své moci. A skoro nikomu to nevadí!
Žáci, které vychováváme, jsou budoucí inovátoři, vědci, softwaroví inženýři, ředitelé, bankéři, novináři a politici, kteří budou mít zásadní vliv na další vývoji naší civilizace. Jsou to oni, kdo bude vytvářet podmínky pro rozvoj technologií a internetu. Co se stane, nebudou-li umět používat počítače na přijatelné úrovni. Již dnes máme zjevný problém. Říká-li třeba David Cameron, že filtrování internetu je správná věc, nebo William Hague, že se není třeba bát praktik GCHQ (britská špionážní agentura kontrolující obsah internetu), mám chuť jim položit otázku:
Můžete mi, prosím, (bez hledání ve Wikipedii) říci, jaký je rozdíl mezi internetem, World Wide Webem, prohlížečem a vyhledávačem?
Pokud to někdo nedokáže, nemá právo rozhodovat o věcech, které přímo ovlivňují naši možnost tyto technologie používat. Schválně, zkuste se zeptat lidí (a politiků) ve svém okolí.
Co dělat?
Na místech, kde se rozhoduje o budoucím vývoji celé společnosti, potřebujeme mít lidi, kteří technologiím rozumějí. Podaří-li se to, musíme se pokusit změnit současný trend zvětšování digitální negramotnosti celé populace.
Jedním z opatření jdoucích správným směrem bylo letošní přidání informatiky mezi klíčové předměty, jejichž úroveň je na britských základních školách na výstupu plošně měřena (Computer science part of English Baccalaureate). To ale nestačí. Je třeba dát žákům možnost se do tajů ICT ponořit. To znamená vybavit je takovými technologiemi (Linux, Android) a nastavit takové podmínky, které to umožňují. Je třeba je postupně z cvičného prostředí přivést až ke schopnosti se bezpečně pohybovat ve skutečném online světě a nést za to osobní zodpovědnost (Děti bez jména a bez tváře). Filtrováním toho nedocílíme. Musíme žáky naučit nešířit škodlivý malware, a ne jim v tom jen bránit. Když učíte dítě jezdit na kole, také mu jednoho dne sundáte pomocná kolečka. Zjednodušeně řečeno nám jde o to, vychovat novou generaci se schopnostmi na úrovni hackerů.
Proto bychom se k prosazení tohoto cíle měli spojit. Připojíte se?
------------------------------------------------------------------------------------------------
Jak již bylo řečeno, byl ohlas na článek Marca Scotta značný. A netýkal se jen diskuze pod ním samotným. Ozývali se čtenáři, kteří se ho snažili zdiskreditovat poukazem na gramatické chyby v textu. Anonymní bloger Homo Ludditus ho dokonce nazval idiotem (Can’t kids use computers?). Podle Harry Markse se mezi teenagery najde opravdových znalců počítačů docela dost (Computing for Average Users). David Echols si myslí, že se nemusí všichni stát programátory (hackery), ale vadí mu nízká úroveň učitelů informatiky, která značně snižuje šanci nadaných žáků se jím stát. [2] A téměř totéž se nakonec dozvíme i od Pete Dignana: „Také mi dělá starosti, jak relativně málo dětí má dnes šanci se stát hackerem. Přesto nesouhlasím s tím, že by každý žák nezbytně musel být dokonale počítačově gramotný.“ [3]
Všechny články jsou publikovány pod licencí Creative Commons BY-NC-ND.
Pro vložení komentáře je nutné se nejprve přihlásit.
Článek není zařazen do žádného seriálu.