Domů > Spomocník > Základní vzdělávání > Vannevar Bush a jeho Memex po 70 letech
Odborný článek

Vannevar Bush a jeho Memex po 70 letech

9. 6. 2015 Základní vzdělávání Spomocník
Autor
Bořivoj Brdička
Tento článek je součastí seriálu: Jak máme myslet

Anotace

Vzpomínka na jeden z významných předělů ve vývoji technologií směrem k současnému internetu a webu, který je založen na nelineárně strukturovaném systému dokumentů - hypertextu. Význam popisovaného návrhu známého amerického vědce pro současnost je zásadní.

Letos máme pěkně kulaté 70. výročí od skončení 2. světové války. A jsme svědky toho, jak lidstvo opět zapomíná na hrůzy, které může způsobit nenávist a násilí. Skoro nikdo si již neumí představit, co v roce 1945 skutečně cítili lidé, kteří poslední globální válku přežili a věřili, že mají před sebou lepší budoucnost. Dost odlišné pocity jistě měly národy zemí poražených, vojáci vítězných armád na dobitém území a obyvatelé zemí, jichž se válka fyzicky nedotkla. Některé důsledky tehdejší situace se nám bohužel vynořují ještě dnes. Pokusme se vžít do myšlení člověka, který měl za 2. světové války ve Spojených státech za úkol organizovat podporu vědců při vývoji nových zbraní hromadného ničení. Ano, mluvíme o atomové bombě a o projektu Manhattan organizovaném vládní agenturou OSRD, kterou vedl Vannevar Bush.

V červenci 1945 vyšla v The Atlantic jeho esej As We May Think [1], která se později stala inspirací pro vývoj počítačových aplikací pracujících s nelineárně strukturovanými dokumenty (hypertext) a má zásadní význam pro pochopení smyslu současného propojování světa doprovázeného exponenciálně rostoucím množstvím všudypřítomných informací. Bude jistě na místě ji připomenout.

Bush kupodivu nepřemýšlel na konci války nad tím, jak technologický náskok, který jeho země měla, využít k ovládnutí celého světa. Byl přesvědčen, že jedinou cestou, jak v budoucnu podobným katastrofám zabránit, je umožnit svobodnou výměnu informací, a to primárně mezi vědci. To podstatné na Bushově pojetí je skutečnost, že chápe poznání jako všeobecnou hodnotu, k níž má mít každý bez ohledu na původ stejný přístup. Dnes bychom to mohli připodobnit ke snaze otevřít možnost vzdělávat se každému člověku žijícímu na naší planetě.

Bush si již tenkrát uvědomoval, jak závažným problémem je naše malá schopnost orientovat se v obrovském množství existujících informací – dozvědět se, co již vymysleli jiní. Jako příklad uvádí Mendelovy zákony dědičnosti, které věda objevila až díky překladu do angličtiny desítky let po jeho smrti. Je otázkou, kolik podobných objevů bylo v minulosti docela zbytečně ztraceno.

Bush tak dospívá k představě, která v podstatě odpovídá našemu současnému chápání vlivu internetu – riziku informační přesycenosti, důsledkům filtrování a bublin (Pozor na internetové informační bubliny!), k potřebě existence kurátora (Učitel jako online kurátor): „Vzniká nová profese jakýchsi průkopníků, kteří budou nacházet potěšení v hledání spojitostí v enormním množství běžně dostupných záznamů.“ [1]

Bushova hlavní potíž v roce 1945 spočívala v neexistenci jednotného propojeného úložiště dat (tehdy záznamů). Při neexistenci blogů a tvítů se snaha nepřehlédnout nic z nových smysluplných nápadů současné poznání obohacujících zdála být mimořádně obtížná. Vrcholem tehdejších představ o přístupu k velkému množství informací na jednom místě byly mikrofiše používané knihovnami i zpravodajskými agenturami. Ty umožňovaly na tehdejší dobu úžasnou koncentraci dat na malém prostoru. Obrovským problémem ale bylo, jak potřebnou informaci najít. Jediným známým postupem, jak se orientovat v obsahu, byly různé rejstříky, jaké známe z knihoven. Rozhodně nebylo k dispozici digitalizované fulltextové vyhledávání, jako dnes.

Bushovi ale nešlo jen o prosté vyhledání potřebného dokumentu nebo konkrétního místa v něm, jakkoli to bylo obtížné. Byl jedním z prvních, kdo se zamýšlel nad tím, jak uspořádat informace tak, aby byly zaznamenány též souvislosti. V té době již poznání funkce mozku pokročilo. Bylo známo, že poznatky jsou v něm budovány na základě asociací a s jejich pomocí pak mohou být později vybavovány. Bush chtěl podpořit právě proces rozvoje asociací tak, že navrhl přístroj, který měl být schopen kreativním myšlením jednou vytvořená propojení mezi konkrétními místy různých dokumentů zaznamenávat, kdykoli znovu vyvolat a předávat jiným přístrojům (sdílet). Představoval si, že automatizací procesu vybavování souvislostí uvolní prostor pro vyšší formy myšlení. Ten přístroj nazval Memex.

Zatím nedokážeme kopírovat mentální proces dokonale. Ale měli bychom se z něj umět alespoň poučit. Můžeme napodobit a možná dokonce zlepšit alespoň některé jeho vlastnosti. Výběr potřebné informace nemusí být závislý na rejstřících, může být realizován na základě asociací a může být permanentně zaznamenáván tak, aby bylo možné se k němu později vrátit. Je zřejmé, že takto uložený záznam asociací nebude možné sledovat se stejnou rychlostí a volností, s jakou by se po stejné cestě mohla ubírat nezávislá svobodná mysl. Ale předčí ji co do stálosti a jasnosti myšlenkových pochodů založených na spojení položek vybraných z úložiště (mikrofišového archivu).“ [1]

Je zřejmé, že zde mluvíme o něčem, co lze označit za informace o informacích, čili o metadatech ve formě hyperlinků propojujících primárně textové dokumenty. Ted Nelson tomu pak v roce 1963 dal název hypertext (viz Role internetu ve vzdělávání – 4.1 Co je to internet). Že se později stal hypertext hlavním principem použitým Timem Berners-Lee při vývoji webu, snad dnes už ví skoro každý. To znamená, že Bush je ve skutečnosti prvním, kdo do té doby hypotetickou (Wellsovu) představu o jednotné celosvětové encyklopedii dovedl až ke skutečným konstrukčním plánům realizace.

Nutno říci, že čas v roce 1945 ještě neuzrál, a tak se Memex v původní mechanické podobě nikdy vyrobit nepodařilo. Snad ani nemá smysl se detaily jeho konstrukce dnes zabývat. Jeho zamýšlenou funkci nejlépe ukazuje následující animace.

Memex animation - Vannevar Bush's diagrams made real

O to důležitější je se snažit pochopit Bushův vizionářský záměr: „Představte si budoucí přístroj určený k individuálnímu použití, který bude něčím jako osobním archivem či knihovnou. … Budou v něm uloženy všechny knihy, záznamy i komunikace majitele, a vše bude možné úžasnou rychlostí a flexibilitou vyvolat a zobrazit. Jedná se o úžasnou pomůcku rozšiřující možnosti paměti.“ [1]

Zde jsme se již propracovali k tomu podstatnému. Hlavním Bushovým záměrem bylo poskytnout lidstvu nástroj, s jehož pomocí by bylo možné podpořit mozek při vykonávání rutinních opakujících se operací spojených s chápáním významu informací. To vše proto, aby mohl věnovat o to více času hlubšímu kreativnímu promýšlení věcí nových včetně budování nových asociací, které by mohl Memex zase zaznamenávat.

Že se nám to moc nedaří, je patrné právě ve škole. I dnes, kdy jsou libovolné informace vybavené hypertextovými propojkami (asociacemi) okamžitě díky webu k dispozici, učíme se stále převážně fakta a ne chápání souvislostí. Historie vzdělávacích technologií se ubírala cestou drilu a testování, aby dospěla aktuálně ke snaze řídit výuku každého žáka individuálně (Kdy dojde k technologické personalizaci výuky?). Vlastní invence a kreativita je tímto systémem potlačována. Kritická pedagogika, pedagogika otázek, pedagogika nejistoty, oddenkové učení – to vše nám ukazuje cestu, po níž bychom měli jít. Brání nám nejen špatně nastavené výukové cíle našich škol, ale též naše přesycenost informacemi podporovaná přirozenou leností myslet (podle Willinghama jsme spíše zvědaví než přemýšliví). A našlo by se jistě mnoho dalších překážek, s nimiž je třeba bojovat.

Profesor David M. Levy ve své Bushovsky orientované práci No Time to Think [2] (a přednášce) připomíná Eriksenovu Tyranii momentu ovlivňující aktivity lidí podle toho, zda jsou vedeny potřebou něco řešit okamžitě „rychlý čas“ či ne „pomalý čas“. Stále více se ukazuje, že ty činnosti, které nesnesou odkladu (rychločasové), mají téměř vždy vyšší prioritu před pomaločasovými. Přemýšlení a odhalování souvislostí patří bohužel k těm druhým.

Vypadá to, že něco na způsob Memexu ve skutečnosti díky internetu vzniká. Nejedná se však o osobní pomůcku, ale o nástroj globálního propojení všeho. Stále více lidí si při brouzdání internetem nevytváří asociace vlastní, ale sleduje jen ty, které jsou jim nabízeny někým jiným. Někdy opravdu není snadné rozpoznat, že nás chtějí z nějakých důvodů ovlivnit. Ve velkém to pak dělají totalitní režimy ve snaze upevnit postavení vedoucích elit. To je ale v zásadním rozporu s původními záměry Vannevara Bushe v roli vedoucího představitele týmu, který právě vyvinul zbraň schopnou zničit celou naší civilizaci. Jeho poselství „Jak máme myslet“ (As We May Think) končí těmito slovy:

Zdá se, že lidská mysl může být povýšena, dokáže-li lépe vidět svou rozmazanou minulost a objektivně analyzovat své současné problémy. Vybudovali jsme natolik komplexní civilizaci, že potřebujeme automatizovat přístup k záznamům (informacím), zvláště chceme-li dovést naše experimentování až k logickému řešení, a nezůstat na půl cesty jen proto, že jsme přetížili svou omezenou paměť.

Aplikace vědeckého poznání vytvořila velmi dobré podmínky k životu na Zemi a učí nás, jak žít stále lépe. Zároveň umožnila, aby se masy lidí obrátily proti sobě vybaveny krutými zbraněmi. Měla by nám dovolit najít to pravé poznání umocňující naši moudrost. Může nás i zničit, jestliže se nenaučíme tuto moudrost prosazovat pro dobro nás všech. Zdá se, že současná aplikace vědy plnící potřeby a přání člověka je v mimořádně nešťastném stádiu. Nechceme-li ztratit naději do budoucna, musíme stávající nasměrování změnit.“ [1]

 

Poznámka: Do dosud jediné praktické aplikace atomových bomb v Hirošimě a Nagasaki zbývalo v době, kdy dobře informovaný Bush svou esej psal, skutečně jen pár dní.

Literatura a použité zdroje

[1] – BUSH, Vannevar. As We May Think. 1945. [cit. 2015-5-20]. Dostupný z WWW: [http://www.theatlantic.com/magazine/archive/1945/07/as-we-may-think/303881/].
[2] – LEVY, David M. NO TIME TO THINK: Reflections on Information Technology and Contemplative Scholarship. 2007. [cit. 2015-5-20]. Dostupný z WWW: [http://dmlevy.ischool.uw.edu/wp/wp-content/uploads/2013/03/Levy_No_Time_to_Think_Prepub.pdf].
[3] – POPOVA, Maria. As We May Think: A 1945 Essay on Information Overload, “Curation,” and Open-Access Science. 2012. [cit. 2015-5-20]. Dostupný z WWW: [ http://www.brainpickings.org/index.php/2012/10/11/as-we-may-think-1945/].
[4] – WATTERS, Audrey. Memory Machines: Education Technology Without the Memex. 2015. [cit. 2015-5-20]. Dostupný z WWW: [http://hackeducation.com/2015/05/02/memory-machines/].

Licence

Všechny články jsou publikovány pod licencí Creative Commons BY-NC-ND.

Hodnocení od uživatelů

E Kocourek
12. 6. 2015, 20:06
Svobodná výměna informací, a to primárně mezi vědci? Rozpor hned zkraje: výměna informací primárně mezi vědci není žádná svobodná výměna.
Ale z tohoto bych nevinil V.Bushe - takovéhle rádoby humanistické nálepky lze nasadit každému, tím spíš, když už se nebožtík nemůže bránit. V reálném životě se V.Bush choval úplně normálně, jako by se choval kdokoli jiný na jeho pozici šéfa OSRD, a důležité informace tajil, zejména před politiky, kteří - kdyby se dověděli, oč jde - by mu kafrali do jeho díla.
Bushovy nápady a zejména Memex byly inspirací pro několik větví současného vývoje informačních prostředků, z nichž dvě mi připadají významné (a významně odlišné): mnoha uživateli sdílená celosvětová "knihovna informací", a PDA. Základní odlišnost spočívá v tom, že do sdílené knihovny smí zasahovat každý, zatímco PDA patří jenom jedinému uživateli.
Ze sdílené celosvětové knihovny informací je dnes Internet, či spíše worldwide web, či ještě přesněji Wikipedia a různé podobné sajty. Bushův ideál všeobecné viditelnosti informací funguje dobře, ale všeobecná přístupnost dat i pro zápis je problematická. A zůstala by problematickou, i kdybychom tu přepisovatelnost omezili jenom na Bushem zmiňovanou vrstvu asociací a metainformací. Internet prostě je a vždy bude ze své povahy nedůvěryhodný zdroj informací. Bush měl tu nevýhodu (nebo možná výhodu), že o této své představě mohl jenom teoretizovat a že ji nikdy neviděl prakticky realizovanou a zprzněnou komerčními zájmy.
PDA stále existují, ale ve své původní formě jsou vymírající druh. Jejich funkci přebraly dílem chytré telefony, dílem poněkud hloupé tablety, ale činnost naznačenou Bushem zvládají (když uživatel ví co chce a ví, jak to docílit). Jakou činnost? Osobní knihovnu vlastnoručně vybraných a zpracovaných informací, případně osobní knihovnu vlastnoručně navržených asociací, vazeb a komentářů k veřejně přístupným informacím. Tomuto přístupu (míněno "postoji") k informacím fandím a předvídám zářivou budoucnost, i když provázenou nekonečným bojem se zištnými prodejci a nezištnými prosazovateli aplikací podporujících kreativitu a dotykovost jako nejvyšší ideál lidstva.
 
Poznamenávám, že technologie "cloud" (a potažmo celý Internet) je vůči těmto dvěma protichůdným postojům k informacím neutrální. Nejde o to, zda vaše data jsou na hard disku vašeho počítače nebo na serveru kdesi v Singapuru, ale o to, zda do těch vašich dat hrabete jenom vy nebo ještě někdo jiný.
 
„... profese jakýchsi průkopníků, kteří budou nacházet potěšení v hledání spojitostí v enormním množství běžně dostupných záznamů.“ - Evidentně, ne všechny Bushovy inspirativní nápady byly použitelné. Jak se můžeme přesvědčit i na portálu RVP, o průkopníky nacházející potěšení není nouze, ale jimi nalézané "spojitosti" jsou mnohdy zcestné. Což takový potěšený průkopník řeší tak, že k danému tématu naráz zaujímá pestrou škálu stanovisek, od nadšeně souhlasných až po kategoricky odmítavá.

Váš komentář

Pro vložení komentáře je nutné se nejprve přihlásit.

Zařazení do seriálu:

Tento článek je zařazen do seriálu Jak máme myslet.
Ostatní články seriálu:

Téma článku:

Informační a komunikační technologie