Domů > Spomocník > Základní vzdělávání > Digitální pedagogika a distribuované poznávání
Odborný článek

Digitální pedagogika a distribuované poznávání

Anotace

Článek shrnuje současný vliv digitálních technologií na vývoj pedagogiky a s odkazem na práci Dennise Frezza vysvětluje pojem „distribuované poznávání“.

Vliv technologií na pedagogiku

Již celou řadu let mluvíme o tom, že digitální technologie významným způsobem mění podmínky, za nichž se uskutečňují vzdělávací aktivity. Snažíme se tuto skutečnost sdělovat každému, koho by měla zajímat – pedagogům zvláště. Přitom soustavně narážíme na značný odpor vyvolaný nesprávným chápáním této problematiky, které ovlivňuje mediálně vděčné katastrofické vidění nesoucí se v duchu „digitální demence“. Důsledkem je převládající odmítání technologií u učitelů (a v důsledku toho i u vedoucích činitelů našeho školství), nízká úroveň příslušných oborů studia na vysokých školách, nedostatečné financování tematicky orientovaných vědeckých projektů, malá použitelnosti existujících odborných publikací (Spomocník je snad výjimkou) atd.

Odevšad k nám dorážejí informace svědčící o rostoucím významu technologií v mnoha různých oborech lidské činnosti – nejen technických (průmysl 4.0), ekonomických (sdílená ekonomika) či politických (online propaganda), ale i společenskovědních (online spojení). V poslední době se již zcela otevřeně hovoří o nutnosti modifikovat v důsledku vývoje technologií dokonce i základní didaktické koncepce. Příkladů se dá najít hned několik. Spomocník se inspirován Siemensem a Downesem opakovaně věnuje konektivismu, vrcholná kanadská výzkumná organizace Contact North mluví o sebeřízeném neformálním online vzdělávání v rámci komunity (Nová pedagogika dle Contact North), na University of Illinois zkoumají sociální kognitivismus (New Learning na pedagogické fakultě University of Illinois) atp.

Pokud by vám žádný z výše naznačených směrů vysvětlujících vliv technologií na pedagogiku nevyhovoval, můžete jako základ pro pochopení aktuálního vývoje klidně použít i mnoho jiných vědecky ověřených poznatků. Například výzkumník na poli vzdělávání a konzultant firmy Cisco Dennis Frezzo (vyvíjí volně dostupné kurzy na Cisco Networking Academy) ve svém nedávném článku v blogu World Economic Forum, který pojednává o vlivu technologií na budoucnost školství, hovoří o třech didaktických teoriích [1]. Dvě jsou nám, doufám, dobře známy – Vygotského zóna nejbližšího vývoje a formativní hodnocení (Hodnocení výukových výsledků v digitálním světě). Na tu třetí teorii se podíváme trochu podrobněji.

Distribuované poznávání (Distributed cognition)

Teorie distribuovaného poznávání vychází z kognitivní vědy, která se zabývá lidskou myslí, a proto přesahuje do více různých oborů – do psychologie, filosofie, neurovědy i do informatiky. Má značně dlouhou historii. V pedagogice se kognitivismus objevuje přibližně od 50. let minulého století ve spojení s prací profesora Harvardu Jerome Brunera. Je docela logické propojovat pedagogiku se studiem toho, co se v mozku během poznávání děje. Věda se v této oblasti posouvá stále dále, takže dnes již je hodně nepřesné si (jako v 50. letech) pod kognitivismem představovat jen budování znalostí vkládáním informací do příslušných přihrádek v dlouhodobé paměti každého jedince.

Již v 60 letech vytvořil profesor Stanfordu Albert Bandura teorii sociálního kognitivismu (viz příklad z Illinois výše), která se zabývá vlivem okolí při poznávání (Smysl osobního vzdělávacího prostředí). Stejný záměr později vedl Siemense s Downesem k formulaci koncepce konektivismu, jenže místo psychologie vyšli z teorie fungování (nejen počítačových) sítí.

Po velmi podobné cestě se v polovině 80. let vydal profesor Edwin Hutchins (University of California San Diego). V teorii distribuovaného poznávání definoval kognitivní systém propojující lidi s prostředím a dalšími objekty, které umocňují poznávání (například vhodnými nástroji). Nedílnou součástí takto chápané výuky je dnes samozřejmě využití digitálních technologií, které posilují interakci lidí (Andersonův teorém interakční ekvivalence), rozšiřují vzdělávací prostředí (nad rámec školy či třídy) směrem k neformálnímu a dovolují používat mnoho různých výukových digitálních nástrojů (drilování, simulace, hry ad.).

Distribuované poznávání můžeme identifikovat téměř ve všech výukových aktivitách. Najdeme ho u skupinově orientované výuky (např. projektové), u kombinovaných forem (Kombinované formy vzdělávání vítězí) i u čistě online kurzů (MOOC). Dennis Frezzo v jeho duchu koncipuje své kurzy na Cisco Networking Academy. Vyskytuje se jistě i v aktivitách náhodně realizovaných též v informálním vzdělávacím prostředí (Model 70:20:10).

Rámec našim úvahám o distribuovaném poznávání dává pochopení důsledků zásadní změny podmínek fungování lidské společnosti. Nemám teď na mysli taktéž důležitou umělou inteligenci, ale nově získanou možnost každého člověka na Zemi publikovat cokoli tak, aby to všichni ostatní mohli číst (slyšet, vidět). Pro vzdělávání to má zásadní význam. Člověk při zjišťování fakt již není odkázán na lidi bezprostředně mu blízké, ani na učitele a učebnice, ba dokonce ani na tradiční média (noviny, rozhlas, televize). Dostáváme se do situace, kdy může vlastně každý ovlivňovat každého.

Mark Pesce nazývá stav, ke kterému se propracováváme, hyper-napodobováním (Pesceho hypermimesis). Z pohledu pedagogiky hrozí riziko, že může převládat jen výchova v duchu behaviorismu, kdy výsledek ovlivňují hlavně vjemy, v našem případě přicházející prostřednictvím digitálních přístrojů z míst, kde nelze obsah sdělení kontrolovat a ovlivňovat. To znamená, že vychovatelé ztrácejí vliv na to, co žáci vnímají.

Říkáte-li si na tomto místě, že to je právě ten hlavní důvod, proč je třeba technologie ve školách zakázat, děláte velkou chybu. Vybavování lidí chytrými přístroji bude jistě pokračovat nejen proto, že je to velký byznys. Ukazuje se bohužel, že jejich prostřednictvím lze lidi sofistikovanými metodami ovlivňovat ještě mnohem lépe než pomocí tradičních médií (Co bychom měli vědět o botech). Pevně věřím, že nechceme výchovu tomuto vlivu přenechat.

Závěr

Závěr je, doufám, zřejmý. Musíme prostor, který se nám prostřednictvím digitálních technologií otevírá, vnímat jako obohacující pro naše vzdělávací prostředí. Je třeba akceptovat skutečnost, že technologie dokážou být velmi přínosné a že se stávají nedílnou součástí téměř všech výukových aktivit. V mnoha případech nás vedou k potřebě učit jinak. Kvůli tomu, že ovlivňují vývoj světa, nutí nás měnit též výukové cíle (např. Standardy ISTE 2016 pro žáky, Specifikace informační gramotnosti NIQES).

Je jedno, kterou didaktickou teorii vezmete (všechny jsou v určité situaci aplikovatelné), zda behaviorismus, kognitivismus, či tak nesnadno dosažitelný konstruktivismus (Konektivismus – teorie vzdělávání v prostředí sociálních sítí), ve všech případech technologie mohou výuku změnit a umocnit (Technologická transformace vzdělávání podle Prenského).

Spojení digitálních technologií s pedagogickou vědou je nezbytnou podmínkou, chceme-li zajistit, aby se proces digitalizace celé společnosti vyvíjel pro lidstvo přijatelným způsobem. Pochopme konečně, že budoucnost pedagogiky je digitální!

Literatura a použité zdroje

[1] – FREZZO, Dennis. The role of technology in the education of the future. 2017. [cit. 2017-5-26]. Dostupný z WWW: [https://www.weforum.org/agenda/2017/05/science-of-learning].

Licence

Všechny články jsou publikovány pod licencí Creative Commons BY-NC-ND.

Hodnocení od uživatelů

Jan Maršák
26. 6. 2017, 14:44
Velmi zajímavý článek (jak nakonec už je tradicí u článků publikovaných ve Spomocníkovi). Jen tvrzení, "... že budoucnost pedagogiky je digitální!" se mně zdá poněkud nadnesené a zavádějící. Z faktu, že v pedagogické vědě budou hrát významnou roli digitální technologie (o čemž není pochyb), však podle mne neplyne, že bude vznikat nějaká "digitální" pedagogika. Vždyť digitální technologie se dnes využívají např. i v matematice, fyzice, biologii a v jiných vědách, ale z toho neplyne, že budoucnost těchto věd je "digitální".
Mimochodem, fundamentální fyzikální teorie, takové jako např. teorie elektromagnetického pole, kvantová mechanika, kvantová elektrodynamika (bez nichž by některé současné moderní technologie, včetně těch digitálních, jen stěží vznikly), byly zformulovány na konci 19. a v několika prvních dekádách 20. století. A bez pomoci digitálních technologií. A dodnes tyto teorie nebyly překonány.
Bořivoj Brdička
28. 6. 2017, 13:48
Ano, je to nadnesené. Chtěl jsem vzbudit pozornost. Pan Frezzo to vyjádřil trochu jinak, ale význam je hodně podobný:"Combining the learning sciences with digital innovation, we can leverage the best of what digitally enhanced and human-driven education have to offer ..."
Jan Maršák
28. 6. 2017, 14:45
Ad Bořivoj Brdička: S tím se dá souhlasit.

Váš komentář

Pro vložení komentáře je nutné se nejprve přihlásit.

Článek není zařazen do žádného seriálu.