Hlavním tématem na šíření pokrokových myšlenek orientované konference TED, jejíž vrcholná sekce se letos konala od 25. do 29. června v Edinburghu (TEDGlobal 2012), byla „Radikální otevřenost“. Její motto říká toto: „Stále větší propojenost světa mění způsoby formování vztahů mezi lidmi (a pravidla sdílení).“
Přestože TED vybírá ty nejlepší řečníky z nejlepších a jejich přednášky publikuje na svém webu (některé jsou již opatřeny českým překladem), je obtížně představitelné, že by někdo našel čas ke sledování všech. Archiv konferencí TED konaných od roku 2007 na různých místech světa dnes obsahuje přes tisíc velmi zajímavých přednášek a nedávno byla založena i specializovaná sekce orientovaná na problematiku vzdělávání - TEDEd. Jen na této poslední akci bylo natočeno několik desítek vystoupení. Pokusme se z ohlasů vybrat to nejdůležitější.
Nikoho asi nepřekvapí, že řečníci opakovaně zmiňovali zásadní význam otevřenosti pro snižování stále se zvětšujících rozdílů mezi lidmi. Volná výměna informací (i dostupnost výukových materiálů) sama o sobě sice změnu k lepšímu nezaručuje, bez ní však budou veškeré naše snahy zcela jistě marné. S tím přímo souvisí i boj proti chudobě (hlavní téma Jamie Drummonda). Pozoruhodné bylo vystoupení vrchního velitele NATO Jamese Stavridise. Význam jeho sdělení lze shrnout do jedné věty: „Místo, abychom za účelem zvýšení bezpečnosti budovali zdi, měli bychom stavět mosty.“ Zdá se, že význam volného sdílení informací ve světě, v němž hrozí terorizmus a existuje totalita, jež je přímo založena na ovlivňování sdílených informací a zamlčování toho, co se nehodí, chápou již i nejvyšší složky armády. Pokud to myslí opravdu vážně, a nejde jim ve skutečnosti jen o šíření vlastního výkladu světa, je to velmi dobrá zpráva.
Celá řada řečníků však opakovaně narážela na skutečnost, že zavádět skutečnou radikální otevřenost se nám v mnoha oblastech zatím nedaří (vzpomeňme např. různé dotace a dovozní přirážky na evropském trhu). Za všechny stojí za zmínku vystoupení profesora globální strategie na IESE Business School v Barceloně Pankaje Ghemawata, autora cenami ověnčené knihy o globální prosperitě World 3.0, v níž zavádí pojem „Globaloney“. Snaží se nám naznačit, že naše představy o existenci „plochého světa“ (viz Plochá třída v placatém světě) jsou značně zkreslené. Jako důkaz uvádí vybrané statistické údaje – ze všech telefonních hovorů jsou pouhá 2 % mezinárodních, jen 3 % celosvětové populace patří k první generaci imigrantů, americká zahraniční pomoc dělá všehovšudy 1 % federálního rozpočtu (i když si každý Američan myslí, že je to mnohem více).
Přednášky odhalily zřejmou pravdu, že technický pokrok může znamenat velký přínos pro lidstvo i katastrofu. Tak třeba Beth Noveck, čelní představitelka projektu americké administrativy White House Open Government Initiative, jejímž cílem je otevřená dostupnost státních dat občanům, nastínila představu o vzniku nové super vlády, která má spojit výhody hierarchicky uspořádaných státních institucí s různorodostí, chaosem a zájmem účastníků sítě.
Zcela odlišný pohled přinesl bezpečnostní poradce Marc Goodman, který přišel s varováním, že stejné nástroje, které považujeme za přínosné, mohou využít teroristé a kriminálníci opačným způsobem. „I když přístroje podobné 3D tiskárnám budou možná brzy schopné vytvořit život zachraňující věc, podobná zařízení mohou zrovna tak vyrobit funkční pistoli. Třeba se brzy dočkáme individuálně upravených DNA-léčiv, ale stejná technologie umožňuje vyrobit i specializované na DNA citlivé bio-zbraně.“ Boj mezi dobrem a zlem je zkrátka věčný.
Asi největší ohlas mělo vystoupení nám známého autora pojmu „síťová generace“ Dona Tapscotta (viz Síťová generace podle Tapscotta), s jehož prací jsme měli příležitost se seznámit na Wikinomics Fóru 2010 při příležitosti vydání českého překladu jeho knihy Wikinomie. Ve své přednášce na TEDGlobal 2012 s názvem Four principles for the open world (4 principy otevřeného světa) vychází ze svého původního výzkumu odhalujícího odlišné vlastnosti nastupující síťové generace a dospívá k závěru, že se naše civilizace ocitla na přelomu vývojových stádií. Tvrdí, že je nezbytné transformovat naše instituce vzniklé v době průmyslové revoluce na základě úplně nových pravidel. Otevřenost je přitom základem. Má však mnoho různých významů. Proto Don Tapscott definuje tyto 4 principy, na jejichž základě bychom měli naše organizace měnit.
1. Spolupráce.
Hranice organizací jsou stále méně jasné a více otevřené. Ty nejlepší nápady přicházejí z vnějšku (viz Kolaborace nebo kooperace?).
2. Transparentnost.
Otevřená komunikace směrem k vlastníkům (občané v případě státu) je v situaci, kdy se organizace stávají průhlednými (nic se neutají – viz WikiLeaks), nezbytná.
3. Sdílení.
Vzdát se intelektuálního vlastnictví či zveřejnit použitelné nápady online může být v mnoha případech velice přínosné (i když to mnoho prodejců autorskými právy chráněných děl neschopných vlastní tvorby odmítá pochopit – viz ACTA).
4. Umocnění.
Znalosti a inteligence představují velkou sílu. Jen jejich otevřeným šířením vzniká svoboda (Arabské jaro, Occupy Wall Street apod.).
Don Tapscott v závěru své přednášky připomněl, že volné sdílení informací lze přirovnat k džinovi vypuštěnému z lahve (doslova vlaku, který opustil stanici, kočce vytažené z klece, koni vyskočivšímu z ohrady, pastě vymáčknuté z tuby). Proces, který již započal, tedy nelze zastavit. Možná si to ani neuvědomujeme, ale jsme díky novým možnostem spojení všichni na sobě navzájem mnohem více závislí. Don je velkým optimistou. Představuje si budoucnost jako zcela přirozené budování kolektivní inteligence (MIT zkoumá kolektivní inteligenci). Jak by to mohlo vypadat, demonstroval na fenoménu nazvaném v angličtině murmuration. Jedná se o specifický pohyb hejna i několika tisíc špačků, v němž dosud nevysvětleným způsobem dochází k natolik dokonalé koordinaci (přenosu informací), že letí a zahýbají všichni najednou. Skoro se může zdát, že pochopili výhody kolektivního jednání. Bez problémů jsou takto schopni zahnat i nebezpečné dravce.
Připomeňme si, že jsme na podobné přirovnání (mem) narazili již dříve. Stejný princip si do vínku dalo sdružení The Committed Sardine z Kanady (viz 15 zásad angažovaných sardinek). Chování sardinek v hejnu je totiž velmi podobné špačkům. Druhým, a možná vůbec nejzajímavějším případem, na němž lze demonstrovat chování hejna lidí, je experiment Lorena Carpentera s kolektivním hraním hry Pong (popsaný v článku Dohlížejí na vše stroje láskyplné milosti?). Ten byl natolik úspěšný, že přes všechny zdánlivě neřešitelné problémy reálného světa vyvolává naději, že by Don Tapscott mohl mít nakonec pravdu a dokonalejším spojením se nakonec podaří dosáhnout prosazení společných zájmů celého lidského společenství.
Don Tapscott končí těmito slovy: „Dokážeme vytvořit takovou kolektivní inteligenci, která bude schopna jít nad rámec individuality, skupiny či týmu a stane se něčím na způsob globálního vědomí? Jestliže ano, pak budeme schopni řešit některé z velkých problému světa.“
Všechny články jsou publikovány pod licencí Creative Commons BY-NC-ND.
Článek nebyl prozatím komentován.
Pro vložení komentáře je nutné se nejprve přihlásit.
Článek není zařazen do žádného seriálu.