Pohádka o technologické reformě školství

Anotace

Plošné vybavování žáků 1:1 je poslední z dlouhé řady mýtů založených na víře, že se školství může dramaticky změnit pouhým zavedením nových technologií do výuky. Tento tzv. techno-optimismus je již více než 100 let starý. V rozhovoru z roku 1913 známý vynálezce Thomas Edison na téma výukového využití jeho nově objeveného filmu nadšeně prohlásil: „Učebnice ve školách budou brzy zbytečné. Poznání se bude uskutečňovat prostřednictvím zraku. Všechny znalosti lze získat sledováním filmů. Celý školský systém se díky tomu do 10 let ze zásady změní.“

Historie ukázala, že sny pana Edisona a dalších nadšenců minulého století se nenaplnily (viz Technologie, které měly změnit výuku). Jenže podobných předpovědí je pořád dost. Stojí za nimi většinou zájmy vývojářů a prodejců nových technologií. Riziko, že to i v budoucnosti dopadne stejně, je velké. Vzpomeňme na profesora ze Stanfordu Larry Cubana, který nás v posledních letech opakovaně varuje před zaváděním technologií do škol bez současné změny výukových metod a vzdělávacího prostředí – viz Nahá pravda o technologiích ve školách, Cubanovy zombie online vzdělávání. Až příliš často se setkáváme s tím, že se výukové výsledky žáků technologie využívajících od těch, kteří se učí tradičním způsobem, liší jen velmi málo nebo vůbec.

Vědecky tuto skutečnost jasně dokumentoval profesor University of Melbourne John Hattie v knize „Visible Learning: A Synthesis of Over 800 Meta-Analyses Relating to Achievement“z roku 2009. Své dlouholeté výzkumy, které jsou založeny na meta-analýze mnoha jiných výzkumů, profesor Hattie stále aktualizuje – viz Visible Learning: What works best for learning. Hlavním cílem jeho činnosti je definování nutných podmínek změn, jež musí být splněny, má-li existovat naděje na zlepšení výukových výsledků:

• Formativní hodnocení.
• Srozumitelnost učitele při prezentacích a demonstracích.
• Zpětná vazba během procesu učení (nikoli rozhodné testování a škatulkování).
• Samostatné formulování problémů a otázek žáky.
• Personalizace umožňující dospět každému až k maximu svých schopností (mastery learning).
• Prostor pro procvičování.
• Čas na práci.

Vzdělávací technologie mohou posloužit jako nástroj pro implementaci těchto principů ve školní praxi. Jenže technologie neovlivňují výukový proces přímo. Je to podobné, jako když chcete aplikovat nějaký lék – třeba aspirin. Léčivé látky, které obsahuje, je třeba dopravit do krevního oběhu. Přitom není podstatné, jakou cestou se to uskuteční – tabletou, kapslí, žvýkačkou ad. Nejvhodnější způsob závisí na okolnostech – na ceně, schopnosti pacienta polykat apod.

Podobně je to s výukovými technologiemi. Pokud se nepodaří změny naznačené výše uskutečnit, nemůžeme očekávat pozitivní dopad na výukové výsledky. Projekty vybavování 1:1, dnes nejčastěji tablety, bez doprovodných systémových změn jen ještě více odhalují problémy, s nimiž se školy na celém světě potýkají. Jedná se například o tyto:

• Málo efektivní výukové postupy.
• Nízká priorita vyšších forem myšlení (Bloomova taxonomie).
• Nedostatečná motivace žáků.
• Neschopnost učitelů vyvolat zájem žáků (Třída 8.A).
• Malá připravenost žáků na reálný svět.
• Nízká podpora intelektuální jedinečnosti.
• Nedostatečný rozvoj kreativity.
• Slabé komunikační schopnosti.
• Nedostatek času na výukové aktivity.

Národní autority či (při dostatečné decentralizaci) jednotlivé školy samotné se musí nejprve začít zabývat tím, které problémy či specifické místní nedostatky je třeba řešit nejdříve. Musí identifikovat hlavní faktory, jejichž změna bude mít na vyřešení problémů největší vliv. Na prvním místě by měly zavést formativní hodnocení úspěšnosti učitelů, a to takové, které poskytne zároveň i jasná vodítka k tomu, jaké strategie a postupy mají zavádět, chtějí-li svým žákům pomoci. Je celkem zřejmé, že proces formativního hodnocení úspěšnosti výuky se dnes asi již neobejde bez nasazení inovativních postupů podporovaných technologiemi. Ale nepůjde to bez důkladného studia podstaty problémů a možných variant řešení.

Proces změn nesmí být veden zájmem představitelů firem dodávajících technologie, ale výsledkem seriózního vědeckého výzkumu vhodnosti možných postupů (tzv. Design Based Research – viz MITx MOOC o vzdělávacích technologiích). Výzkumníci z univerzit a nestátních organizací by měli spolupracovat s učiteli na realizaci takových výzkumných projektů. Měli by vzít v úvahu dosavadní ne příliš povzbudivé výsledky výzkumů nasazení technologií, především to, že minulé výzkumy se věnovaly hlavně způsobům využití samotných přístrojů (třeba tabletům). Jenže takový přístup je neefektivní. Je třeba orientovat výzkum na problém (např. podpora informatického myšlení), na pomoc učitelům aplikovat nové postupy. Cílem formativního hodnocení výsledků musí být kromě samotných žáků hlavně učitel. Výzkum vzdělávacích technologií je třeba orientovat nejen na to „co funguje“, ale na to „kde je problém a jak ho řešit“. Toto je jediná sociálně zodpovědná politika pro formování budoucnosti.

Stručné CV: Thomas C. Reeves, PhD (Tom) je emeritním profesorem pedagogiky a technologií na Pedagogické fakultě University of Georgia. Je známou osobností ve světě pedagogické vědy a zvaným řečníkem nejen ve Spojených státech, ale po celém světě. Napsal několik knih, např. Interactive Learning Systems Evaluation (spoluautorem John Hedberg), A Guide to Authentic E-Learning (spoluautory Jan Herrington a Ron Oliver) a Conducting Educational Design Research (spoluautorkou Susan McKenney). Více informací najdete na jeho osobním webu.

Z anglického originálu publikovaného na portálu Unesco Bangkok (zde) přeložil Bořivoj Brdička.