Přestože se svět vyvíjí stále rychleji, některé principy zůstávají odnepaměti beze změny. Jeden takový neměnný princip jsme nedávno popisovali v článku Co má společného budoucnost webu se vzděláváním. Na vývoji současného internetu se v něm ukazuje to, že k pokroku dochází jen tam, kde existuje svoboda, a zisk lze naopak nejlépe generovat v podmínkách závislosti jedněch nad druhými. Vzniká tak poměrně rovnovážný stav, v němž se společnosti podnikající na internetu snaží dostat masy uživatelů do závislosti a stavu nesvobody, a zároveň, mají-li toho stavu dosáhnout a udržet si ho, nutně potřebují, aby pro ně pracovali kvalifikovaní a svobodní lidé schopní myslet inovativně. Bez jejich schopností není uplatnění v globalizovaném prostoru dneška vůbec možné.
Zájem na tom, aby takových schopných, inovativně myslících a kreativních jedinců bylo co nejvíce, by určitě měl mít stát, pro nějž je důležitá co nejmenší nezaměstnanost. Paradoxně by ho ale měla mít i celá podnikatelská sféra. Mnohem snadněji by bylo možné najít vhodné zaměstnance, takové, s nimiž by boj s globální konkurencí byl mnohem snazší. Zatím ale slýcháme ze strany podnikatelů hlavně nářky a stížnosti na stát, že nedokáže kvalitní pracovní sílu zajistit.
Je tady ale problém. Svobodný myslící člověk je obtížně ovladatelný. Nejen, že si nekoupí každou hloupost a nezadlužuje se, navíc ani nevolí podle toho, co který politik slibuje. Zkrátka, nelze ho tak snadno ovlivňovat reklamní či volební kampaní. Pravděpodobně to nikdo otevřeně nepřizná, ale zájem politiků (státu) a podnikatelů je v tomto směru vlastně velmi podobný - a zjevně ambivalentní. Zatím to vypadá spíše tak, že se z jejich strany podpory takového vzdělávání, jehož hlavním cílem pro všechny (nejen pro pár vyvolených nebo bohatých) by byla schopnost samostatně myslet, pravděpodobně u nás hned tak nedočkáme.
Z toho vyplývá celkem jednoduchý závěr. Každý, kdo si za svůj osobní cíl klade uplatnit se na globálním trhu práce, bude nucen své schopnosti budovat především z vlastní iniciativy. Přesně tento závěr měla má nedávná přednáška na konferenci Wikinomics Forum 2010 - Jak překonávat digitální propasti aneb s kým se sejdeme na cestě plochým světem za dlouhým chvostem? Určitě se k ní brzy vrátím.
Zamysleme se teď ale nad tím, co si má počít mladý člověk, který by chtěl navzdory útokům reklamy, popkultury i negativnímu vlivu prostředí (často včetně školního) rozvíjet a obohacovat své schopnosti. Je důležité si uvědomit, že právě vliv okolí (rodina, přátelé, spolužáci apod.) má významný podíl na vzniku takového zájmu. Je všeobecně známo, že pokud je s ním toto okolí v rozporu, je šance, vzepřít se mu, minimální. Možná by stálo za to na tomto místě připomenout významného psychologa ze Stanfordu Alberta Banduru, který ve své teorii sociálního učení [1], na níž pracoval od 60. let minulého století a znamenala přechod od behaviorismu ke kognitivismu (viz Konektivismus - teorie vzdělávání v prostředí sociálních sítí), zkoumal právě vliv vnějších vlivů a osobnosti na vlastní rozhodování jedince. Proces, který má právě tyto 3 komponenty, nazval díky jejich značné závislosti vzájemným determinismem.
Bandura je ve světě psychologie znám svým experimentem s panenkou Bobo, jímž fakt, že okolí má na chování jedince významný, ne-li určující, vliv, prokázal. Sledoval v něm, co s dětmi na úrovni MŠ udělá přítomnost dospělého, který se chová k Bobo surově. Na závěry se můžete podívat – byly průkazné.
Zhoršující se výsledky našeho školství jsou do značné míry způsobeny právě tím, že určující vliv společnosti nedovoluje dětem vnímat význam poznání pro jejich budoucnost. Skoro všichni si uvědomujeme, že naše země i celá Evropa má v celosvětovém kontextu problémy ekonomické. Začínáme chápat, že naše postavení se asi bude ještě zhoršovat. V reakci na to jsme se zatím nezmohli na víc, než na pokles víry v lepší zítřky a na snahu pro sebe urvat, co se dá, dokud to jde.
Jen velmi málo lidí chápe skutečnou hodnotu vzdělání (jak je tomu třeba v asijských zemích). Jen velmi málo rodičů se zajímá o kvalitu školy svých dětí, a když, tak mají mylnou představu, že by se měla co nejvíce podobat té, do níž sami kdysi chodili (pan Koubský je čestnou výjimkou). Jen velmi málo škol dokáže vybudovat komunitu, v níž převládá skutečný zájem o vzdělání (že existují výjimky, dokazuje třeba ZŠ Třemošnice). Jen velmi málo učitelů pochopilo skutečný význam nedávného pokusu o reformu našeho školství v podobě RVP (největší hustota těch výjimečných je asi zde na Portálu v diskuzích).
Vyhlídky jsou to skutečně dosti chmurné. Prostředí, v němž žijeme, brání rozvoji ducha, nepodněcuje k nalézání nových neznámých fakt, nevybízí ke kontaktu se zajímavými a chytrými lidmi, od nichž se lze leccos naučit. Možná jsme si dosud nezvykli na to, že něco takového je vůbec možné? Do nedávna byly možnosti kontaktu s lidmi schopnými nasměrovat zájem mladých lidí na poznávání dosti omezené. Existovala a stále samozřejmě existuje šance, že má někdo štěstí na učitele nebo někoho jiného, kdo mu v roli vychovatele zkříží cestu životem a pomůže mu prozřít (podobně, jako ve filmu Džungle před tabulí nebo ve sboru Základní školy č.22 v New Yorku).
Internet poněkud změnil situaci. Jestliže dříve ten, kdo měl o poznávání zájem, jen těžko ve svém okolí hledal podporu, dnes je mnohem snazší ji najít. Je však bohužel možná ještě obtížnější se k zájmu o poznávání dopracovat v prostředí naplněném informačním šumem a cílenými cukrátky mysli (viz Cukrátka mysli: náhrada pravdy placebem). Proto je velice potřebné, abychom se všichni neustále snažili vhodným způsobem formovat své okolí. V první řadě to samozřejmě platí pro učitele. Ti hlavně by měli žáky směrovat na cesty vedoucí za zájmem o poznání. Biflování fakt z učebnice je sice někdy také potřebné, ale je to něco jiného.
Znamená to být schopen ve výuce uplatnit moderní metody využívající technologie, používat je stejným způsobem, jako to děti dělají i mimo školu, jít do sociálních sítí a propojovat výukové cíle s tím, co se tam děje. Ne se s žáky přímo přátelit, ale být jim nablízku nápadem, pomocí a radou.
Velmi pěkně to v diskuzi nazvané „Co dělat, a co rozhodně ne, aby příští PISA dopadla lépe?“ v příspěvku týkajícím se čtenářské gramotnosti nedávno vyjádřil Petr Koubek:
„Je prostě potřeba, aby se čtení považovalo za pilíř vzdělanosti a pedagogové se na tom shodli. Češtináři s fyziky. Pak se nebude stát u katedry, kázat a kázané vymáhat dětem z hlav, ale začne se i ve škole pracovat dle aktuálního data s informacemi a se světem, jaký je. Pokud mají školy "deset let" starý počítač, anebo učitelé pochybují, že svět je složen z bitů dat, přístupných a pěkně zmotaných na síti, pokud mají v knihovně jen Čuka a Geka a kytičky, je to špatný!
Co dělat? Změnit to. Učebnice, internet, práce s aktuální publicistikou jako normální, standardní, převažující činnost ve škole! Zavedení konfrontace názorů studentů plynoucích přímo z přečteného s jiným, "odbornějším" postojem jako nezbytná (a hodnocená) metoda získávání informací, postojů a hodnotové orientace……
Pokud vezme (školský systém) v potaz svět jaký je, s facebooky, minikamerami, minidiktafony a kalkulačkou, ale také s twitterem a (dalšími) sociálními sítěmi, může žáky třeba i něco naučit. Takový facebookový profil Iana McEwana nebo Erika Taberyho a Václava Cílka jako třídní projekt v kvintě může pomoci rozvoji čtenářství více než účast v této diskusi.“
Říkáte si možná, že učitelům na prestižních víceletých gymnáziích se to mluví. Možná, že ano? Ale o totéž bychom se měli pokoušet všichni. A netýká se to jen čtenářské gramotnosti. Jde o to, aby se každý snažil budovat to, co konektivismus nazývá osobním vzdělávacím prostředím (PLE). Platí to jak pro žáky, tak pro učitele. Příště se pokusíme poodhalit, jak na to.
Všechny články jsou publikovány pod licencí Creative Commons BY-NC-ND.
Článek nebyl prozatím komentován.
Pro vložení komentáře je nutné se nejprve přihlásit.
Tento článek je zařazen do seriálu Konektivismus v praxi.
Ostatní články seriálu: