Katalog EMA
Pro výuku
Komunita
Evaluace
Archiv
logo RVP.CZ
Přihlásit

Staňte se součástí

Přihlásit se do portálu

Zapomněli jste heslo?
Nebo přes
Nemáte svůj účet?
Nebojte se registrovat
Materiály do výuky Odborné články Webináře Další
Pro výuku
Komunita
Evaluace
Archiv
Domů > Spomocník > Základní vzdělávání > Technologie jako příčina vývojové nespojitosti
Odborný článek

Technologie jako příčina vývojové nespojitosti

23. 2. 2009 Základní vzdělávání Spomocník
Autor
Bořivoj Brdička
Zobrazit více

Anotace

Článek shrnuje názory některých odborníků, jež se domnívají, že vliv technologií na vývoj lidstva a školství spolu s ním je tak převratný, že lze v blízké budoucnosti očekávat změny přirovnatelné k vývojové nespojitosti.
Dějiny světa jsou plné všelijakých historických předělů. Každou chvíli jedna epocha končí, aby mohla jiná začít. Zdá se, že zrovna my jsme právě nyní svědky takové vývojové diskontinuity, jež může mít na budoucnost lidstva velmi závažný vliv.
Současným světem vládnou technologie. Vlna síťově propojených počítačů zvolna proniká do všech oblastí života a významně mění podmínky všude tam, kam pronikne. Důsledky teprve začínají být znát, od počátku je ale zřejmé, že svým významem pravděpodobně předčí Gutenbergův vynález knihtisku, jež dal většině lidí možnost číst a stál u zrodu novověku. Dnes máme nejen přístup téměř ke všemu, co kdy bylo napsáno, ale můžeme též sami tvořit a publikovat, či se spojit s kýmkoli, ať je kdekoli.
Historie zkoumání důsledků této „digitální revoluce“ na vzdělávání je z pohledu věčnosti zanedbatelně krátká. Přestože se jedná vlastně jen o jedno desetiletí, existuje již celá řada významných zjištění. Přehled těch nejznámějších by mohl začít nejspíše u Dona Tapscotta, který v roce 1999 přišel s představou nové lišící se síťové generace (Net Generation). První výzkumem doložený popis jejích vlastností přinesla pak Diana Oblinger v roce 2005. O tom všem jsem ale již psal dříve (viz Vzdělávání a internet 2. generace).
V roce 2001 se stal bestsellerem článek Marca Prenského „Digital Natives, Digital Immigrants“. Navozoval představu starších generací jako digitálních imigrantů v jim cizím světě dětí coby digitálních domorodců. To přirovnání se natolik vžilo, že je dodnes hojně používáno. Přes zjevnou výstižnost, která je patrná třeba právě na konfrontaci žáků a učitelů, došlo i na kritiku, nejčastěji za přílišné zjednodušování. S daleko závažnějšími námitkami přišel v listopadu 2007 ve svém online časopise o vzdělávacích technologiích From now on Jamie McKenzie. Upozornil na nevhodnost stylizování dětí do role těch schopných a rodičů či učitelů naopak zcela neschopných, jež je původním článkem vyvoláváno. Připomíná, že ve skutečnosti je celá řada mladých lidí, o nichž se dá říci, že soustavné využívání technologií na ně má velmi nedobrý vliv.

immigrants

 
Marc Prensky kritiku přijal a své názory revidoval. V nejnovějším čísle Innovate (February/March 2009) publikoval článek, v němž doporučuje namísto zkoumání schopností ovládat počítače zabývat se vlivem na vývoj osobnosti, neboli na rozvoj tzv. „digitální moudrosti“. Říká: „Technologie samotné nikdy nemohou nahradit intuici, dobrý úsudek, schopnost řešit problémy či morální směrování. V nepředstavitelně komplexní budoucnosti však nebude mít sebeinteligentnější jedinec bez přístupu k nástrojům digitálního světa šanci vyrovnat se třeba i méně schopným účastníkům sítě.“

Dá se předpokládat, že dlouhodobé používání technologií způsobí restrukturování myšlení. Mozek příštích generací lidí hledajících digitální moudrost bude znatelně jinak organizován ve srovnání s nedávnou minulostí. Prensky je nazývá Homo sapiens digital. I bez přístupu k umocňujícím technologickým nástrojům bude vždy teoreticky možné dosáhnout vzdělání odpovídajícího tradičnímu. Takové ale nebude na orientaci v digitálním světě stačit.

Pokusme se naznačit nejdůležitější změny přinášející rozvoj digitální moudrosti:
 
tradiční život bez technologií
prostředí všudypřítomných technologií
Primárním zdrojem informací je kniha, u níž je dominantním přístupem čtení.
Primárním zdrojem informací je displej, u něhož je dominantním přístupem prohlížení obrázků.
Nutnost spoléhat se hlavně na svou vlastní paměť.
Množství dat okamžitě dostupných, a tudíž využitelných pro rozhodování.
Hledání informací komplikované.
Hledání bývá většinou velmi snadné (závisí na typu problému).
Zprostředkování poznání jevů existujících mimo dosah našich smyslů komplikované.
Zprostředkování poznání jevů existujících mimo dosah našich smyslů snadnější.
Nápady lze ověřovat jen v okruhu blízkých lidí.
Nápady lze rychle ověřovat na širokém okruhu lidí.
Možnosti simulace dopadu rozhodnutí omezeny.
Snadná možnost simulace dopadu rozhodnutí ve virtuálním prostředí (např. hraní rolí).
Podmínky pro vlastní rozhodování omezeny.
Vlastní úsudek podmíněn digitální moudrostí.
 
Asi je třeba s Prenským souhlasit v tom, že s postupující vlnou šíření technologií je stále méně vhodné rozdělovat lidi na digitální imigranty a domorodce na principu generačním. Rozdíly připomínající propast ovšem ve skutečnosti opravdu existují, a to mezi těmi, kdo přístup k technologiím již mají a kdo ještě ne. Jedná se vlastně o šířící se inovační změnu přinášející velké strategické výhody těm, kdo již proces difuze absolvovali. Změna je natolik veliká, že o ní někteří odborníci hovoří jako o vývojové nespojitosti.

Patří k nim například Bill Kerr, který ale zároveň zdůrazňuje, že změny neprobíhají ve všech oblastech najednou. Budeme-li se držet výhradně problematiky vzdělávání, je patrné, že všude pozorovatelný předstih ve schopnosti dětí ovládat technologie včetně možnosti využívat online služby bez současné modifikace výukových postupů a výukového obsahu vyvolává nemalé problémy. Průvodní jevy tohoto stavu jsou často oprávněně kritizovány (podrobněji viz Dělá z nás Google hlupáky?).

Je zcela jisté, že bychom se teď měli v první řadě soustředit na řešení tohoto nesouladu. Vzdělávací systém musí technologie funkčním způsobem plnohodnotně integrovat a pohlížet na ně jako na jeden z  pilířů, na nichž je budována učitelská profese (viz Integrace technologií podle modelu TPCK). Výukové aktivity se musí přizpůsobit prostředí, v němž naši žáci žijí (viz Konektivismus – teorie vzdělávání v prostředí sociálních sítí) a výukové cíle se musí orientovat na budování Prenského digitální moudrosti (nebo, chcete-li, kompetencí pro XXI. st.). Není pochyb o tom, že nás v budoucím složitém světě čeká ještě mnoho těžkostí. Abychom vůbec mohli do budoucnosti pohlížet s důvěrou, rozhodně se z učitelů musí urychleně stát digitální domorodci!
 
Současné problémy tohoto světa nemohou být řešeny na té úrovni myšlení, na níž byly vyvolány.
Albert Einstein
 

zdroje:

Licence

Všechny články jsou publikovány pod licencí Creative Commons BY-NC-ND.

Hodnocení od uživatelů

Jiří Soukup
25. 9. 2011, 20:13
Reagovat
Zatím souhlasím téměř se vším, co pan doktor Brdička ve svých studijních oporách vyzdvihuje, otevírá či diskutuje. V rámci tohoto článku bych trochu více otevřel problém, který je načrtnut v odstavci cit:"... Patří k nim například Bill Kerr, který ale zároveň zdůrazňuje, že změny neprobíhají ve všech oblastech najednou. Budeme-li se držet výhradně problematiky vzdělávání, je patrné, že všude pozorovatelný předstih ve schopnosti dětí ovládat technologie včetně možnosti využívat online služby bez současné modifikace výukových postupů a výukového obsahu vyvolává nemalé problémy. Průvodní jevy tohoto stavu jsou často oprávněně kritizovány (podrobněji viz Dělá z nás Google hlupáky?). ..."Jeví se mi, že s rostoucí uživatelskou přívětivostí opravdu dochází k zpohodlňování a nekonečným diskuzím na téma "Proč se mám něčemu učit, když všechno je na internetu.", případně "... proč, když nic nebudu potřebovat." A to zažívám dlouhodobě u všech věkových kategoriích, mimo Univerzit 3 věku. Bohužel je tento přístup mimo jiné zřejmě podporován i interakcí v současném vzdělávacím prostředí, kdy existuje stále příliš okaté konzervativnosti, a dále opravdu široce se rozevírajícími sociálními nůžkami, zvláště u školství středního.
Ing. Jiří Soukup, účastník e-kurzu pro 21. stol.
Václav Votruba
30. 9. 2011, 21:27
Reagovat
Ne zcela bych souhlasil. Jak dokládá článek http://www.spom…2272,nov é technologie s sebou přináší i rizika, závislosti, nahrazení reálného života virtuálním životem.
Určitě je pohodlnější používat namísto slovníků a encyklopedií online údaje a virtuální komunity a záleží na kruzích, okruhách známých a jejich známých, ti nám mohou pomoci. Jak ale najít ty správné kruhy a okruhy?
Bude studentům stačit, když je naučíme rozeznávat a ohodnit zdroje, vážit a rozlišovat skutečné přátele od e-kontaktů?
V celé té diskusi mi chybí hlas psychologů, aby řekli, jaké důsledky dnešní trendy mají/budou mít.
E Kocourek
1. 10. 2011, 16:14
Reagovat
Pojem "technologie"  (případně i "informační a komunikační technologie") je tak velice obecný, že jeho používání v článku pana doktora Brdičky (zejména v citacích) je poněkud nepřesné, až matoucí. Například v tabulce digitální moudrosti je pravý sloupec věnovaný všudypřítomným technologiím, ale JAKÝM? Soudím, že zejména těm "online", zprostředkovaným Internetem a webem. JENŽE existuje i způsob využití informačních (a trochu také komunikačních) technologí zcela odlišný, bez spoléhání na online přísun informací. Tím využitím je NAPŘÍKLAD vytváření bohatě strukturované osobní databáze. Představte si tedy v tabulce moudrosti ještě prostřední sloupec. A v něm tyto řádky:
Primárním zdrojem informací je osobní databáze, u níž je dominantním přístupem čtení. (Výhledově samozřejmě přímé napojení na nervovou soustavu.) Nutnost spoléhat se mimo jiné na svou vlastní paměť, neboť v ní je klíč ke struktuře databáze.A v databázi je množství dat okamžitě dostupných, a tudíž využitelných pro rozhodování. Hledání bývá většinou velmi snadné (závisí na kvalitě databáze). Zprostředkování poznání jevů existujících mimo dosah našich smyslů komplikované. Nápady lze ověřovat jen v okruhu blízkých lidí. Možnosti simulace dopadu rozhodnutí omezeny, ale zas ne tak moc. Vlastní úsudek podmíněn digitální moudrostí - tedy kvalitou (strukturou a obsahem) mojí vlastní databáze.  Proč to připomínám? Protože využívání online technologií vede na problémy (NE-)důvěryhodnosti dat, (NE-)spolehlivosti partnerů, atd. apod. - jak správně píše Dr.Brdička i citovaný Bill Kerr. Zatímco používání technologií "offline" (které nejsou o nic méně digitální, ani méně informační) je z tohoto hlediska zcela bezpečné a bezproblémové.
Z hlediska vyučování je rozdíl principiální. Máme-li učit studenty používat online technologie, pak důraz bude na co všechno dávat pozor, před čím vším se vyvarovat a chránit, na co všechno nespoléhat, čemu všemu a komu všemu NEVĚŘIT. Nakonec se může ukázat, že prokousat se online reklamami, podvodnými nabídkami a googlovským pokřiveným prezentováním informací ani nestojí za tu námahu. Ale budu-li učit studenty jak vytvářet svoji osobní databázi, důraz bude jinde - jak strukturovat informace, jak je kódovat, jaké nové atributy zavádět a jak je vyhodnocovat, formáty, algoritmy a vůbec samé příjemné a užitečné věci.
Bořivoj Brdička
13. 10. 2011, 07:52
Reagovat
Koukám, že mi některé diskuze unikají. Díky panu Kocourkovi jsem si nakonec všiml i této. Seznámení s jeho vizí osobní databáze připojené k mozku mi vnuklo nápad. Nebylo by nejjednoduší žákům onu databázi prostě předat hotovou? Nepochybuji, že, kdyby to bylo možné, ten nápad někdo dostane. Jen nevím, zda tu možnost připustí i pan Kocourek?

Váš komentář

Pro vložení komentáře je nutné se nejprve přihlásit.

Článek není zařazen do žádného seriálu.