Konektivismus v praxi aneb Vlníme se podle PEPOUŠe

Anotace

Vše to začalo celkem nenápadně, když jsem se asi před 10 lety rozhodla, že budu ve chvílích volna vzdělávat učitele. Brzy jsem začala cítit potřebu jim nabídnout různé materiály. Zasílání mailem mě sice zpočátku uspokojovalo, ale když pak bylo absolventů čím dál víc, ztrácela jsem přehled. A tak vznikly mé první webové stránky se sugestivním názvem PEdagog POstižený Učitelským Šílenstvím, zkrátka PEPOUŠ.

Dva tři roky vše plynulo vcelku pohodlně – já jsem dávala materiály na web. Kdo měl zájem, stáhnul si je a použil. Bohužel jsem dostávala jen velmi chabou zpětnou vazbu – forma komentářů mi už nestačila. Měla jsem pocit, že je sice krásné dávat, ale co kdybych také občas něco dostala? Začala jsem se tedy rozhlížet, co dál.

Technologický vývoj (nebo spíš mé objevné cesty po internetu) mi nahrával do karet. Už pomíjela doba, kdy mezi poskytovateli a příjemci probíhal jednosměrný provoz. Rozšiřovaly se sociální sítě, rozrůstal se Metodický portál pro učitele, a stále častěji jsem narážela na možnosti rychlé (nejlépe online) komunikace. Vycítila jsem, že toto by pro mne mohla být ta správná cesta.

Založila jsem blog PEPOUŠův nápadník a brzy jsem zjistila, že mám vcelku pravidelné čtenáře, kteří jsou zapálení stejně jako já. Slovo dalo slovo, a začala se psát historie PEPOUŠova vlnobití. Je to setkání zájemců o sdílení zkušeností na určité předem dané téma ve zvolený čas a den, jež je realizováno 60 minutovou online diskuzí ve formě chatu. Výstupem je strukturovaný záznam, který si pro své vlastní obohacení může kdokoli přečíst.

Od prvního pokusu na téma Stavba hodiny došlo jen k drobným kosmetickým změnám, např. jsme upravili termín konání vlnobití podle přání diskutujících a změnili jsme prostředí pro návrhy témat.

Ukázka PEPOUŠovy vlnky

Jak vypadá takový obyčejný týden moderátora vlnobití?

V pondělí, ihned po skončení diskuze, vytvořím pomocí online aplikace Twtpoll (inspirovala jsem se podobnými aktivitami na Twitteru) nové hlasování, které pak propaguji též prostřednictvím sociálních sítí (Facebook, Buzz a Twitter). Témata k diskuzi čerpám nejčastěji z nástěnky nápadů nebo reaguji na právě proběhnuvší diskuzi, ve které zaznělo něco podnětného. Do budoucna uvažuji o možnosti zvát speciálního hosta, který by odpovídal na dotazy. Jednou se nám již něco podobného podařilo ve spolupráci s Lukášem Bajerem na téma Nápady na ubrousku.

Den před vlnobitím připravuji s podporou nástroje Google Wave „vlnku“ (Wave = vlna). Základní šablonu se snažím dodržovat stále stejnou a jen vymýšlím otázky k tématu. Někdy mám jen 8 otázek, jindy nevím, kdy přestat. Ale to vůbec nevadí, protože některé otázky mohou zůstat nevyužité – záleží na tom, jak osloví diskutující a jestli se k nim chtějí vyjádřit.

Musím upozornit na nepsané pravidlo, že diskuze probíhají vždy pouze v přátelském duchu. Určitě je to zajištěno již dobrovolností účasti a cílem našeho povídání – chceme se podělit o své zkušenosti a získat nové znalosti.

Několik minut před začátkem diskuze se přepínám na vlnku, a pak už vše běží jako na drátkách. Kontroluji odpovědi a snažím se na ně reagovat tak, abych podnítila další diskuzi (ne vždy se mi to daří). Pokud se objeví nějaké zajímavé téma nebo myšlenka, pokusím se na ně upozornit. A samozřejmě také přidávám své vlastní zkušenosti.

Hodinu určenou pro diskuzi striktně dodržujeme. Ve většině případů to uteče tak rychle, že se v závěrečných reflexích objevují vzdechy, že je 60 minut málo. Nezbývá, než počkat zase za týden.

V našich seancích budeme jistě v budoucnosti pokračovat. Prostředí internetu se vyvíjí tak rychle, že je skoro jisté, že se brzy najdou jiné vhodnější možnosti, jak je realizovat. Nástroj ale přece není vůbec důležitý. Podstatná je chuť vyměňovat si zkušenosti s jinými učiteli. Jak jste na tom v tomto směru vy? Nepřidáte se?