Snaha měnit zaběhaný systém je většinou velmi obtížná a vždycky frustrující. Proto, když mě napadne nějaký nový alternativní postup, investuji svou energii raději nejprve do jeho experimentálního ověření. Děláme to tak v naší občanské iniciativě Commons, která se snaží s vydatnou pomocí nástrojů internetu 2. generace co nejvíce zkvalitňovat život naší místní komunity (oblast Tantramar na kanadském východním pobřeží Atlantiku), a měli bychom totéž dělat i ve školství.
První dny své školní docházky jsem strávil v malé jednotřídní škole. Pro nás tři prvňáky to byla úžasná zkušenost. Mohli jsme přímo sledovat to, co se děje ve vyšších ročnících. Nepamatuji si, že bych zde byl někdy jakýmkoli způsobem šikanován. Později v nové škole s oddělenými třídami to už bylo úplně jiné.
O dřívějších amerických jednotřídních školách a o tom, jaké v nich panovalo fantastické výukové klima plné důvěry, nedávno psal Robert Paterson: „Žádná z těchto škol neměla víc jak 50 žáků – v průměru asi kolem 30. Byly tam děti různého věku a různých schopností. Učitel plnil spíše roli organizátora a pomocníka. Většina výukové činnosti probíhala tak, že starší děti pomáhaly mladším. Učitel měl autoritu, ale nebyl jediným, kdo vysvětloval látku. Děti o ní diskutovaly samy mezi sebou. Učitel navíc do výukové činnosti vhodným způsobem zapojoval celou místní komunitu. Když bylo třeba, poslal žáky třeba do knihovny."
Z toho, co Rob uvádí, vyplývá, že škola tohoto typu posilovala u dětí schopnost učit se a dělala z nich ze všech svým způsobem učitele. Další zajímavé vyjádření jsem našel ve Flatland Magazine z roku 1994. John Gatto zde předkládá hypotézu, že jednotřídky byly ve svém působení na žáky natolik úspěšné, že začaly být hrozbou pro řídící školské elity: „V jednotřídkách se učilo vedle sebe šest až sedm ročníků. Všichni něco dělali, ale učitel je přímo neučil. Učil jen několik dětí, které učily několik dalších, a ty zase učily jiné, atd. Fungovalo to na základě silné vzájemné závislosti. Možnost spolupracovat každý den se spolužáky o několik let staršími vedla k vybudování vzájemné důvěry. Úkol starat se o spolužáky mladší vyvolával pocit zodpovědnosti. Přitom celá tato organizace byla vlastně skoro zadarmo. A měla vynikající výsledky. Přesto musela být zlikvidována. Nepotřebovala žádné úředníky. Nebyli zde žádní ředitelé, nadřízení na školských úřadech nebo na ministerstvech byli z velké části zbyteční."
Gatto jde ještě dál v článku Seven Lesson Schoolteacher: „Řízený školský systém, jak ho známe dnes, je produktem boje proti tzv. rudému nebezpečí z přelomu 19. a 20. st. (rozvoj odborového hnutí v USA), během něhož vzaly za své snahy o plošnou výchovu silných a nezávislých jedinců ve prospěch jednotné průmyslové bídy (po vzoru pruského školství)."
Podle mého názoru jsou předkládané argumenty dost přesvědčivé. Model jednotřídní školy se navíc na první pohled vysloveně hodí do našeho současného informačně i ekonomicky propojeného světa. Výborně též koresponduje s aktuálními politickými hesly jako „zpět k základům" nebo „žádné dítě nesmí zůstat pozadu" (proklamativní cíle Bushovy administrativy).
Doporučuji proto, abychom se pokusili začít zřizovat takové malé snadno dostupné jednotřídní školy, a to na základě těchto principů:
Jednotřídní škola pevně začleněná do místní komunity a zároveň propojená se světem vzdělávání je určitě modelem, který stojí za vyzkoušení!
zdroj: Harold Jarche - Small schools, loosely joined, Jarche.com, September 21, 2006
Všechny články jsou publikovány pod licencí Creative Commons BY-NC-ND.
Článek nebyl prozatím komentován.
Pro vložení komentáře je nutné se nejprve přihlásit.
Článek není zařazen do žádného seriálu.
