Domů > Spomocník > Základní vzdělávání > Táboráky v kyberprostoru
Odborný článek

Táboráky v kyberprostoru

17. 4. 2006 Základní vzdělávání Spomocník
Autor
Bořivoj Brdička

Anotace

Profil známého amerického futurologa Davida Thornburga, a jeho nedávno vyšlé knihy „Táboráky v kyberprostoru: průvodce výukou v prostředí Webu".

David Thornburg je známý americký futurolog, poradce celé řady soukromých i státních institucí a autor zabývající se problematikou vzdělávacích technologií. Jeho nedávno vyšlá kniha „Táboráky v kyberprostoru: průvodce výukou v prostředí Webu" (Campfires in Cyberspace: A Guide to Teaching with the Web) je nepochybně velmi zajímavá. Podívejme se, co o ní sám říká v interview poskytnutém eSchool News.

 

Táboráky v kyberprostoru je knihou, která se snaží aplikovat teorii médií do vzdělávání. Zabývá se tím, jakým způsobem se vzdělávání lidí provádělo v historii a na základě tohoto rozboru se snaží nahlížet současnost. Přichází se čtyřmi základními modely poznávání. Prvním z nich je „táborák", který v minulosti vždy býval domovem vyprávěčů příběhů a pověstí. I současní učitelé by se měli snažit podobnou metodiku používat ve své třídě.

Jiným modelem je „studna". To je místo, kde se lidé scházejí se svými známými a, zatímco vytahují ze studny vodu, mluví o tom, co se kdo dozvěděl (naučil) nového. V našich současných podmínkách jsou takovými studnami často třeba podnikové kuchyňky nebo kopírky. Všechna místa, kde se lidé scházejí, mají velký význam pro zjišťování nových informací.

Třetím vzdělávacím modelem je „jeskyně". Je místem, kde dochází k reflexi – k přemýšlení o věcech a k vlastnímu zpracování poznatků.

Čtvrtou a poslední součástí v knize popisovaných vzdělávacích forem je „život" sám. On je tím místem, kam nakonec vždy musíme vyjít a použít vše, co jsme si do té chvíle osvojili děláním jiných věcí.

Dohromady tyto komponenty vytvářejí to, co nazývám prvotním vzdělávacím prostorem. Zdá se být jisté, že všechny čtyři způsoby poznávání lidstvo provozuje odnepaměti. Je zajímavé, jaký vztah mají tyto čtyři modely k současnému světu moderních technologií. Název knihy odráží mé přesvědčení, že u soudobých táboráků má cenu vyprávět jen takové příběhy, které by obstály i u starých ohňů. A pokud by neobstály, vůbec bychom je vyprávět neměli.

Technologie jsou užitečné jen tehdy, když si jejich přítomnost vůbec neuvědomujeme. Nejlepší by bylo, kdybychom jim při práci vůbec nemuseli věnovat pozornost. Bohužel tak daleko ještě nejsme. Software není zatím úplně dokonalý. Zapnete počítač a ono se vždy neděje právě to, co potřebujete. Vývoj jde ale rychle kupředu.

Hlavním důvodem brzdícím vývoj vzdělávacích technologií jsou obavy – konkrétní obavy z toho, že nastávající všudypřítomnost technologií zcela změní výukové postupy. Je hodně lidí spokojených se současným stavem, a ti si žádné změny nepřejí.

Poměr studentů k počtu počítačů v amerických školách ustrnul v posledních třech letech na 4:1. Během této doby se cena počítačů snížila přibližně na polovinu a jejich výkon se naopak zvýšil minimálně čtyřnásobně, možná až osminásobně. Máme teď opravdu hodně silné stroje. Podle každé ekonomické teorie by díky tomu zákonitě ve školách mělo být počítačů mnohem více, ale není! Určité síly brání plnému rozvoji. Podle mého názoru to má na svědomí neochota části zaměstnanců školství sebe sama měnit. Mimochodem, něco podobného se již kdysi přihodilo, když se do škol začaly dostávat tištěné knihy. Tenkrát probíhala transformace určitě alespoň 100 let.

Jsem přesvědčen, že ti vedoucí představitelé a učitelé, kteří vyššímu nasazení technologií brání, si dobře uvědomují, že při nasazení počítačů 1:1 se jejich svět změní. Jsou to docela chytří lidé, kteří nechtějí, aby se jim jejich svět rozpadl.

Odpor překvapivě přichází i ze strany rodičů. Několikrát se již stalo, že program na vybavení žáků počítači 1:1 ztroskotal díky nesouhlasu z jejich strany. Je to hodně zvláštní, když máma nebo táta, kteří si svou práci bez technologií již nejspíš ani neumějí představit, najednou říkají, že si nepřejí, aby jejich dítě mělo přístup k těm samým nástrojům. Jediným možným vysvětlením je to, že i rodiče mají z měnící se školy strach. Bojí se nejistoty, v níž nedovedou pochopit, jak taková škola bude vypadat. Asi je ještě příliš brzy. S další generací již tyto problémy nebudou existovat.

Skutečnost, že vlastnictví osobního počítače má pozitivní dopad na výukové výsledky, přitom byla prokázána již v 80. letech. Buddy System Project v Indianě tehdy dával dětem 2 počítače Apple – jeden domů a druhý do školy (laptopy nebyly). Zjistilo se, že nepřetržitý přístup k výukovým materiálům má stejný efekt, jako kdyby se školní rok prodloužil o 30 dnů. Cena celého projektu byla ve skutečnosti nižší než kolik by stálo prodloužení školy o jediný den.

Finance můžeme klidně zkoumat i jinak. Průměrná kniha stojí 75 dolarů. Vezmeme-li v úvahu, kolik takových knih student potřebuje, vychází jakýkoli způsob pořízení přenosného počítače levněji. Měli bychom se však zabývat spíše tím, jak se studenti budou bez knih k informacím dostávat a jak použitelné ty informace budou. Ano, některé možná budou zavádějící, některé mohou být i nevhodné. Ale k komu přece právě je škola. Je místem, kde se lidé musí naučit rozlišovat mezi informací špatnou a dobrou. Budou to pak dělat celý život. Realitou je, že prostřednictvím počítače je dnes možné se dostat k mnohem většímu množství zdrojů než dříve. Často jsou to takové zdroje, které dříve byly přístupné jen velmi omezenému počtu specialistů.

Je třeba si uvědomit, že změna výukových postupů směrem k vyššímu využívání pokrokových metod může mít různé důsledky. Některým studentům bude vyhovovat a výrazně se zlepší jejich prospěch, jiní, často ti, kteří vynikali při použití tradičních metod, se nápadně zhorší. Učitelé musí těmto věcem věnovat pozornost a snažit se každému připravit ty nejvhodnější podmínky pro práci.

Naše současná iniciativa 1:1 není aktivitou technologickou ale převážně pedagogickou. Zabývá se hlavně problematikou transformace výukových metod tak, aby tyto plně odpovídaly potřebám mladých lidí. To je to hlavní!

Máme-li se pohnout kupředu, musíme rozhodujícímu počtu současných skeptiků vlít do žil novou energii a chuť do práce na změnách. Učitelé mají dnes pocit, že s nimi společnost zachází jako s podřadnými sluhy jen plnícími předem dané úkoly. Výsledkem je, že většina z nich ztratila ze své práce radost. Je to jako bychom jim drželi pistoli u hlavy. Přitom není rozhodující, jestli je to pravda nebo ne. Stačí, že to tak cítí. Proto je naprosto nutné, aby jim byla dána šance získat pozitivní vidění, aby dostali chuť zkoumat nové nápady a aby se mohli s důvěrou dívat do budoucnosti. Takové jistoty není možné zajistit bez přiměřené politické vůle.

 

zdroj: Robert Brumfield - Thornburg: Ed tech stalled by 'fear', eSchool News, April 4, 2006

 

Licence

Všechny články jsou publikovány pod licencí Creative Commons BY-NC-ND.

Hodnocení od uživatelů

Článek nebyl prozatím komentován.

Váš komentář

Pro vložení komentáře je nutné se nejprve přihlásit.

Článek není zařazen do žádného seriálu.