Domů > Spomocník > Základní vzdělávání > Projekt One Laptop per Child: nová zjištění, nové otázky
Odborný článek

Projekt One Laptop per Child: nová zjištění, nové otázky

17. 4. 2012 Základní vzdělávání Spomocník
Autor
PhDr. Martin Rusek Ph.D.

Anotace

Zpráva o aktuálním vývoji projektu OLPC a pochybách, které ho provázejí.

Pro čtenáře Spomocníka není označení technologie 1:1 nic nového. Pozornost mu již byla věnována např. v příspěvcích: V USA se diskutuje o výuce 1:1, Jak proměnit každou obrazovku v počítač?, Mobilní telefony LEGÁLNĚ ve výuce. Přestože se dnes již těžiště 1:1 přesunulo do kožených pouzder (tablety) či kapes většiny lidí (chytré telefony), pozornost k tomuto přístupu před lety upoutal projekt One Laptop per Child v čele se zakladatelem MIT Nicholasem Negropontem.

Do projektu byly vkládány velké naděje. Fotografie malých černoušků s masivně vyhlížejícími bílo zelenými notebooky nad hlavou nebo shrbených jihoamerických žen nesoucí přístroj svým vnučkám ze školy obletěly svět. Cílem bylo vybavit děti žijící v nejchudších částech světa technologiemi (robustními, úspornými a levnými laptopy) a prostřednictvím jejich vzájemného propojení a připojení do sítě jim umožnit lepší vzdělání, tj. zvýšit jejich gramotnost. Naděje byly do projektu vkládány i kvůli senzačním výsledkům zjištěným profesorem S. Mitrou, jehož práci čtenáři Spomocníka s delší pamětí znají např. z článků Co vidíme v díře ve zdi?a Kam až dohlédneme dírou ve zdi?. Podle nejnovější studie je vše ale možná trochu jinak.

Začátkem dubna obrátily dva významné elektronické informační zdroje The Economist a Mashable svou pozornost právě na výsledky projektu One Laptop per Child (OLPC - každému dítěti jeden laptop). Průzkum Inter-American Development Bank (IDB) nezjistil pozitivní vliv přístupu k notebooku na učení žáků. Průzkum provedený na žácích 319 škol v Peru (na nákup přibližně 850 000 laptopů utratili 225 000 dolarů) neprokázal kýžené výsledky. Podle peruánského Ministerstva školství pouze7 % sedmiletých žáků dosahovalo lepších výsledků v matematice. Ve čtenářství dosáhlo lepšího výsledku 30 % dětí. Rovněž nebyla dokázána zvýšená motivace k plnění příslušných domácích úkolů, přestože je měli žáci vypracovat na vlastních přístrojích.

Nabízí se tak otázka, čím to může být způsobeno. Úsudek napovídá to samé, o čem spekuluje The Economist – žáci se učí ovládat technologie rychleji než jejich učitelé. Kdyby byla studie zaměřena na ICT gramotnost žáků, samozřejmě by byl zaznamenán nemalý pokrok. Matematika a čtení však nepatří k aktivitám, ke kterým by běžným softwarem vybavený počítač žáky sváděl. Žáci objevují možnosti sami, což samozřejmě nestačí na úspěchy při vyplňování standardizovaných testů.

Přestože se prostřednictvím OLPC podařilo některé části světa vybavit technologiemi (jakkoli cena stoupla ze slíbených $100 na dvojnásobek), výsledky žáků měřené klasickými nástroji rozvinutějšího světa neukazují kýžený efekt. Ukazuje se tak, že Mitrova lákavá idea minimally invasive education neobstojí, jsou-li výsledky vzdělávání posuzovány klasickými (politickou snahou o řízení školství vyvolávanými) postupy. Zajímavé budou jistě reakce na tato zjištění snažící se dokázat opak. Logicky by měly vést k vývoji nástrojů pro komplexnější měření dosažené gramotnosti, která již nebude redukována pouze na matematickou a čtenářskou.

Protipólem kritické studie může být únorové vystoupení Nicholase Negroponta (viz video), který hodnotí dosavadní výsledky projektu OLPC. Je zřejmé, že výše zmiňované výsledky studie IDB nelze reprezentovat pouze kriticky a negativně. Na druhou stranu, nikdo by nečekal, že Negroponte veřejně vystoupí a přizná neúspěchy projektu s rozpočtem miliardy dolarů.

Podstatné však je, že projekt OLPC napomáhá vývoji odolných a nenákladných laptopů či nejnověji tabletů (viz Aakash – indický tablet za tisícovku), a aplikuje nejnovější poznatky o tom, jak učit s technologiemi. Otázkou však zůstává, zdali gramotnost, jak ji definuje kultura rozvinutého světa, je opravdu něco tolik nezbytného pro společenství žijící v odlišném světě náhorních plošin Nepálu nebo úrodných a rozlehlých porostů Peru.

Solve for X: Nicholas Negroponte on learning by themselves

Literatura a použité zdroje

[1] – WATTERS, Audrey. The Failure of One Laptop per Child. 2012. [cit. 2012-4-14]. Dostupný z WWW: [http://www.hackeducation.com/2012/04/09/the-failure-of-olpc/].
[2] – KESSLER, Sarah. 2.5 Million Laptops Later, One Laptop Per Child Doesn’t Improve Test Scores. 2012. [cit. 2012-4-14]. Dostupný z WWW: [http://mashable.com/2012/04/09/one-laptop-per-child-study/].
[3] – The Economist. Error Message: A disappointing return from an investment in computing. 2012. [cit. 2012-4-14]. Dostupný z WWW: [http://www.economist.com/node/21552202].

Licence

Všechny články jsou publikovány pod licencí Creative Commons BY-NC-ND.

Autor
PhDr. Martin Rusek Ph.D.

Hodnocení od uživatelů

Bořivoj Brdička
17. 4. 2012, 10:27
V zájmu objektivity si dovolím připojit odkaz na článek jednoho z hlavních organizátorů porogramu OLPC v Peru Oscara Becerry - Oscar Becerra on OLPC Peru’s Long-Term Impact, který byl publikován v rámci diskuze OLPC in Peru na portálu UNESCO Educational Technology Debate. Zásadní problém je samozřejmě v tom, že není možné měřit výsledky prostřednisctvím testů, které nemají nic společného s cíli projektu.
Dovolím si ještě připomenout velký rozdíl mezi Peru a Uruguají, jejíž Plan Ceibal byl, zdá se, mnohem úspěšnější (Uruguay: Plan Ceibal ends digital gap in public schools). Dotkl se totiž, narozdíl od Peru, skutečně všech škol, všech žáků i všech učitelů.
Martin Rusek
17. 4. 2012, 10:38

Díky za doplnění, pane doktore. Kvantitativně vzato vzorek všech Uruguayců se žáky 319 Peruánských škol jsou naprosto srovnatelné. Jak se to v Uruguayi povedlo, vybavit každého žáka notebookem, by mě zajímalo. Článek je spíš informací o současném dění kolem projektu OLPC. Řekl bych, že se dá pořád více věřit "nezávislé" instituci, která provedla výzkum, nežli prezentacím jednoho ze členů projektu.
Bořivoj Brdička
17. 4. 2012, 15:34
Naprosto souhlasím. To víte, mě nelze považovat za nezávislého pozorovatele. Fandím technologiím!
Martin Rusek
17. 4. 2012, 16:46
Tam, kde nic podobného žáci neměli, je to jasné. Jak by to ale dopadlo u nás? Kdyby se stalo, že někdo zajistí vybavenost českých žáků nějakou podobnou technologií, nedopadlo by to podobně jako zavádění projektového vyučování, interaktivních tabulí nebo tabletů do škol, tedy rozpaky?
Ondřej Neumajer
17. 4. 2012, 22:08
Reaguji na Kdyby se stalo, že někdo zajistí vybavenost českých žáků
Jak by to dopadlo u nás přece víme. Vzpomeňte na Internet do škol, resp. jeho první část: za obrovské peníze se vybavila polovina škol.
Bořivoj Brdička
18. 4. 2012, 01:00
Projekt OLPC je zajímavý tím, že od počátku moc nespoléhá na učitele. Předpokládá (spolu s Mitrou), že se děti budou schopné něco naučit samy.  Je dost důležité, co se vlastně naučí. Nejsou to ty schopnosti, které po nich žádá škola a testují se. Pokud se ale naučí vyhledávat informace, zpracovávat a tvořit digitální dokumenty, hrát hry, programovat, spolupracovat apod., je jasné, že jim to k něčemu bude. Pořád se nemohu s tím nápadem obejít učitele smířit. Určitě by bylo lepší mít učitele, kteří budou schopni technologie vhodným způsobem používat. Dospěli-li v OLPC k tomu, že toho není možné docílit, je třeba se zamyslet nad tím, zda je investice do počítačů i tak správná. Přikláním se k tomu, že ano. Dává všem šanci, kterou by jinak nedostali.
Je důležité si uvědomit, jak moc se liší plošné vybavovaní všech žáků formou 1:1 od programů, které byly a jsou realizovány u nás. Rozdíl je zásadní.
Martin Rusek
18. 4. 2012, 06:33
Reaguji na Jak by to dopadlo u nás přece víme. Vzpomeňte na Internet do škol, resp. jeho první část: za obrovské peníze se vybavila polovina škol.
Přesně Vám nerozumím, pane doktore. Vybavila se pouze polovina škol?
Reagce druhá Pořád se nemohu s tím nápadem obejít učitele smířit
Podle mého to vede k něčemu, čemu v přírodovědném vzdělávání s oblibou říkáme badatelsky orientované vyučování, někdy inquiry based learning. Naprosto shodně s Downesovou kolaborací si učitel prakticky nemůže být jistý tím, jak celý proces bude probíhat. Jisté je pouze to, že učitel musí být na takové úrovni, aby žáky nechal "bádat" a zkoušet, přitom je pouze směroval. Podle mého je to jediná cesta, jak žáci elektronicky nezvlčí a z předmětů, kde se takto technologie využívají se nestane podobná nuda jako z IVT, IKT nebo jak se počítače ve škole jmenují.
Ondřej Neumajer
18. 4. 2012, 07:48
O promarněné šanci v podobě Indoše jsem psal před šesti lety krátký fejeton pro Softwarové noviny. Problém vidím v tom, že situace, které se centrálně řeší v zahraničí, v ČR selhávají (typicky pro neuřízení a pachuť korupce). Nenapadá mne jich moc, které by proběhly bez problémů (mýtné, Opencard, zdravotní internetové knížky, společná maturita). Proto se obávám, že situace je zatím obtížně řešitelná - potřebná plošná dodávka s neoddělitelnou další podporou (jasná koncepce, vzdělávání učitelů, centrální vzděl. portál atp.) se vždy zvrtne a bez této intervence státu spíše bude přibývat zvyšování nerovností (sociální, regionální atp.). Snad ale spějeme k lepším zítřkům.
Pravdu máte v tom, že pokud není něco prodiskutováno se snahou o konsensus a dále intenzivně vysvětlováno učitelům, nemůže to nevzbudit rozpaky (viz vaše poznámka k  interaktivním tabulím nebo tabletům do škol, resp. celému zavádění RVP).
Martin Rusek
18. 4. 2012, 12:35
Tak to jsme na tom stejně. Myslíte, že by v našich podmínkách pomohl ucelený program zaměřený na podporu učitelů? Takové snahy tu přece byli. Je současný stav dán tím, že ty kurzy nebyly pro dostatečné množství učitelů nebo že jejich příprava nebyla předem pořádně promyšlená a dotažená do konce?
Jan Novák
21. 4. 2012, 18:46
Spíše než další program by pomohly dobré příklady a vzory pro učitele (např. video někoho, kdo to umí), jak technologie přirozeně a vhodně do výuky všech předmětů začleňovat (viz. výstupy z diskuze standardy pro ICT). Musí to být evoluce nikoli revoluce (viz. difuze technologií). Dokud všichni učitelé běžně nebudou pracovat s počítačem, hledat si podklady, připravovat se na hodinu, ovládat prezentace, projektory a interaktivní tabule, spolupracovat s dalšími kolegy, sdílet materiály, apod. (viz. model TPACK), nelze rozumně model 1:1 realizovat. Pokud přesto k plošnému vybavení žáků technikou dojde, budou nepřipravení učitelé ve výuce s touto technikou naprosto zbyteční, ne-li na obtíž.
Martin Rusek
22. 4. 2012, 22:11
Pane kolego, s první částí Vašho komentáře naprosto souhlasím. S poslední větou ale méně. Praxe ukazuje, že se ve třídách něco děje, učitelé tam tedy nejsou na obtíž. Škoda je, že nedokáží ze situace vydolovat maximum. Žáci se jim pak rozprsknou po síti a kýžený výsledek je pryč. Ona evoluční cesta se zřejmě prodlouží vzhledem k tomu, jaké jsou požadavky na počítačové schopnosti čerstvých absolventů učitelství.
Mgr. Zdeněk Sotolář
23. 4. 2012, 09:43
Obávám se, že další kurzy budou jen dalšíkm korytem vzdělávacího byznysu, raději bych se přimlouval za dobré příklady a vzory z konkrétních hodin na našich školách.
Martin Rusek
23. 4. 2012, 22:43
Pane kolego, dobře pojaté kurzy přece vzory těch hodin přináší :)

Váš komentář

Pro vložení komentáře je nutné se nejprve přihlásit.

Článek není zařazen do žádného seriálu.