Srini Swaminathan na Učitelském summitu

Anotace

Byl jsem v sobotu na Učitelském summitu pořádaném firmou Apple (tedy přesněji jejím zástupcem 24U) na ISP v Nebušicích. Určitě to stálo za to. Nedokážu odhadnout, jak moc se organizátorům podařilo naplnit legitimní záměr, jímž samozřejmě bylo přesvědčit návštěvníky o tom, že produkty Apple, především pak iPady, jsou tím nejvhodnějším zařízením použitelným ve výuce. I já sám jsem ochoten připustit, že pro určité specifické výukové účely opravdu je iPad aktuálně tím nejvhodnějším řešením, a konstatuji, že jsme v situaci, kdy naši učitelé musí nutně být schopni u svých žáků předpokládat existenci různých platforem, tedy nejen produktů Apple (systém iOS), ale též zařízení s Androidem nebo Windows 8.

Proto jsou takovéto akce mimořádně přínosné. Dávají nám šanci dostat se snadno a rychle k nejaktuálnějším informacím. Výběr řečníků i lektorů workshopů byl skutečně kvalitní. Byli mezi nimi čelní představitelé inovativních postupů využívající technologie značky Apple u nás (viz Hippelova technologická inovace ve školství). Jak už to tak na podobných akcích bývá, snaží se organizátoři dovézt též nějaké osobnosti světového významu přitahující zájem veřejnosti. Tou se pro tentokrát stal mimořádný indický učitel Srini Swaminathan působící v bombajském slumu Dharavi. Příběh popisující jeho životní dráhu stojí za vyprávění.

V dětství mu zemřel otec, a tak zůstala matka na výchovu svých 2 synů sama. Jejím hlavním životním cílem bylo, aby se děti dokázaly vymanit z poměrů extrémní chudoby a byly schopné realizovat své životní sny. Pracovala jako zdravotní sestra a porodní asistentka až 18 hodin denně, aby zajistila klukům možnost chodit do školy. Srini to nakonec dotáhl až na elektroinženýra a stal se relativně dobře placeným zaměstnancem nadnárodní ropné společnosti s velmi dobrou perspektivou. Po určitém čase (8 letech práce na ropných polích) ale zjistil, že ho to vnitřně neuspokojuje. Ptal se sám sebe, „proč dělá to, co dělá, když si 800 mil. dětí v Indii nemůže koupit ani zmrzlinu?“ (My search for Utopia in the muck... TFI?) Matka ho pak přivedla na myšlenku, že by se měl pokusit vrátit to, co on dostal od ní, dětem žijícím v nejhorších podmínkách s minimální perspektivou lepší budoucnosti. Dál již byla cesta vedoucí k přihlášce do programu Teach for India (analogie amerického Teach for America) jasnou volbou.

V dubnu 2010 se Srini ocitl zcela bez kvalifikace v roli učitele v nejchudší oblasti Bombaje ve škole Dharavi Transit Camp, kde slíbil, že zůstane nejméně 2 roky. Situace to pro něj byla nepochybně obtížná. Většina dětí byla zaostalá a jejich znalosti byly nevalné. Jako svou prioritu si stanovil naučit je hlavně anglicky. Přiznává, že zpočátku zažíval opakovaně neúspěch. Jeho filosofií ale je nevzdávat se, a tak se snažil experimentovat. Postupně si vypracoval docela svérázné metody. Ve třídě nemá (kromě tabule) žádné vybavení, učebnice ani lavice, a tak používá vše, co se dá. Děti sbírají jen z jedné strany potištěný papír (nejlepší jsou plakáty) a z druhé strany na něj píší a prezentují, co se naučily. Používá specifickou zástěru, na níž připevní papír a děti na ni píší. Zve různé lidi přímo do výuky. Jednou to byl například výrobce cukrové vaty, kterého přivedl přímo z ulice. Domluvil s ním, že každý žák dostane porci poté, co si ji bude schopen sám anglicky objednat.

Jako technik má Srini samozřejmě velmi blízko k technologiím. A neměli bychom zapomínat též na fakt, že Indie je v oblasti ICT (hlavně software) opravdovou velmocí (Aakash – indický tablet za tisícovku). Nemůže nás proto překvapit, že se Srini snaží nějaká zařízení při své práci použít. Půjčuje si digitální fotoaparát a dává ho dětem domů, aby vyfotily, co se jim líbí. Počítač byl pro nadaci i pro něho samotného dlouho příliš drahý. Nakonec získal sponzory díky své účasti na maratonu (je aktivním běžcem) a koupil do třídy jeden iPad. Od té doby si půjčuje data-projektor, který ale nemůže ve škole nechat, a tak ho vozí každý den sebou. Promítá obrázek na zeď a daří se mu dělat výuku ještě mnohem atraktivnější. Museli byste vidět, jak to vypadá, když simuluje funkci interaktivní tabule tak, že žáci (aby všichni dobře viděli) hýbou objekty na zdi a on za ně nenápadně provádí příslušné operace na dotykovém displeji tabletu.

Srini se postupně díky svým mimořádným schopnostem vcítění do potřeb svých žáků stal i bez formální kvalifikace zcela výjimečným učitelem. Jak sám říká, „žáci sami ho naučili, jak má učit“. Všechny jeho úspěchy můžete průběžně sledovat prostřednictvím jeho facebookového profilu, a také na Twitteru. Na podzim 2011 se jako nositel nových zajímavých nápadů objevil na TEDxGateway v Bombaji (video níže) a vloni již jako zvaný řečník na konferenci Apple Leadership Tour v Dilií. Všude sklidil zasloužený úspěch. V sobotu v Nebušicích se mu též dostalo ovací ve stoje.

Change And Innovation In A Dharavi Classroom

Přestože byla odpověď zřejmá, nedalo mi to a položil jsem Srinimu alespoň jednu otázku. Měla souvislost s jiným velmi známým vzdělávacím technologem, který též působil v indických slumech. Jde o Sugata Mitru, o jehož Díře ve zdi a dalších výzkumech jsme podrobně informovali na podzim 2010 (Co vidíme v díře ve zdi?). V souvislosti s tímto pokusem zjistit, kam až jsou děti schopné ve svém zdokonalování dojít zcela samy, jsem se Sriniho zeptal, zda si umí představit, že jim dáme počítače a necháme je svému osudu? Velmi přesvědčivě nám vysvětlil, že přítomnost učitele je pro úspěch výuky zásadní. Tedy rozhodně tehdy, je-li schopen vyvolat u žáků o učení zájem. Srini nám ukázal, že to umí. Naštěstí není sám (viz Školní sbor se proslavil na YouTube, Šedivý starý rejpal pomáhá žákům s LMD, Testem neověřitelná světově uznávaná na první pohled kvalitní výuka).

Myslím, že mohu klidně prohlásit, že Srini Swaminathan svým myšlením ovládl celý Učitelsý summit. Určitě to platí o vystoupení dalšího, tentokrát našeho domácího skvělého „Pana učitele“ Tomáše Kováče, který ze ZŠ Nová Bělá u Ostravy udělal iSchool. Přesně v duchu toho, co stálo v pozadí Sriniho přednášky, se vyjádřil doslova takto: „iPad nikdy neudělá z blbého učitele učitele dobrého“.

Bylo by opravdu moc třeba, aby lidí (a firem) chápajících svou hlavní úlohu jako službu druhým stále přibývalo. Ve školství bychom zcela jistě působení žádných jiných vůbec neměli připustit. Pořád dumám nad tím, zda mohu uvěřit tomu, že výběrem hlavního řečníka na své konferenci se k takové vizi hlásí i firma Apple?