V minulém roce si žáci několika základních a středních škol vyzkoušeli tvorbu s digitálními médii v pilotním ročníku soutěže Vyprávěj svůj příběh digitálně. S projekty žákům pomáhali učitelé, kteří se zúčastnili kurzů DVPP na Technické univerzitě v Liberci. V pilotním ročníku bylo zadání soutěže poměrně volné. Záměrně nebylo přesně definováno jak k digitálnímu příběhu přistupovat, aby jak učitelé, tak žáci měli dostatek tvůrčí volnosti. Hlavním cílem bylo zjistit, jaké jsou možnosti pokud jde o technické vybavení, jaká je časová a organizační náročnost projektů a také zda dokážou žáci doplnit pohyblivé obrázky příběhem. Dalším cílem bylo zjistit, nakolik mohou aktivity tohoto typu napomáhat rozvoji kreativity žáků, jejich schopnosti spolupracovat s ostatními a prezentovat svoji tvorbu.
Pokud pracujete ve výuce s vyprávěním příběhů, mohli jste se setkat s pojmem storytelling. V roce 2005 byli učitelé na Národním dramatickém workshopu seznámeni s možnostmi storytellingu. V roce 2013 byla založena nezisková organizace Storytelling o. s., která začíná organizovat workshopy pro učitele. Pokud vyučujete ICT, pak jste možná něco zaslechli o digitálním vyprávění příběhů (digital storytelling). O digitálním vyprávění příběhů informoval české učitele již před několika lety Bořivoj Brdička [1]. V centru storytellingu je konkrétní příběh (story) a jeho slovní vyprávění (telling). V digitálním storytellingu jde o propojení umění vyprávění příběhů s využitím možností digitálních médií, tj. o kompetence odpovídající požadavkům dnešní doby.
Jako učitelka informatiky s vyprávěním digitálních příběhů ve výuce vysokoškolských studentů a učitelů pracuji již několik let. Moje zkušenost je taková, že většina studentů nemá problém vytvořit zajímavou animaci nebo videosekvenci, problém ale nastává, pokud je třeba v digitálním projektu pracovat s příběhem. Snažila jsem se proto pro své studenty připravit metodiku práce s digitálním příběhem. V tomto článku bych chtěla přiblížit možnosti využití digitálních technologií z hlediska míry použití slovního nebo vizuálního sdělení ve vyprávění, tj. ukázat co je digitální vyprávění příběhů, vizuální vyprávění příběhů a videoart.
V současné době existuje celá řada pohledů na to, co to je digitální storytelling. Obecně je možné říct, že digitální storytelling je forma vyprávění, kde se kombinuje tradiční umění vyprávění příběhů s vhodně zvolenými digitálními médii – počítačovou grafikou, klasickým textem a hypertextem, nahraným zvukovým vyprávěním, hudbou a videem tak, aby se podala poutavá zpráva o vybraném tématu. Pro lepší pochopení bude ale vhodnější podívat se nejprve na to, jak vlastně digitální příběh vyprávět.
Duchovními rodiči digitálního storytellingu jsou kalifornští výtvarníci Joe Lambert a Dana Etchley, kteří již na konci 80. let založili Center for Digital Storytelling – komunitní centrum pro umělce v Berkeley. Centrum je stále aktivní a pomáhá lidem, kteří chtějí sdílet své osobní příběhy digitální cestou. Organizace CDS také připravila metodiku Seven Elements of Digital Storytelling, která se doporučuje jako užitečný výchozí bod, pokud hledáte cesty jak vyprávět příběhy digitálně ([2] str. 9):
7 prvků, které je vhodné uplatnit v digitálním vyprávění příběhů (dle Lamberta)
1) Úhel pohledu – mělo by být zřejmé co je v centru příběhu a z jaké perspektivy na něj autor nahlíží.
2) Dramatická otázka – klíčová otázka, která udržuje pozornost diváka. Odpověď na ní by se divák měl dozvědět na konci příběhu.
3) Emocionální obsah – problematika, která je publiku přiblížena prostřednictvím osobního vhledu a zkušenosti jedince. Právě osobní a emotivní pohled na konkrétní problematiku na nás může silně a věrohodně působit.
4) Vyprávění vlastním hlasem – zaujměte k vyprávění takový osobní přístup, který pomůže publiku lépe pochopit souvislosti.
5) Síla zvukového doprovodu – hudbu a další formy audia volte tak, aby vhodně podbarvily dějovou linii příběhu.
6) Přiměřenost – přiměřená délka vyprávění (divák by neměl být zahlcen ani slovem, ani obrazem), zaměřte se na hlavní obsah, vynechejte zbytečné detaily.
7) Stimulace – zvolte vhodný rytmus příběhu, tj. sledujte aby příběh nepostupoval ani příliš pomalu, ani příliš rychle, tj. tak, aby se divák (posluchač, čtenář) nezačal nudit.
Digitální vyprávění příběhů dle Lambertovy koncepce je uznáváno jako základní, osvědčený model práce s digitálním příběhem. V tomto dnes už klasickém pojetí jde především o osobní příběhy, zkušenosti nebo názory vypravěče. Důraz je kladen především na vyprávění jako takové. Obraz a zvuk zde slouží k posílení a doplnění sdělovaného obsahu. Jinou formu digitálního vyprávění představují příběhy s instruktážním nebo výukovým obsahem. Digitální storytelling našel své uplatnění i ve výuce a patří dnes mezi oblíbené aktivity rozvíjející tvořivou práci s ICT. Nejvíce rozšířené je jeho využití v anglicky mluvících zemích a především USA. Zde také najdete celou řadu specializovaných webů, které nabízejí aktivity pro snadnější tvorbu digitálních příběhů (např. The Educational uses of Digital Storytelling).
Většinou jde o obrazovou podporu pro vyprávění. Žáci mohou doplňovat příběhem připravené sady digitálních obrázků, na jiných webech mohou vytvářet komiksy nebo animace s předem připravenými postavami, ke kterým doplňují konverzaci. Dnes se ale setkáte i s dalšími alternativami digitálního vyprávění. Webové technologie umožňují k vyprávění přistupovat z jiného úhlu pohledu a vymyslet netradiční formy příběhu, jako jsou např. nelineární nebo interaktivní příběhy. Příběh tak tvoří nejenom jeho autor, ale i posluchač nebo čtenář. Příkladem může být webová stránka Wetellstories nakladatelství Penguin.
Všechny tyto nové možnosti ale také vedou k tomu, že je možné k tvorbě digitálních příběhů přistoupit ze širšího úhlu pohledu. Digitální příběhy mohou být založeny spíše na vlastní fantazii, než na osobním příběhu. Příběh také nemusí být vyprávěn slovy, může být vyprávěn čistě vizuálně prostřednictvím obrazu. V tomto případě bychom ale měli raději mluvit o vizuálních příbězích.
Bernajean Porter je pedagožka, která se učila pracovat s digitálním vyprávěním příběhů přímo u Lamberta a sama má s uplatněním digitálního vyprávění ve vzdělávání léta zkušenosti. Upozorňuje na důležitý rozdíl mezi digitálními příběhy (media-based story) a vyprávěním digitálních příběhů (digital storytelling) [3]. Varuje také, že se do popředí někdy dostanou digitální technologie a množství efektů, které je možné s nimi vytvářet. Ale zapomíná se na hlavní prvek, a tím je samotný příběh. Každý digitální příběh by měl mít svůj začátek, střední část pro rozvoj děje a zakončení příběhu. A platí to i pro vizuální příběhy, které nemusí být vůbec doplněny hlasem.
Dobrý digitální příběh má vypracovaný tzv. dramatický oblouk. Dramatický oblouk příběhu vytvářejí tyto postupné kroky:
Porter upozorňuje, že pro správné rozvinutí dramatického oblouku příběhu je nutná dobrá příprava začátku a konce příběhu, a proto doporučuje:
1. Žijte se svým příběhem (první klíčový prvek)
Každý příběh je vyprávěn v první osobě, vyprávějte vlastním hlasem. Autor sám nemusí být postava ve vyprávění, ale záměrně hledá cestu k divákovi. Příběh by měl působit věrohodně. Doporučuje se pracovat s emocemi.
2. Jak se z příběhu můžeme poučit, co nám příběh dal (druhý klíčový prvek)
Příběh by měl mít svoje vyústění. To je podpořeno slovy, ale mohou být využita i média, tj. např. obraz či hudební podklad.
I moje osobní zkušenost je taková, že to, co studenti často zanedbají, je právě uvedení do děje a jeho závěr.
Ukázka digitálního vyprávění příběhů:
Slowmation - Journey of a letter
Pokud jste spíše vizuální typ a pracujete především s obrazem, pak i zde platí, že je možné obrazem předat informaci nebo vyprávět příběh. Pro tento typ tvorby se v anglicky mluvících zemích vžilo označení visual storytelling nebo termín visual narratives – do češtiny bychom mohli přeložit jako vizuální vyprávění příběhů. Vizuální vyprávění příběhů známe již z dávné historie, příkladem by mohly být např. nástěnné malby v egyptských pyramidách.
S rozšířením nových technologií se objevují nové možnosti vizuálního vyprávění. Vizuálně vyprávět můžeme prostřednictvím počítačové grafiky, filmu nebo animací. Fotografie mohou být seskupeny do podoby fotografické eseje. A také koláže a fotomontáže mohou být komponovány jako vizuální vyprávění. Za další moderní formu vizuálního vyprávění je uznáván komiks. V poslední době je pod kategorii vizuální vyprávění řazena i infografika.
Pro přesnější pochopení, co je to vlastně vizuální příběh, je vhodné se opět podívat na pravidla, která se pro tuto formu vyprávění doporučují.
Definice vizuálního vyprávění příběhů
Slovo vizuální – zde je definice snadná, je to něco, co může být viděno lidskýma očima. A jak se liší příběh a vyprávění? Vyprávění zaměřuje naši pozornost na příběh prostřednictvím přímého zprostředkování vypravěčem. Ve vyprávění je prezentován jak příběh, tak vypravěč. Vyprávění bychom tedy měli chápat jako vylíčení příběhu, zatímco příběh samotný je jenom sled událostí.
Prvky definující vizuální vyprávění příběhů [4]:
Přítomnost příběhu je nejdůležitější funkcí vizuálního vyprávění. Příběh je možné zařadit do nějakého žánru: např. beletrie, mytologie, pohádka, folklór, bajky, fantasy, reklama, atd.
Obraz komunikuje s divákem – vizuální podoba příběhu je komponována tak, aby komunikovala s divákem. Cílem obrazu je zprostředkovat vizuální popis události, ke které došlo v příběhu.
Přítomnost herců – herec v příběhu je postava, která provádí nějakou akci nebo je možné identifikovat situaci, ve které se herec nachází.
Příběh žije ve vlastním světě – účastníci příběhu žijí ve vlastním světě, který může být reálný nebo imaginární a má svůj vlastní čas a prostor.
Médium pro vyjádření příběhu může být libovolné. Může to být např. kámen, papír nebo digitální médium.
Vizuální vyprávění příběhů může mít dvě formy:
1. Příběh je vizualizován tak, že vše můžeme pochopit z kontextu, není nutný slovní doprovod. Historickým příkladem může být Trajánův sloup v Římě.
2. Vizuální podoba příběhu je doplněna textem nebo hlasem. Jde např. o ilustrované knihy, komiksy, animované filmy.
Kvůli vlastní specializaci i kvůli převažujícímu zájmu studentů pracuji ve své výuce především s vizuálním vyprávěním příběhů. Postupem času jsem se ale dostala k poznatku, že doporučované prvky pro digitální storytelling je možné uplatnit i ve vizuálním storytellingu, především při práci s animacemi. Pokud pracujete s vizuálním příběhem, není nutné psát klasický scénář. Studenti si mohou připravit vizi příběhu formou myšlenkové mapy a kresleného scénáře – storyboardu.
Ukázka vizuálního vyprávění příběhů:
Storytelling With Infographics
Videoart patří mezi disciplíny moderního umění. Jedním z klíčových rozdílů mezi videoartem a klasickou filmovou nebo televizní produkcí je to, že videoart nemusí nutně spoléhat konvence, které definují pravidla filmu. Videoart nemusí pracovat s herci, nemusí obsahovat žádný dialog, nemusí o ničem konkrétním vyprávět, nemusí mít žádný rozpoznatelný příběh nebo děj. Toto rozlišení je důležité, protože umožňuje oddělit tuto formu umění i od jiných podkategorií, např. avantgardního filmu nebo krátkých filmů. Formy videoartu jsou různé, od zkoumání hranic samotného média až po rozbíjení hranic, které běžný divák od filmu očekává. Videoart jako forma umění vznikl v 60. letech minulého století. Původně byl inspirován televizním vysíláním a hledal svobodnější formy využití tohoto média pro rozšíření lidské komunikace. Videoart nemusí být založen jenom na klasické projekci obrazu. Může mít také formu video performance nebo video instalace. Pro představu o možnostech videoartu se můžete podívat na výběr 50 nejlépe hodnocených videoart projektů. Pro práci s videoartem ve výuce je možné jako inspiraci vyzkoušet malbu světlem ve volně dostupné aplikaci Glow Doodle. K realizaci výtvarného projektu stačí webová kamera a světelné zdroje.
Ukázka videoartu
Ion Lucin – Spherikal (původně publikováno na Videoart.net)
K vyprávění příběhů můžeme tedy přistoupit z různých hledisek. Všechny jmenované aktivity od storytellingu po videoart spojuje zaměření na tvořivost, a to, že jsou v českém pedagogickém prostředí nové, ale někteří učitelé je již ve své výuce úspěšně vyzkoušeli. To, co by pro učitele mělo být klíčové, je odpověď na otázku, jaké kompetence chce využitím vyprávění a jeho případným spojením s obrazem ve výuce rozvíjet. V případě storytellingu pracujeme s klasickým vyprávěním, technologie ale můžeme využít jako záznamové zařízení. Pokud technologie hrají ve vyprávění příběhu významnější roli, pak je třeba definovat, zda bude vyprávění založeno spíše na slovu (digitální storytelling) nebo více na obrazovém vyjádření (vizuální storytelling). Videoartové projekty jsou často založeny výhradně na práci s vizualitou, mohou být ale doplněny výkladem smyslu viděného.
Infografika vizuálně sdělující smysl následujícího textu |
Na tento typ aktivit ve výuce se můžeme podívat i z hlediska dominantní funkce mozkových hemisfér. Tj. levá hemisféra je označována jako logická, zaměřená na řeč, pravá hemisféra je dominantně zaměřena na práci s obrazem. Je ale třeba si uvědomit, že dobrý vypravěč nás může přivést k tomu, že si na základě vyprávění doplníme příběh vlastními představami. A dobře udělaný videoart nás může vyprovokovat k potřebě klást si hlubší otázky ve vztahu k zhlédnutému. Multimediální práce studentů a žáků může být obtížné hodnotit právě kvůli širokému spektru možností, které multimédia nabízejí.
Další, již poněkud praktičtější rady s vyhlášením nového ročníku soutěže najdete v druhém dílu tohoto seriálu.
Všechny články jsou publikovány pod licencí Creative Commons BY-NC-ND.
Článek nebyl prozatím komentován.
Pro vložení komentáře je nutné se nejprve přihlásit.
Tento článek je zařazen do seriálu Jak na vyprávění příběhů.
Ostatní články seriálu: