V září loňského roku jsem se vydal na dost nelehkou a místy trnitou cestu, kterou je studium na UK v Praze. Asi jako většina z nás, kdo učíme na základních a středních školách bez magisterského titulu, jsem si těch deset let, co se o tom neustále mluví, nechtěl připustit, že to potká i mě. Koneckonců, jedna z klíčových kompetencí, kterou žákům předkládáme, je kompetence k učení. Možná by tedy měl člověk začít přirozeně u sebe. Po absolvování oboru Specializace v pedagogice na ZČU, kde se tříleté bakalářské studium skládalo převážně z psychologie, sociologie, bohužel jen velmi okrajově z didaktiky a dokonce jen ve dvou případech jsme využili ICT ve výuce, jsem po přijímacích zkouškách na UK PedF KITTV hleděl k oboru Informatika s jistou nadějí. Samozřejmě musím objektivně dodat, že to nebyla chyba ZČU, ale chyba mé neinformovanosti o předmětech a složení mnou vybraného oboru.
Tento článek si neklade za cíl pět ódy na UK, ale má být o potřebě sdílení a nutnosti sebevzdělávání. Jak ale později zjistíte, ono to s tím souvisí. Zapsal jsem si totiž volitelný předmět Vzdělávací technologie v práci učitele u dr. Brdičky (viz Youtube kanál Spomocníka). Po prvních pár lekcích mně bylo jasné, že jsem konečně nalezl tůňku, ve které mohu najít nejeden nápad a inspiraci, a že jsem také našel to, v co jsem na počátku doufal…
Téměř z každé tůňky vytéká nějaký potůček. Z té, kterou jsem objevil já na počátku října, ale začala proudit rovnou řeka. Na jedné z lekcí jsem se dozvěděl o komunitě učitelů, kterým přijde naprosto přirozené se o své znalosti a zkušenosti podělit s ostatními. Dost dobře jsem tehdy nechápal, proč to jen proboha dělají. Proč tráví víkendy, večery, teď už vím díky Letní školce, že dokonce i prázdniny, něčím, co pak dají jen tak k dispozici ostatním. Zatím jsem se setkával většinou s učiteli, kteří sice plavat umějí, příjemnější jsou ale pro ně nohy pěkně v suchu v loďce a vůbec nejlepší, když ještě pádlem plácá někdo jiný... Také já jsem mezi ně patřil a nevytýkám to ani ostatním, protože, podobně jako já, se jistě snaží učit nejlépe, jak jen to je v jejich silách. Jen si prostě neuvědomují, že je 21. století, a vzdělávání, myšleno především jeho forma, se chtě nechtě prostě mění a vyvíjí.
Na dalších z lekcí se dr. Brdička také zmínil o eTwinningu, což mělo podobný účinek jako zmínka o PEPOUŠovi, ale to by bylo na samostatný článek…
Konečně jsem koncem listopadu doplul tam, kam jsem si přál, a otevřelo se přede mnou skutečné moře. Moře plné informací, nápadů… Aby se člověk v tomto moři neztratil nebo dokonce neutopil, potřebuje někoho zkušeného, někoho, kdo udrží člověka na hladině. Pro mě se tím průvodcem stala skupina PEdagogů POstižených Učitelským Šílenstvím - PEPOUŠ. Když jsem slyšel prvně toto jméno, lehce jsem se pousmál a snad i ze zvědavosti jsem se zúčastnil jednoho z pondělních Vlnobití. Sice nevím vlastně dodnes proč zrovna Vlnobití, ale v mém případě je tento název více než příznačný. (Poznámka Spomocníka: Zpočátku byly schůzky realizovány prostřednictvím nástroje Google Wave, který později přestal existovat, i když zrovna pro podobné specifické účely, jako je paralelní chat, byl velmi vhodný.)
Prvních pár návštěv rozpoutalo velkou bouři v klidných vodách mých letitých tématických plánů. Při první návštěvě jsem měl obrovský problém cokoli napsat. Cítil jsem k těmto lidem obrovský respekt a nechtěl jsem psát o plotici, když ode mě zřejmě čekají minimálně plejtváka. První dvě Vlnobití se mnou tehdy velmi zacloumala a já tušil, že jsem blízko pomyslného majáku a že takovýto způsob sebevzdělávání může být přínosem pro mě, ale především pro mé žáky.
Každé Vlnobití je na určité téma, které se vybírá veřejným hlasováním ze čtyř navržených. To, které skončí v hlasování druhé, se automaticky nominuje do dalšího týdne. I po skončení Vlnobití je dále možné pokládat otázky a komentovat jednotlivé příspěvky. Díky Vlnobití jsem potkal kolegy, se kterými nyní mohu své nápady, problémy a dotazy konzultovat téměř kdykoli. A to nejen u nás, ale díky eTwinningu i na Slovensku, což někdy skýtá zase úplně jiný úhel pohledu.
Po zkušenosti z nejrůznějších diskuzí a fór, kde se víceméně soutěží v tom, kdo koho nejvíce urazí a ztrapní, se mi zpočátku též díky zmíněnému respektu nechtělo psát ani zde. Možná i to může být důvod, proč i po třech letech se ve Vlnobití objevují převážně stále stejné tváře. Nakonec jsem se osmělil. I když bylo zpočátku dost mých příspěvků zcela mimo mísu, žádné ztrapnění ani urážky se nekonaly. Jen velmi příjemně strávená pondělní hodinka s neskutečně příjemnými lidmi.
Na začátku článku jsem zmínil, že nechápu, proč tito lidé svoji práci veřejně sdílí bez nároku na odměnu? Je to prostě proto, že je to baví. Mají dobrý pocit, pokud jejich práce někomu pomůže, mají dobrý pocit, když dostanou pozitivní zpětnou vazbu. Dalším důvodem je také to, že správný PEPOUŠ se neustále učí a je až s podivem, jak na první pohled triviální poznámka či myšlenka, může obohatit i je samotné. Někdy laický a neposkvrněný pohled na věc může být skutečně přínosem i pro zkušeného učitele.
Věřte, že je to velká radost, když zjistíte, že díky vaší pomoci dojde k obohacení vyučování vašich kolegů a jejich žáků. A nemusím snad ani dodávat, jak silně vás to motivuje a dodává energii.
Každý, kdo se někdy plavil sám oceánem, asi ví, že je to těžké a namáhavé. Totéž platí i o dnešním vzdělávání. Díky informačním technologiím se nám otevírají nekonečné možnosti jak vzdělávání obohatit, zpestřit a především zdokonalit. Pro jednoho člověka je toho však příliš. Pokud plujete sami, většinou je taková plavba velmi zdlouhavá a neefektivní. Nejsme už zdaleka vázáni učebnicemi, ze kterých předáváme jednosměrně informace žákům, ale díky IT můžeme podporovat jejich přirozenou touhu po objevování všeho nového a přirozenou potřebu tvořit.
Nejednou jsem měl pocit, že nemá smysl psát něco, co už všichni dávno znají. Jenže každou nepatrnou a na první pohled bezvýznamnou myšlenku lze rozvést, zdokonalit a použít. I docela běžný nápad se může přeměnit v zajímavou aktivitu, jakou jsou například virtuální prohlídky.
Při Vlnobití jsou zmiňovány také nejrůznější aplikace, což mi pomáhá při jejich filtrování. Mohu se soustředit jen na ty vyzkoušené, ke kterým zároveň získám i další metodické informace včetně námětů pro použití ve výuce.
Myslím, že nejlépe lze činnost PEPOUŠů charakterizovat písní z filmu Císařův pekař: "Ten umí to a ten zas tohle a všichni dohromady uděláme moc!" I když jsem zatím jen PEPOUŠek, rozhodně se již nebojím podělit se o své zkušenosti, úspěchy, ale i případné neúspěchy, protože i to je zkušenost a může pomoci ostatním.
Abyste nemuseli všechny důležité zdroje dlouho hledat, připravil jsem pro vás web UNASVESKOLE.EU, kde všechny potřebné odkazy najdete hezky pohromadě.
Závěrem bych vás všechny rád pozval na pondělní osmou hodinu večerní, kdy budou od září opět probíhat další Vlnobití. Nebojte se na cokoli zeptat, PEPOUŠ je totiž tvor od přírody za každých okolností velmi milý ;)
Netvrdím, že již učím naprosto skvěle. Tvrdím jen, že díky PEPOUŠovi učím lépe…
S laskavým svolením autora s mírnými úpravami převzato z blogu Miloslava Khase, kde článek původně vyšel 20. července 2014 - PEPOUŠovo vlnobití aneb od šplouchání v tůňce po oceán.
Všechny články jsou publikovány pod licencí Creative Commons BY-NC-ND.
Pro vložení komentáře je nutné se nejprve přihlásit.
Článek není zařazen do žádného seriálu.
Národní pedagogický institut České republiky © 2025
