Spomocník Základní vzdělávání PEPOUŠovo vlnobití aneb od šplouchání v tůňce po oceán
Odborný článek

PEPOUŠovo vlnobití aneb od šplouchání v tůňce po oceán

11. 8. 2014 Základní vzdělávání Spomocník
Autor
Mgr. Miloslav Khas

Anotace

Inspirace a návod, jak postupovat na cestě za technologiemi inspirovaným moderním přístupem k výuce, která je obohacována vzájemným sdílením poznatků s kolegy.

Vydal jsem se na cestu...

V září loňského roku jsem se vydal na dost nelehkou a místy trnitou cestu, kterou je studium na UK v Praze. Asi jako většina z nás, kdo učíme na základních a středních školách bez magisterského titulu, jsem si těch deset let, co se o tom neustále mluví, nechtěl připustit, že to potká i mě. Koneckonců, jedna z klíčových kompetencí, kterou žákům předkládáme, je kompetence k učení. Možná by tedy měl člověk začít přirozeně u sebe. Po absolvování oboru Specializace v pedagogice na ZČU, kde se tříleté bakalářské studium skládalo převážně z psychologie, sociologie, bohužel jen velmi okrajově z didaktiky a dokonce jen ve dvou případech jsme využili ICT ve výuce, jsem po přijímacích zkouškách na UK PedF KITTV hleděl k oboru Informatika s jistou nadějí. Samozřejmě musím objektivně dodat, že to nebyla chyba ZČU, ale chyba mé neinformovanosti o předmětech a složení mnou vybraného oboru.

Objevení tůňky...

Tento článek si neklade za cíl pět ódy na UK, ale má být o potřebě sdílení a nutnosti sebevzdělávání. Jak ale později zjistíte, ono to s tím souvisí. Zapsal jsem si totiž volitelný předmět Vzdělávací technologie v práci učitele u dr. Brdičky (viz Youtube kanál Spomocníka). Po prvních pár lekcích mně bylo jasné, že jsem konečně nalezl tůňku, ve které mohu najít nejeden nápad a inspiraci, a že jsem také našel to, v co jsem na počátku doufal…

Potůčky a řeky...

Téměř z každé tůňky vytéká nějaký potůček. Z té, kterou jsem objevil já na počátku října, ale začala proudit rovnou řeka. Na jedné z lekcí jsem se dozvěděl o komunitě učitelů, kterým přijde naprosto přirozené se o své znalosti a zkušenosti podělit s ostatními. Dost dobře jsem tehdy nechápal, proč to jen proboha dělají. Proč tráví víkendy, večery, teď už vím díky Letní školce, že dokonce i prázdniny, něčím, co pak dají jen tak k dispozici ostatním. Zatím jsem se setkával většinou s učiteli, kteří sice plavat umějí, příjemnější jsou ale pro ně nohy pěkně v suchu v loďce a vůbec nejlepší, když ještě pádlem plácá někdo jiný... Také já jsem mezi ně patřil a nevytýkám to ani ostatním, protože, podobně jako já, se jistě snaží učit nejlépe, jak jen to je v jejich silách. Jen si prostě neuvědomují, že je 21. století, a vzdělávání, myšleno především jeho forma, se chtě nechtě prostě mění a vyvíjí.

Na dalších z lekcí se dr. Brdička také zmínil o eTwinningu, což mělo podobný účinek jako zmínka o PEPOUŠovi, ale to by bylo na samostatný článek…

Konečně moře...

Konečně jsem koncem listopadu doplul tam, kam jsem si přál, a otevřelo se přede mnou skutečné moře. Moře plné informací, nápadů… Aby se člověk v tomto moři neztratil nebo dokonce neutopil, potřebuje někoho zkušeného, někoho, kdo udrží člověka na hladině. Pro mě se tím průvodcem stala skupina PEdagogů POstižených Učitelským Šílenstvím - PEPOUŠ. Když jsem slyšel prvně toto jméno, lehce jsem se pousmál a snad i ze zvědavosti jsem se zúčastnil jednoho z pondělních Vlnobití. Sice nevím vlastně dodnes proč zrovna Vlnobití, ale v mém případě je tento název více než příznačný. (Poznámka Spomocníka: Zpočátku byly schůzky realizovány prostřednictvím nástroje Google Wave, který později přestal existovat, i když zrovna pro podobné specifické účely, jako je paralelní chat, byl velmi vhodný.)

Prvních pár návštěv rozpoutalo velkou bouři v klidných vodách mých letitých tématických plánů. Při první návštěvě jsem měl obrovský problém cokoli napsat. Cítil jsem k těmto lidem obrovský respekt a nechtěl jsem psát o plotici, když ode mě zřejmě čekají minimálně plejtváka. První dvě Vlnobití se mnou tehdy velmi zacloumala a já tušil, že jsem blízko pomyslného majáku a že takovýto způsob sebevzdělávání může být přínosem pro mě, ale především pro mé žáky.

Každé Vlnobití je na určité téma, které se vybírá veřejným hlasováním ze čtyř navržených. To, které skončí v hlasování druhé, se automaticky nominuje do dalšího týdne. I po skončení Vlnobití je dále možné pokládat otázky a komentovat jednotlivé příspěvky. Díky Vlnobití jsem potkal kolegy, se kterými nyní mohu své nápady, problémy a dotazy konzultovat téměř kdykoli. A to nejen u nás, ale díky eTwinningu i na Slovensku, což někdy skýtá zase úplně jiný úhel pohledu.

Po zkušenosti z nejrůznějších diskuzí a fór, kde se víceméně soutěží v tom, kdo koho nejvíce urazí a ztrapní, se mi zpočátku též díky zmíněnému respektu nechtělo psát ani zde. Možná i to může být důvod, proč i po třech letech se ve Vlnobití objevují převážně stále stejné tváře. Nakonec jsem se osmělil. I když bylo zpočátku dost mých příspěvků zcela mimo mísu, žádné ztrapnění ani urážky se nekonaly. Jen velmi příjemně strávená pondělní hodinka s neskutečně příjemnými lidmi.

Na začátku článku jsem zmínil, že nechápu, proč tito lidé svoji práci veřejně sdílí bez nároku na odměnu? Je to prostě proto, že je to baví. Mají dobrý pocit, pokud jejich práce někomu pomůže, mají dobrý pocit, když dostanou pozitivní zpětnou vazbu. Dalším důvodem je také to, že správný PEPOUŠ se neustále učí a je až s podivem, jak na první pohled triviální poznámka či myšlenka, může obohatit i je samotné. Někdy laický a neposkvrněný pohled na věc může být skutečně přínosem i pro zkušeného učitele.

Věřte, že je to velká radost, když zjistíte, že díky vaší pomoci dojde k obohacení vyučování vašich kolegů a jejich žáků. A nemusím snad ani dodávat, jak silně vás to motivuje a dodává energii.

Plavba oceánem...

Každý, kdo se někdy plavil sám oceánem, asi ví, že je to těžké a namáhavé. Totéž platí i o dnešním vzdělávání. Díky informačním technologiím se nám otevírají nekonečné možnosti jak vzdělávání obohatit, zpestřit a především zdokonalit. Pro jednoho člověka je toho však příliš. Pokud plujete sami, většinou je taková plavba velmi zdlouhavá a neefektivní. Nejsme už zdaleka vázáni učebnicemi, ze kterých předáváme jednosměrně informace žákům, ale díky IT můžeme podporovat jejich přirozenou touhu po objevování všeho nového a přirozenou potřebu tvořit.

Nejednou jsem měl pocit, že nemá smysl psát něco, co už všichni dávno znají. Jenže každou nepatrnou a na první pohled bezvýznamnou myšlenku lze rozvést, zdokonalit a použít. I docela běžný nápad se může přeměnit v zajímavou aktivitu, jakou jsou například virtuální prohlídky.

Při Vlnobití jsou zmiňovány také nejrůznější aplikace, což mi pomáhá při jejich filtrování. Mohu se soustředit jen na ty vyzkoušené, ke kterým zároveň získám i další metodické informace včetně námětů pro použití ve výuce.

Myslím, že nejlépe lze činnost PEPOUŠů charakterizovat písní z filmu Císařův pekař: "Ten umí to a ten zas tohle a všichni dohromady uděláme moc!" I když jsem zatím jen PEPOUŠek, rozhodně se již nebojím podělit se o své zkušenosti, úspěchy, ale i případné neúspěchy, protože i to je zkušenost a může pomoci ostatním.
Abyste nemuseli všechny důležité zdroje dlouho hledat, připravil jsem pro vás web UNASVESKOLE.EU, kde všechny potřebné odkazy najdete hezky pohromadě.

Přístav...

Závěrem bych vás všechny rád pozval na pondělní osmou hodinu večerní, kdy budou od září opět probíhat další Vlnobití. Nebojte se na cokoli zeptat, PEPOUŠ je totiž tvor od přírody za každých okolností velmi milý ;)

Netvrdím, že již učím naprosto skvěle. Tvrdím jen, že díky PEPOUŠovi učím lépe…

 

S laskavým svolením autora s mírnými úpravami převzato z blogu Miloslava Khase, kde článek původně vyšel 20. července 2014 - PEPOUŠovo vlnobití aneb od šplouchání v tůňce po oceán.

Licence

Všechny články jsou publikovány pod licencí Creative Commons BY-NC-ND.

Autor
Mgr. Miloslav Khas

Hodnocení od uživatelů

E Kocourek
12. 8. 2014, 22:46
Ad zda učitel učí lépe -- Vidíte, já měl pocit, že vy píšete spíše o pocitech. Tedy že máte pocit, že učíte lépe. A že máte další pocit - že je to díky PEPOUŠovi. Já mám totiž pocit, že některá kategorická tvrzení se dokazují obtížně, a že je tedy vhodné od začátku připustit, že jde pouze o pocity.
Ad zkušenosti -- Pokud nejde o odučená léta, nebyl by vhodnější výraz "vědomosti"? Třeba ne.
Ad vlastní datový server -- Uznávám, že na úrovni ZŠ žáci nepotřebují znát php ani umět propojit DB s webovou stránkou. Ale na úrovni SŠ by to někteří znát a umět měli, a další studenty to prostě zajímá a chtějí si to zkusit. A požadavek vás odpůrců vlastních školních serverů se přece neomezuje jen na ZŠ - vy přece chcete, aby se serverů zbavily všechny školy. V tom dalším vám nejspíš nerozumím, neboť tak jak já chápu vaše výroky o php a DB, jeví se mi mylné.
Ad Tábor -- To já tvrdím, že ty publikované výroky žáků jsou mylné. A vy jste uvedl, že ty správné jim byly sděleny, vysvětleny, apod. A já se podivil, že žákům -když teď už vědí, jak to bylo doopravdy- nevadí, že na webu stále visí ty jejich omyly. Nevím jak vám, ale mně by to bylo nepříjemné.
Ad Cloud -- Máte pravdu, že vývoj kráčí tím směrem, a možná dokonce ten vývoj lze označit jako přirozený. To je jedním z důvodů, proč před tím varuji. To že se ve školách, a také ve státní správě, preferují (či preferovaly) aplikace společnosti MS, mi připadá také jako přirozený vývoj. A třeba se my dva shodneme, že v tomto případě je pitomost onoho přirozeného vývoje evidentní.
Netuším, jaká je dnes běžná přenosová rychlost na školách. Jsem si jistý, že se průběžně zvyšuje a bude zvyšovat i nadále. Ale mám pocit, že na některých školách je ta rychlost nedostatečná a narušuje průběh výuky. A odhaduji, že pokud budou učitelé přistupovat k nasazování aplikací zcela bezstarostně, a situace "všechna data se z pracovních stanic přenáší do cloudu" jim bude připadat běžná, ta přenosová rychlost bude nedostatečná i v budoucnu.
Co mám na mysli pozdější použitelností dat? V tomto okamžiku za prioritní považuji, aby jejich objem (a tedy pomalost stažení) nebránil použití. Další aspekty mohou být identifikovatelnost (aby v nich spřátelení učitelé mohli snadno vyhledávat, ale aby se z nich nepřátelské subjekty nedozvěděly nic zneužitelného) a také známý formát. Obávám se, že žádný z těchto požadavků není automaticky splněn, jsou-li data prostě chrlena do cloudu.
Ohledně bezpečnosti si troufnu říci, že při vašem porovnávání bezpečnosti dat uložených na serverech GOOGLE a na domácích PC jde výhradně o váš pocit.
Co si představit pod pojmem "přítel školy"? -- V době, kdy se používala zkratka SRPŠ, jsem usoudil, že je přípustné, aby se o školu zajímali nejen učitelé a rodiče žáků, ale i další osoby - něco jako "zainteresovaná neodborná veřejnost", a že tato zainteresovaná neodborná veřejnost je označována právě oním termínem "přátelé školy". Uvozovkami (tentokrát) nemíním ironii, ale to, že jde o terminus technicus, jehož obsah nemusí vyplývat z jednotlivých použitých slov. Pokud se tedy označuji za "přítele školy", nenaznačuji tím můj přátelský vztah ke škole (a už vůbec ne k současnému českému školství), ale chci se tím zařadit do kategorie "zainteresovaná neodborná veřejnost". Osoba, která nemusí uvádět - natožpak prokazovat - svoji odbornost či aprobaci.
Předpokládám, že mám jakési právo zajímat se o šílenosti (nic vůči vám osobně!), které ve školství probíhají a o šílenosti, které se ve školství chystají, a vyjadřovat se alespoň k některým z nich. Abych za pár let (a bohužel, pravděpodobněji už za pár měsíců), až se některé z těch šíleností rozjedou v plné své síle a ... (expletive deleted), mohl s dobrým pocitem konstatovat "já vás varoval!".
 

Váš komentář

Pro vložení komentáře je nutné se nejprve přihlásit.

Článek není zařazen do žádného seriálu.