20 let Spomocníka

Anotace

Povím vám dnes příběh. Příběh o tom, co bylo na počátku 90. let minulého století příčinou vzniku Učitelského spomocníka.

V porevoluční době jsem měl tu čest asistovat při rušení hned několika pracovišť a ústavů, pro něž nebylo v nové demokracii místo. Zpočátku jsem zcela souhlasil. Komenium, n. p.,  jako jediný centrální dodavatel učebních pomůcek do všech našich škol byl jistě v podmínkách volného trhu představitelem zcela nepřijatelného modelu totalitního řízení státu, Výzkumný ústav inženýrského studia ČVUT vyvíjel aktivity, které univerzita v té době prostě nepotřebovala.

V roce 1991 jsem se ocitl v Ústavu pro informace ve vzdělávání. Na ten si možná ještě vzpomenete, zrušil ho až ministr Dobeš v roce 2011. Na počátku 90. let jsme se pokoušeli v tomto ústavu v duchu jeho názvu zpracovávat a poskytovat relevantní informace nejen ministerstvu, ale též učitelské veřejnosti. Založili jsme pod vedením tehdejšího náměstka Zdeňka Svobody specializované oddělení zabývající se vzdělávacími technologiemi. Charakteristickým příkladem naší tehdejší činnosti může být např. můj článek z prvního čísla Bulletinu informatiky a výpočetní techniky z června 1991 – Výukový SW na českých SŠ. Pamětníci si možná vzpomenou na Svobodovo Středisko multilicencí.

Měl jsem to štěstí, že jsem (možná též kvůli svým kontaktům ve VC ČVUT) byl u toho, když byl do ČR zaváděn internet. Byli jsme jedním z vůbec prvních školských pracovišť připojených do sítě, disponovali jsme vlastním serverem a začali jsme rozvíjet plány, jak naše služby učitelům těmito novými možnostmi posílit. Pak přišel rok 1994, ministrem se stal pan Ivan Pilip (viz Přehled MŠMT) a začal prosazovat pravicovou politiku ODS.

Nechci se zde zabývat politikou. Nicméně konstatuji, že celkem chápu důvody tehdejšího zavádění liberálních tržních principů do naší ekonomiky. Jsou ale resorty, kde to prostě nejde. Dodnes jsem se nedokázal smířit s tehdejším postojem ministerstva, podle něhož by si školy měly služby, které jim poskytoval ÚIV, pokud je potřebují, zaplatit. Vše, co tento ústav dělal, mělo nadále sloužit jen potřebám ministerstva. A tak mě čekalo další rušení. Tentokrát se však jednalo o aktivitu, která podle mého nejlepšího přesvědčení byla prospěšná a měla být do rozpočtu školství, jedno jak, zahrnuta.

To rozhodnutí jsem prostě nebyl ochoten přijmout. Veškeré své zkušenosti a know-how jsem se rozhodl věnovat právě tomu, co nemělo podle ministerstva nárok na existenci. V lednu 1995 jsem založil vlastní web a nazval ho Učitelský pomocník (WayBack machine eviduje až verzi z roku 1999). Pak jsme se na mém tehdy novém pracovišti, a je to teď již celých 20 let, rozhodli integrovat tyto služby do činnosti nově reorganizované katedry informačních technologií UK PedF. Tak vznikl Učitelský spomocník (nejstarší WayBack verze).

Postupně se bohužel ukázalo, že činnost podobná této nebude podporována ani touto institucí. Pro mě osobně to bylo a je natolik velké zklamání, že jsem se rozhodl vzdorovat. Spomocníka jsem přesunul na portál RVP, kde sice také nepatří mezi kmenové aktivity NÚV vyžadované ministerstvem, ale je alespoň tolerován. Spolu se studenty a dalšími přispěvateli (všem moc děkuji!) se snažíme pořád o totéž. Vyhledáváme relevantní aktuální informace z oboru vzdělávacích technologií a vhodnou formou je předáváme učitelům.

Napadne vás možná, že by tato činnost mohla být použitelným námětem na projekt. Přiznávám, že jsem jeden neúspěšný pokus před lety absolvoval. Ve skutečnosti si ale nemyslím, že projektová forma je pro podobný záměr vhodná. Je použitelná pro rozjezd něčeho, co by po skončení mělo být schopno žít vlastním životem. Zde se jedná o činnost, která dlouhodobě existuje jen díky mé osobní iniciativě, a to bez systémové podpory. Projekt by tedy stejně nic nevyřešil.

Výsledek, který je dnes všem k dispozici (téměř 900 provázaných článků), je ve skutečnosti hlavně plodem mého vzdoru, což asi není úplně ideální motivace, ale po celou dobu mi dodával potřebnou energii, bez níž by to určitě nešlo. Ten vzdor mě dovedl až k bojkotu jedině uznávaných forem „vědecké“ činnosti, což samozřejmě vyvolává nepříjemné napětí na mém pracovišti a má fatální dopad na mou akademickou kariéru.

Nepopiratelným faktem je, že se Spomocník stal místem, kde se pravidelně objevují jako první novinky z našeho oboru. Je proto oblíbeným zdrojem informací hlavně pro kolegy odborníky zabývající se vzdělávacími technologiemi, jak přímo ze školství, tak ze soukromého sektoru. Mnoho z nich šíří odkazy, někteří celé články (publikované s licencí CC), nemalé množství jich ale používá jen myšlenky a studuje původní zdroje. I to, když si toho všimnu, mi dělá radost. Ještě větší potěšení mi působí, najdu-li odkaz na Spomocníka v některé bakalářské či diplomové práci. Věřte, že jich není málo, a to na všech vysokých školách připravujících učitele a vychovatele.

Možná vám připadám jako blázen, ale Spomocník se stal mým celoživotním dílem. Existuje navzdory systému, což mi způsobuje nemalé potíže. Přesto jsem spokojen. Dokázal jsem, že tato práce má smysl. A to mi stačí.