Domů > Spomocník > Základní vzdělávání > Zkoumání vlivu socializovaného robota Tega na vývoj dětí v MIT Media Lab
Odborný článek

Zkoumání vlivu socializovaného robota Tega na vývoj dětí v MIT Media Lab

29. 4. 2019 Základní vzdělávání Spomocník
Autor
Bořivoj Brdička

Anotace

Zpráva o výzkumu, který v rámci své dizertace na MIT Media Lab realizovala tamní doktorandka Jacqueline M Kory-Westlund.

Řekl bych, že Jacqueline M Kory-Westlund asi mohou naši doktorandi jen závidět. Představte si, že byste pro svou dizertaci měli k dispozici nově vyvíjeného robota, který učí malé děti mluvit (i cizí jazyk), a přitom dokáže odhadnout jejich aktuální pocity a přizpůsobit se jim. Toto přesně se stalo a Jacqueline dostala za úkol realizovat seriózní vědecký experiment zkoumající vliv socializace robota na výukové výsledky.

S emoce sledujícím robotem MIT TEGA jsme se již setkali (viz Analýza emocí v Horizon Reportu 2016). Vývoj však rychle pokračuje, takže bude jistě zajímavé se s ním prostřednictvím Jacquelininy práce seznámit blíže.

Dětskými roboty se začala zabývat již v roce 2013, kdy se poprvé zapojila do pilotního ověřování, jaký vztah si děti ve školce udělají k robotovi, který se chová přátelsky a reaguje „inteligentně“. Tehdy to však ještě byl přístroj nikoli autonomní, ale dálkově ovládaný s operátorem (Jacqueline) schovaným ve vedlejší místnosti [1].

Od počátku bylo zřejmé, že bližší výzkum vztahu mezi robotem a jeho uživatelem musí nutně být nedílnou součástí vývoje dětem určených inteligentních strojů. Jacqueline to dokumentuje na případu, kdy se jí jeden chlapeček, poté, co mu vysvětlila, že robota ovládala ona, zeptal, zda by ho mohl naučit dělat papírovou vlaštovku. Chtěla vědět, zda to chce naučit ji, ale trval na tom, že ne, že to chce naučit jen toho robota [1].

Již výsledky prvních experimentů naznačovaly, že si děti k robotovi vytvářejí osobní vztah, který ale není stejný jako vztah k plyšové hračce či domácímu zvířeti. Docela snadno pochopí, že je to věc, kterou vymysleli lidé, a dá se vypnout. Přesto napodobují jeho chování, učí se výrazy jím používané i s intonací apod. Roboti proto mohou docela dobře vykonávat podobnou funkci jako kamarád a učitel dohromady [2]. Během vývoje Tegy MIT průběžně ověřuje výsledky na cílové skupině uživatelů. Do Media Lab pravidelně docházejí místní bostonské děti a schopnosti robota prověřují. Jeden takový experiment se stal součástí Jacquelininy dizertace [3] [4].

43 předškoláků, kteří přicházeli během semestru jednou týdně (celkem 8x) rozdělila na 2 skupiny. Jedna měla k dispozici Tegu v plné její funkčnosti (se všemi sociálními schopnostmi), u druhé skupiny byly sociální funkce vypnuty. Aktivitou, na níž byla funkčnost robota ověřována, bylo vyprávění příběhů (storytelling) [4]. Vlastně se jedná o sofistikovanou výukovou aplikaci, jejímž cílem je rozvíjet slovní zásobu a schopnost se vyjadřovat u předškoláků. Tega sama vypráví příběhy a snaží se dítě přivést k tomu, aby i ono začalo vyprávět. Přitom reaguje na jeho aktuální pocity a aktivitu podle nich modifikuje. Sama přitom nastavuje vhodným způsobem své chování – nonverbální komunikaci (výraz obličeje a gesta), expresivní hlas, odpovídající reakci (např. na pozdrav odpovědět pozdravem) ad. To vše má na naplňování výukových cílů vliv.

Contingent vs. non-conginent robots

Jacqueline udělala se všemi dětmi pretest (na slovní zásobu), a pak je během jejich samostatné práce sledovala. Zaznamenávala jejich vztah k robotovi, napodobování výrazů jím použitých, emoce vyjadřující osobní vztah k němu ad. „V krátkosti: vztah hraje významnou roli!“ [4]

Skupina pracující s robotem emocionálním si k němu vytvořila mnohem bližší vztah, mnohem více napodobovala jeho výrazy, naučila se více nových slov a vyprávěla delší příběhy. Příčina je snad zřejmá. Máme-li k někomu bližší vztah, jsme ochotni s ním sdílet mnohem více (říci mu nějaké tajnosti, vyprávět mu zajímavý příběh). Typickým příznakem bylo například to, když dítě Tegu pozdravilo na začátku a na konci setkání. Velmi významnou podmínkou důvěrnosti se ukázalo být rozpoznávání obličeje, takže robot od počátku (od představení) dokázal oslovit každého jménem. Děti se vyjadřovaly v tom smyslu, že hraní s Tegou pro ně bylo zcela rovnocenné s hraním s jiným dítětem.

Jacqueline se díky experimentu podařilo prokázat, že existuje silná souvislost mezi vztahem dítěte k robotovi a výsledky učení. Ta souvislost je pozitivní a efekt je tím větší, čím bližší vztah je. A ten vztah je tím bližší, čím více emocí a osobního porozumění robot projevuje. Jacqueline se dokonce domnívá, že její závěry bude možné natolik zevšeobecnit, že budou použitelné i pro zkoumání daleko obecnějších vlivů, jako je vliv spolužáků a přátel na učení dětí.

Je zřejmé, že se nám vyplatí Jacqueline i nadále sledovat.

Storytelling Companion Robot

Literatura a použité zdroje

[1] – M KORY, Jacqueline. Hi, my name is Mox!. 2017. [cit. 2019-3-31]. Dostupný z WWW: [https://www.media.mit.edu/posts/making-new-robot-friends/].
[2] – M. KORY, Jacqueline. Measuring kids’ relationships with robots. 2018. [cit. 2019-3-31]. Dostupný z WWW: [https://www.media.mit.edu/posts/measuring-kids-relationships-with-robots/].
[3] – M. KORY, Jacqueline. Measuring Young Children’s Long-Term Relationships with Social Robots. 2018. [cit. 2019-3-31]. Dostupný z WWW: [https://dam-prod.media.mit.edu/x/2018/04/25/KoryWestlund-IDC18.pdf].
[4] – M. KORY, Jacqueline. Kids' relationships and learning with social robots. 2019. [cit. 2019-3-31]. Dostupný z WWW: [https://www.media.mit.edu/posts/kids-relationships-and-learning-with-social-robots/].

Licence

Všechny články jsou publikovány pod licencí Creative Commons BY-NC-ND.

Hodnocení od uživatelů

Článek nebyl prozatím komentován.

Váš komentář

Pro vložení komentáře je nutné se nejprve přihlásit.

Článek není zařazen do žádného seriálu.