Úvodní stránka
Přehled článků
Metodická pomoc
Zpravodaj
O Spomocníkovi
Podcast
RSS RSS
Titulka RVP > Úvodní stránka Spomocníka > Na Spomocníkovi – díl 5.: Petr Naske

Ikona informativni

Na Spomocníkovi – díl 5.: Petr Naske

Autor: Jaroslav Mašek
Článek je součástí Učitelského spomocníka na adrese https://spomocnik.rvp.cz.
Anotace: S Petrem Naske o propojování lidí, projektu Podpora práce učitelů, aktivitách Digikoalice, ICT a třídních učitelích a jeho plánech do budoucna.
Klíčová slova: Na Spomocníkovi, rozhovor, technologie, vzdělávání, Naske
Zařazení do seriálu: Tento článek je zařazen do seriálu Na Spomocníkovi.

Ostatní články seriálu:


Následující text není doslovným přepisem audio záznamu. 

*** 

Kdyby se můj dnešní host dostal do doby, kdy žil kmen Siouxů, mohli by mu dát jméno Ten, který dokáže spojovat. Přesně tak ho lze totiž charakterizovat. Na všech pozicích, ať jde o Národní ústav pro vzdělávání či Jednotu školských informatiků, se snaží o to, aby spolu lidé lépe komunikovali a spolupracovali. A dělá to výborně. Jsem moc rád, že si udělal čas a přijal mé dnešní pozvání. Pan Petr Naske.

Ahoj Petře. 

Ahoj Jardo. Děkuju za pozvání.

Je dnes obecně těžké lidi v oblasti vzdělávání a technologií mezi sebou napříč různými skupinami vzájemně propojovat? Zdá se, že jsou možná stále hodně uzavřeni v rámci jedné spřízněné komunity nebo platformy.

Díky za tuto první otázku i za označení indiánským jménem. Vychází to z historie, kdy jsem byl ve vedení Jednoty školských informatiků, kde je už v názvu jednota, která má spojovat, a teď i v Digikoalici, kde také spojujeme, a která vychází z definice a zadání, že máme lidi propojovat. A když se ptáš, jestli je to složitější, tak si myslím, že těch příležitostí je o hodně víc, než bývalo kdysi. Technologie nám přináší možnost více se propojovat, vidět víc za horizont kontaktů, které máme, a o to je složitější pojmenovat vlastní potřebu a potřebu druhých a jakým způsobem k sobě najít cestu. Troufnu si říct, že tím, že máme víc možností a technických vymožeností, je o to těžší najít ta správná propojení. Mohli bychom filozoficky debatovat, které je to správné, ale v činnostech, které jsi vyjmenovat, je pro nás složité, když máme hodně možností, jak z nich vybrat a najít ten pravý zájem, přes který se propojit.

Ty působíš na Národním ústavu pro vzdělávání jako manažer projektu Podpora práce učitelů a taktéž jako tajemník Digikoalice a současně v Jednotě školských informatiků, nyní jako člen výboru a dříve její dlouholetý předseda. Která role na uvedených pozicích je pro tebe nejinspirativnější a která je největší výzvou?

V tuhle chvíli největší čas a energii věnuji projektu Podpora práce učitelů, ve kterém podporujeme české učitele mateřských a základních škol, aby viděli příležitosti v rozvoji matematické, čtenářské a digitální gramotnosti v běžné praxi školy. Aby například učitel zeměpisu viděl příležitost v tom, že když má žáky v hodinách, může s nimi rozvíjet základní gramotnosti včetně té digitální, která nás dnes možná bude zajímat nejvíce. Tato práce je pro mě nejnáročnější a zároveň nejvíc inspirující, protože jako manažer projektu pracuji s lidmi, snažím se nacházet řešení inovace, kterou pro český vzdělávací systém ověřujeme. Zároveň byla v náš tým vložena důvěra, že za evropské peníze, které jsme získali, přineseme českému vzdělávání něco, co bude mít dopad, co bude smysluplné a co lidem pomůže. Tím je to pro mě největší výzvou a největší inspirací. 

Musím říct, že nejvíc drobných zážitků zažívám s Digikoalicí, protože tam nyní propojujeme spoustu různých aktérů s různými potřebami a je zajímavé, že se tam objevuje nejvíc nových kontaktů, nových příležitostí. Myslím, že to mám teď nastaveno velmi v rovnováze. Hodně se mi stýská po učení dětí. Ještě do minulého roku jsem byl aktivním učitelem informatiky a matematiky na základní škole. Kdyby ses mě ptal před rokem, tak pro mě bylo vždycky největší inspirací, když jsem se postavil před třídu a řešili jsme věci přímo s dětmi. Ale jsem rád, že teď v systémovém projektu navazuji na moji učitelskou praxi a můžu to tady zúročit. 

K tomu učení se určitě ještě dostaneme. Jak vypadá tvůj běžný týden? Mám pocit, že jsi neustále v jednom kole, mezi všemi výše uvedenými institucemi a projekty. Dá se to vůbec všechno stíhat, a co děláš, když máš zrovna hodinku volna?

Můj týden začíná tím, že v rámci Národního ústavu pro vzdělávání řešíme běžnou operativu celého našeho projektu, kde podporujeme síť 36 škol a zároveň inovujeme služby Metodického portálu RVP.CZ. To je velmi pestrá práce. A samozřejmě věnuji čas také rodině, mým dvěma tříletým klukům a sedmileté dceři. Doufám, že mi stále zbývá čas s nimi zažívat jejich radosti dětství. A když mám čas, věnuji se, už dvacet let, zpívání ve sboru. To je takové mé hobby. A když chci relaxovat, tak využívám různých možností – bazén, saunu nebo na kole. 

Jak vypadá tvé pracovní workflow? Které aplikace používáš ke své každodenní práci a bez kterých by sis svou práci už nedokázal vůbec představit?

Možná vás překvapím, ale jsem člověkem tužky a papíru. To znamená, že dost často používám sešit, kam si zapisuju všechny podněty za celý den a pak s těmi poznámkami pracuji. V digitální podobě jsem se naučil používat Trello na řízení úkolů a hlídání termínů. Hodně mi pomáhá organizace e-mailových zpráv, což patří k běžné rutině. Je to taková kombinace práce s papírovým vstupem, kdy si píšu poznámky a pak jednou za čas vezmu zvýrazňovač a procházím těmi zápisky a různými lejstry a něco z toho zdigitalizuju a něco z toho přepisuju na další papíry. Už když jsem studoval, jsem byl takovým typem přepisovače. Co já si přepíšu a napíšu, to si zvědomím v hlavě a samozřejmě, kdyby mi v tom technologie víc pomáhaly, tak bych třeba časem přešel k používání nějakého pera a tabletu, ale zatím jsem hodně papírový.

Které projekty tě za poslední rok nejvíce zaujaly a proč?

Je pravda, že kolem Digikoalice nejvíc zažívám různé startupy a energie lidí, kteří věří v zajímavou inovaci a zajímavý potenciál toho, co dělají. Kdybych měl nějaké konkrétně vyjmenovat, tak třeba síť CoderDojo klubů. Jsme velmi rádi, že jsme s nimi navázali spolupráci. Jde o kluby, kdy se dobrovolníci věnují dětem ve výuce IT a programování. Je to celosvětové hnutí, kdy to celé stojí na tom, že místo a podmínky poskytování výuky musí být zadarmo. Děti to mají zadarmo, lektoři tam fungují zadarmo. Bylo pro mě velmi zajímavé zažít energii tohoto projektu v protikladu k tomu, kdy dlouhodobě řešíme, že v placených kroužcích nejsou lektoři, kteří by je vedli. 

To samé mě napadá u portálu Učitelnice, který máme mezi členy Digikoalice. Jde o český portál pro učitele, po vzoru amerického Teachers Pay Teachers, kde učitelé vytvářejí své materiály a dávají je ostatním učitelům a uživatelům za úplatu. Když k nám do Digikoalice tenhle portál vstupoval, bylo pro mě zajímavé, jak se v příbězích učitelů zobrazuje to, že když něco vytvoří a dají zadarmo někam na internet, tak ne vždycky dostanou reálnou zpětnou vazbu. Nenastaví to nějakou komunikaci. Ale když paní učitelka udělala svůj první pracovní list a viděla, že si ho dalších 30 učitelů za 50 korun za kus koupilo, tak se tam objevily nové příběhy. Najednou bylo vidět, že my lidi potřebujeme zpětnou vazbu, že potřebujeme slyšet, jestli se s těmi našimi pracovními listy pracuje dál. 

Ještě bych zmínil třetí. Kdo neznáte Eduforum, to je pro mě dlouhodobě hezká inovativní záležitost, kdy se organizují akce tzv. Edufór, kde je 5 různých projektů a každý má jen 5 minut, aby prezentoval, co dělá. Je zajímavé, když na takové akce přijdete, jak právě formát 5 minut ukazuje, že i když máte pocit, že vás nemusí zajímat projekt vzdělávání seniorů, tak posloucháte, jak to ten projekt má. Dá se přežít 5 x 5 minut plus diskuze. My jsme tenhle formát zkusili nedávno v Digikoalici a myslím si, že se to velmi osvědčilo. 

Beru si z těchto projektů přesahy do běžné práce, které jsou pro mě zajímavé z hlediska principů.

Nechodíme do škol, abychom odučili své předměty, ale abychom měli v centru pozornosti dítě. 

Teď se dostáváme k tvé učitelské profesi. Když si vzpomeneš na své učitelské roky, co tě tenkrát v roli učitele nejvíc překvapilo? Je situace v tomto směru dnes jiná? Mohlo by tě dnes něco překvapit?

Pro mě největším překvapením v celé mé kariéře učitele bylo, když jsem jako absolvent Matematicko-fyzikální fakulty musel všem kolegům a kamarádům vysvětlovat, proč jsem šel učit na základní školu. Místo toho, aby i v tvé sociální bublině lidé hledali to, že jednou budou mít sami děti a budou taky chtít, aby měly kvalitní vzdělání. Až to bylo zvláštní. Tohle jsem prožíval prvních šest sedm let velmi intenzivně. 

Jestli si tady můžu z mé pozice dovolit nějakou radu nebo zkušenost, mě hodně pomohlo, že jsem si mohl hned od začátku různě pestře poskládat to učitelování, že jsem mohl školit kolegy učitele, vést projekt ve škole. Tohle si myslím, je jedna z pastí českého vzdělávání a školství, že se toho na učitele valí strašně moc. Jakmile mají plný úvazek ve škole a do toho dozory v jídelnách a různé péče o rodiče, v dnešní době e-mailová komunikace atd., tak toho času to opravdu sebere hodně. Když jsem zjišťoval, jak s tímhle nasazením někteří kolegové z naší školy po roce po dvou odcházeli, protože si sami pro sebe nedokázali najít rovnováhu těchto věcí a vynaložené energie. Tohle mě překvapuje vždycky, moje zkušenost versus nějaké proklamované věci na internetu, kdy se v diskuzích řeší, jestli je práce učitele hodně administrativně náročná nebo není. Pro mě největším přínosem bylo samotné objevování, jak to mám a kde je moje osobní rozhodnutí. Kde jsem dokázal přestát různé strasti té práce, ale pořád jsem tam šel za nějakým smyslem, který jsem hodně viděl. Ale tím, že jsem musel jako matfyzák pořád obhajovat, proč učím IT na základkách, bylo pro mě zajímavý. 

Jinak těch dalších příběhů by bylo opravdu hodně, pro mě třeba největším pokladem učitelské práce bylo, když jsem byl třídním na základce na druhém stupni. A to si myslím, že jde úplně stranou jakákoliv oborovost a vize odborné, protože to byla opravdu práce s dětmi. Já jsem vždycky říkával, že role učitele je, aby krmil vize a sny svých dětí, byl tam od toho, aby našly smysl, kam jít. Když jsem v mé třídě zjišťoval, jak kluci v sedmičce osmičce najednou upouštěli svoje plány, že budou letci a podobně, protože najednou začali zjišťovat, že je to hodně práce a že je nebaví počítání a tak. Tam si myslím, že je role třídních učitelů úplně zásadní. 

Kdybych měl tohle všechno zúročit, tak tímto chci pozdravit všechny třídní učitele, hlavně na základních školách. Vy, co máte v péči ty kluky a holky, u kterých společně lepíte jejich průběh a příběh ve škole. A to vnímám i v mém projektu, protože my máme pečovat o téma gramotností a jsme zapojeni do iniciativy Úspěch pro každého žáka. Což je přesně zásadní princip, že nechodíme do škol, abychom odučili své předměty a obory, ale abychom měli v centru pozornosti dítě, které zejména na druhém stupni plyne z hodiny do hodiny, od člověka k člověku, ale pořád je to jeden človíček a jeden lidský osud, kterému máme pomoct v povinné školní docházce najít cestičku k tomu, co se svým životem dál. 

Má další otázka cílí na učitele ICT. Jak vnímáš jejich roli na dnešních základních a středních školách? A jak se podle tebe jejich role v následujících letech změní?

My tím hodně žijeme v Jednotě školských informatiků. Učitel je prostě učitel, ale řekněme, že teď oddělím učitele technologií. Že by měl být učitel průvodcem dětí pro poznávání, jak svět funguje a kam bude směřovat v budoucnosti, je u učitelů informatiky a technologií o to víc relevantní, protože technologie jsou přímým oknem aktuálního stavu a trendu, který máme. Vždycky, když jsem šel do hodiny informatiky, jsem schválně nechával děti sem tam se jít kouknout na internet, co je zajímá. Pro mě to byla taková diagnostická metoda, jak poznat, čím oni zrovna žijí, co prožívají a co řeší, a vždycky mě strašně mrzelo, že v té škole jiní kolegové takový komfort nemají, že nemohou díky technologiím prožívat to, co mají děti jako aktuální trendy. Ta proměna je v tom, aby učitelé byli sami otevření používání technologií, aby dokázali s dětmi být u toho.

A pak mě napadá souvislost – ve chvíli, kdy je docela složité držet krok s technologiemi, tak se role učitele zásadně proměňuje. Na jednu stranu je průvodcem dětí, člověkem, který je u toho s nimi, ale zároveň musí být velmi otevřený v tom, aby se nechal některé věci od dětí učit nebo vnímat tak, že není ten, který přináší pravdu do třídy nebo do života dětí, což si myslím, je velmi složité. I já jsem to zažíval pár let po vysoké škole, když jsem vedl projekty středoškoláků v informatice, to byly věci, které bych já v životě sám nevytvořil, nenaprogramoval. Ani jsem dost často nevěděl, jak to vevnitř funguje, protože to byly úplně nové technologie, ale vnímal jsem ten leadership, který jsem do těch hodin přinášel. Že jsem tam pořád od toho, abych jim dával zpětnou vazbu a pomohl jim najít nějakého parťáka, se kterým si o tom můžou popovídat. Třeba jsme hledali kolegy z vysoké školy, kteří dělali vedoucí jejich prací a dávali žákům zpětnou vazbu. Ta proměna nás samozřejmě čeká. Ona začíná u běžné role dospělého. Jako průvodce i vlastních dětí to zažívám coby rodič a táta.

To je třeba důvod, proč se v Jednotě informatiků v jednom projektu věnujeme digitálnímu rodičovství. Tomu teď hodně věřím, že spíš, než se dostaneme k roli technologií v práci učitele, tak každý dospělý si musí hodně pořešit technologie a internet u sebe, u dospělého člověka, který v tom nevyrůstal dennodenně, jako v tom vyrůstají naše děti. Tohle vnímám, že je největší příležitost pro nás dospělé. 

Pojďme se teď vžít do situace, že jsi dostal nabídku na pracovní pozici ve vzdělávání v zahraničí a mohl by sis vybrat konkrétní zemi a vzdělávací oblast. Které by to byly a proč?

Touhle otázkou jsi mě zaskočil. Přemýšlím, jestli se mi chce jezdit do zahraničí. Ale dobře, hypoteticky, rád bych řešil vztah k přírodě. Protože žiju v Praze, tak si moc té přírody neužiju, tak to by byl asi jeden parametr. A kdybych mohl být víc v kontaktu s přírodou a zároveň se tam dostal do takové podpory a systému, kde člověk opravdu může hodně řešit to jádro, proč je tady pro děti a pro vzdělávání a podporu vzdělávání ostatních. To nevím, jestli takový stát někde existuje, kde učitel nemusí řešit kopírování všeho a administrativu od A do Z. Takový stát by se mi líbil. Stát, kdy přijdu do školy, bude tam ředitel, který je podporován – ať už ministerstvem nebo svým zřizovatelem – v dostatečné míře. Ředitel, který se může věnovat rozvoji lidí. Chtěl bych buď pomáhat takovému řediteli, abychom v té škole nebo systému nastavili nějakou atmosféru a zároveň, aby to nebylo v prostředí, které je úplně odtržené od přírody. 

Petře na závěr. Co tě čeká v nejbližších týdnech a měsících a na co z toho se nejvíc těšíš?

V projektu Podpora práce učitelů je to pro nás přelomový rok, protože v letošním roce finišujeme nové služby na Metodickém portálu RVP.CZ. Tak tímto vás zvu, abyste nakoukli pod pokličku, co chystáme. Když si dáte inovujeme.rvp.cz, tak v rámci celého portálu, kde například běží i tento podcast Spomocníka, se chystají různé změny, a u toho přímo jsme. To nás čeká pracovně. A druhá část, pořád se v tom našem projektu věnujeme gramotnostem. Já vnímám největší příležitost tohoto roku, že po celé republice fungují projekty místních akčních plánů.

To, na co ses mě ptal na začátku, že propojujeme lidi, organizace, tak Ministerstvo školství v tom svém operačním programu dalo do celé republiky signál, že je velmi důležité se propojovat v rámci různých komunit a při řešení kvality ve vzdělávání a my tam jako projekt přinášíme témata gramotností, která jsou v těch místních akčních plánech povinným tématem. Ale nosíme tam i témata technologií. Pro mě je letošní rok hodně takovým experimentem, kdy si zkoušíme, ať už v Digikoalici nebo v projektu Podpora práce učitelů, jak využít kapacity a možnosti, které regiony v těch místních akčních plánech dostaly.

A v osobním životě, tam jsem největší přelom zažil na začátku tohoto školního roku, protože mi dcera začala chodit do první třídy a kluci začali chodit do školky, takže poprvé jsem v roli rodiče ve škole. Jsem rád, že moje dcera chodí do školy, kde přímo s paní ředitelkou vymýšlíme, jak vylepšit komunikaci mezi školou a rodiči. Přímo ve škole pomáhám s aktivitami a projektem, jak si mezi rodiči povídat o dopadu digitálních technologií na život našich dětí. To je něco, co už v takové dvojroli dělám, protože tam už jdu i jako rodič a sám samozřejmě řeším se svojí dcerou, jak to má s tabletem, s internetem, takže to budou takové rodinné milníky. Dám vám někdy vědět, až se uvidíme příště, jak to dopadá. Fanynka má ráda konkrétní hry, tak se snažíme i s telefonem učit a dělat něco kreativního, ale je to těžký. Svět technologií je tak lákavý v dimenzích hry, že jakékoliv poučky a zkušenosti z Digikoalice jsou na to krátké. 

Petře, děkuju moc, že sis udělal čas na náš dnešní rozhovor. 

Děkuju moc za pozvání a všechny zvu na akce Digikoalice, případně do těch vod, které najdete na internetu pod značkou Gramotnosti.pro.

Dnes byl naším hostem na Spomocníkovi pan Petr Naske.

***

Poznámka:

Podcast pořadu můžete poslouchat ve službách SoundcloudiTunesSpotify nebo jej odebírat pomocí RSS.

Anotované odkazy:
Příspěvek nemá přiřazeny žádné anotované odkazy.
Přiřazené DUM:
Příspěvek nemá přiřazeny žádné DUM.
 
INFO
Publikován: 05. 06. 2019
Zobrazeno: 1070krát
Hodnocení příspěvku
Hodnocení týmu RVP:
Hodnocení článku : 0

Hodnocení uživatelů:
Hodnocení článku : 4.5
Hodnotit články mohou pouze registrovaní uživatelé.

1 uživatel Hodnocení článku : 5
1 uživatel Hodnocení článku : 4
zatím nikdo Hodnocení článku : 3
zatím nikdo Hodnocení článku : 2
zatím nikdo Hodnocení článku : 1
Jak citovat tento materiál
MAŠEK, Jaroslav. Na Spomocníkovi – díl 5.: Petr Naske. Metodický portál: Články [online]. 05. 06. 2019, [cit. 2019-09-15]. Dostupný z WWW: <https://spomocnik.rvp.cz/clanek/22135/NA-SPOMOCNIKOVI-–-DIL-5-PETR-NASKE.html>. ISSN 1802-4785.
Doporučte materiál
Licence Licence Creative Commons

Všechny články jsou publikovány pod licencí Creative Commons.


Komentáře
Příspěvek nebyl zatím komentován.