Domů > Spomocník > Základní vzdělávání > Na Spomocníkovi – díl 6.: Lucie Rohlíková
Odborný článek

Na Spomocníkovi – díl 6.: Lucie Rohlíková

20. 11. 2019 Základní vzdělávání Spomocník
Autor
Jaroslav Mašek
Tento článek je součastí seriálu: Na Spomocníkovi

Anotace

S Lucií Rohlíkovou jsem si povídal o konferenci Učitel IN, projektech na ZČU v Plzni, o zvládání technologií, digitálních stopách, emocích spojených s technologiemi i o tom, jak to dělá, že toho ve svém životě tolik stíhá.

 

Následující text není doslovným přepisem audio záznamu. 

*** 

Kolem sebe, v práci i v soukromí, často potřebujeme lidi, kteří nejen pozitivně působí na své okolí, ale jsou také dostatečně pragmatičtí a dokážou přicházet s takovým řešením, které nás a náš problém posune k zaručenému cíli. Všechny tyto vlastnosti a mnohé další můj dnešní host má. Jsem opravdu moc rád, že přijala mé dnešní pozvání a našla čas. Paní Lucie Rohlíková.

Ahoj Lucko.

Ahoj Járo, děkuju za pozvání.

Máme přibližně měsíc po konferenci Učitel IN, kterou jsi letos se svým týmem připravovala a organizovala již popáté. Co tě na této práci nejvíc baví a co první se ti vybaví, když se řekne Učitel IN? 

Určitě největší výzva je pozvat na jedno místo učitele z praxe, studenty učitelství, akademiky a děti, které dokážou zajímavé a nové věci z oblasti technologií a připravit jim zajímavý den na Západočeské univerzitě. To je cíl té akce a myslím, že se nám v poslední době určitě daří. Co se mi vybaví, když se řekne Učitel IN, je příjemná atmosféra, kterou se snažíme vytvářet, a spousta přátel z různých koutů České republiky, kteří s úsměvem přichází na naši akci a sdílí svoje zkušenosti.

Učitel IN je o technologiích a o dobrých příkladech jejich používání. Co pro tebe znamenají technologie? Jakou roli hrají ve tvém životě? A zvládáš je ovládat, nebo ovládají ony tebe?

Je pravda, že posledních asi dvacet let se snažím technologie poznávat z různých směrů, i když původně nejsem osoba zaměřená na techniku. Ale zdá se mi, že technologie se dostávají do našeho života čím dál víc a jako učitelé bychom je měli umět znát. Měli bychom si být vědomi jejich možností i limitů. A i proto jsem se taky rozhodla je poznávat a to, co jsem se o nich dozvěděla, zprostředkovávat ostatním. Musím říct, že sama je využívám dnes a denně. Možná bych si měla občas dát i nějaký digitální detox. Taky se o to i snažím, aspoň na chvíli je někdy odložit. V každém případě s nimi dnes a denně přicházím do styku a snažím se hledat cesty, jak je využívat smysluplně.

Vždycky jsem se tě na to chtěl zeptat a dnes asi seberu odvahu. Jak ty to děláš? Jak to všechno stíháš? Projekty, aktivity, konference u nás i v zahraničí, práci na univerzitě, a v neposlední řadě svou rodinu, dvě dospívající dcery? Samozřejmě znám tvého skvělého muže, tak tady asi tuším, v čem tkví část úspěchu, ale stejně tomu úplně nerozumím. Prozradíš nám své tajemství? 

Je pravda, že aktivit je strašně moc a nevím, jestli úplně všechno zvládám tak perfektně, jak bych si představovala a přála. Ale, na druhou stranu, všechny ty věci, kterými se zabývám, spolu nějakým způsobem souvisí a to, že se vrhnu na jednu z nich, většinou otevírá nějaké pole pro další aktivity. A potom si navzájem ty věci nějak pomáhají a komunikují dohromady. To, proč teď v poslední době toho asi zvládám víc, je hlavně proto, že jsem si vytvořila větší tým lidí, kteří se postupně taky vypracovali, naučili se spoustu věcí, takže já jsem začala některé věci delegovat a nedělám úplně všechno sama jako dřív. Mnohem víc toho předávám ostatním. Snažím se je to ze začátku naučit a potom už neřešit každou drobnost. Dřív jsem měla spíš tendenci být takový ten dělník, co opravdu zkontroluje každou větu, všechno přesně napíše, vymyslí, udělá. Teď v poslední době se spíš snažím podporovat kolegy, aby nějak samostatně pracovali, a já potom jen zkontroluju výsledek nebo dám nějakou ideu a tak. Takže to tajemství je v týmu. A protože ses tak hezky ptal i na moji rodinu, určitě i podpora v rodině je potřeba a moje dcery už jsou trošku větší, tak prostor proto, abych dělala mnohem víc než dřív, tady je, tak to využívám. Ale snažím se je úplně nešidit.

Co tě přivedlo k práci, kterou dnes děláš? A co bys dělala, kdyby se kormidlo osudu před lety otočilo jiným směrem?

Já jsem šla na pedagogickou fakultu s takovou vizí, že bych chtěla dělat učebnice, ne, že bych chtěla učit třeba na základní škole, a studovala jsem hudební výchovu a francouzský jazyk. A právě díky francouzštině jsem se dostala k technologiím. Byla jsem na stáži v Národním centru distančního vzdělávání ve Francii a to bylo v době, kdy začínal ve světě e-learning, kdy oni měli první virtuální kampus a mě úplně fascinovalo, že s pomocí technologií ty učebnice můžu dělat úplně sama, aniž bych měla za zády nějaké nakladatelství, a ještě ke všemu mohou být multimediální. Byla jsem nadšená a hned mě ten svět autorské tvorby v e-learningu a v multimédiích doslova polapil a už jsem u toho zůstala. Asi kdyby se kormidlo otočilo někam jinam, tak stejně by to určitě bylo v pedagogice, protože jsem z učitelské rodiny. Vždycky mě to zajímalo, jak někoho něco naučit, jak něco vysvětlit. Asi jsem na to i fanatik (smích).

Až se za pár týdnů ohlédneš za rokem 2019, na co budeš nejvíc vzpomínat?

Letos se podařily dvě věci, které jsem dlouhodobě měla v plánu, a na ně jsem pyšná. Jedna z nich je Letní škola vysokoškolské pedagogiky, kterou jsem dlouho chtěla realizovat a letos jsme ji poprvé uskutečnili. Doufám, že ji budeme otevírat i v dalších letech. Bylo to moc pěkné setkání nad tématem, jak učit na vysoké škole s využitím technologií i bez nich. Je to téma v České republice strašně málo řešené, je tam spousta restů. Doufám, že budeme i do budoucna moci tuhle akci dělat a pomáhat akademikům reflektovat svoji práci a výuku na vysoké škole. A druhá je virtuální třída, což je dlouhodobý projekt, ve kterém se budoucí učitelé můžou dostat do simulátoru reálné třídy a vyzkoušet si tam vysvětlit nějaký kousek látky nebo zadat žákům úkol a podobně a potom to reflektovat. Já jsem dlouho tohle měla v plánu udělat a letos jeden z mých studentů ten nápad zhmotnil, což mě udělalo obrovskou radost, a teď už to můžeme v praxi využívat. Letošní rok je v těchto dvou věcech dalším takovým krokem v překonání bariéry, kterou jsem předtím neuměla vyřešit, protože sama nejsem programátor a nemohla jsem sama virtuální třídu udělat, ale s pomocí studentů se to podařilo.

A tato virtuální třída je otevřená pro studenty vaší univerzity, nebo se do ní může přihlásit kdokoliv?

Zatím to máme v podobě pilotního testu, takové pilotní betaverze, a teprve zkoušíme, co dovede a musíme ji ještě vylepšovat. Časem, pokud bude zájem, ji budou moci využít další pedagogické fakulty, nebo možná i jednotlivci. Tohle ještě nevím, teď je to první produkt, který testujeme s našimi studenty u nás.  

Technologie, zejména pak ty, které máme neustále při sobě, jsou také, kromě jiného, o emocích. Jaké emoce v tobě technologie vyvolávají?

V poslední době, čím dál víc, je to spíš emoce určité úzkosti, protože, řekla bych, že před pěti nebo deseti lety to bylo mnohem víc nadšení z toho, co všechno technologie ve vzdělávání dokážou, jak je super, s čím vším nám můžou pomoci. No a teď, vzhledem k situaci na sociálních sítích, různým problémům s kyberšikanou, fakenews, a s dalšími kontroverzními tématy, možná i s větším rozvojem umělé inteligence mám pocit, že je potřeba poznávat technologie především proto, abychom se před mini dokázali i trochu bránit nebo rozuměli tomu, jakým způsobem nás mají v moci. Takové téma jsem dřív neměla, ale teď si myslím, že to je čím dál palčivější a důležitější se na ně dívat i z téhle strany. Není to asi, co bys úplně chtěl tady na Spomocníkovi slyšet, že je to trochu úzkost, ale tak je to asi po pravdě.

Kdybys mohla studentům učitelství říci jednu věc v souvislosti s technologiemi, co bys jim řekla?

Že nejdůležitější je zůstat in, pořád sledovat, co se děje. Nikdy se neuzavřít do sebe, nikdy si neříct „tak teď jsem se dozvěděl něco o technologiích, tím to umím“To není dobrá cesta. Je potřeba mít kontakty na aktivní učitele, na komunity, sledovat, co se v téhle oblasti děje a podle toho pořád svoji výuku inovovat a upravovat, aby odpovídala tomu, co technologie v té dané chvíli nabízejí. 

V novém seriálu na Spomocníkovi se také zamýšlím nad různými digitálními stopami, které bychom my učitelé měli po sobě v online světě zanechat. Jaká je podle tebe ta nejdůležitější digitální stopa učitele a proč? 

Nejsem si úplně stoprocentně jistá, že každý učitel musí sdílet své zkušenosti nebo nějakým způsobem vůbec figurovat hodně silně na internetu a mít digitální stopu. Určitě je ideální, když ta stopa, ať už je jakákoliv, je pozitivní, ale to se taky vždycky nemusí podařit. Někdy se třeba člověk dostane do nějakého problému nevinně a podobně. Takhle otázka je poměrně těžká. Já za sebe jsem ráda, že některé věci, myšlenky, publikace jsou dostupné jako otevřené vzdělávací zdroje a můžou sloužit ostatním, a myslím, si, že v tomhle směru učitelé, kteří na to mají, mají na to chuť a chtějí sdílet, tak by to určitě měli dělat a ta jejich digitální stopa je strašně cenná. Ale nevím, jestli to platí úplně obecně pro všechny. 

Jakou aktivitu nebo projekt bys mohla doporučit učitelům nebo lidem v oblasti vzdělávání. Co by si podle tebe určitě neměli nechat ujít?

V současné době vznikají učebnice, dostupné na stránkách imysleni.cz. To si myslím, že je věc, se kterou by bylo fajn, kdyby se teď seznámila celkově učitelská veřejnost. A my vlastně i společně připravujeme MOOC kurzy na dvě témata: Jak rozvíjet informatické myšlení a Úvod do školní robotiky. To jsou dva kurzy, které budou otevřené, veřejně dostupné, zdarma a může se jich kdokoliv zúčastnit. Budou běžet někdy od ledna v příštím pololetí. Takže to je teď taková největší novinka a budu ráda, když hodně učitelů se s těmito koncepty informatického myšlení a nového pojetí digitální gramotnosti seznámí.

Co chystáš v blízké budoucnosti? Na jaké nové projekty se můžeme v souvislosti s tebou těšit? 

V současné době se hodně zabývám rozvojem e-learningu na Západočeské univerzitě v Plzni. Některé projekty, které řeším, se toho týkají. Doufám, že obecně kombinovaná forma výuky a e-learning v České republice dozná postupně nějakých pozitivních změn třeba i díky naší práci, našim různým metodickým doporučením. Z úplně konkrétních věcí budeme pracovat na jednom projektu Digitální stopy regionální historie. To se týká spíš Plzeňského kraje, kde bychom chtěli vybrat některé materiály z muzeí a zpřístupnit je žákům, školám a učitelům, aby je mohli využívat ve výuce. To je zajímavá věc, kterou se budu zabývat v příštím roce. No a jinak na příští rok zase chystáme konferenci Učitel IN. Máme pěkné datum 10. 10. 2020. 

No, rozhodně se máme na co těšit. Lucko, díky moc, že sis udělala čas a byla tu dnes s námi.

Já moc děkuju a přeju tady všem aktivitám na Spomocníkovi hodně dalších úspěchů. Jestli můžu říct takhle na závěr, ráda bych poděkovala Bořivoji Brdičkovi a vůbec celému týmu kolem Spomocníka, že celých dvacet let nebo nevím, jestli přesně, ale skoro od začátku té kariéry, kdy se věnuju technologiím, jsem vždycky čerpala z těchto zdrojů a myslím si, že je to hrozně moc prospěšná práce překládat informace ze zahraničí, sdílet je a poskytovat ostatním. Moc za to děkuju a je mi velkou ctí, že jsem tady s tebou mohla mít rozhovor. 

My taky děkujeme. 

Dnes byla naším hostem na Spomocníkovi paní Lucie Rohlíková.

***

Poznámka:

Podcast pořadu můžete poslouchat ve službách SoundCloudSpotifyApple PodcastyGoogle Podcasty nebo jej odebírat pomocí RSS.

Licence

Všechny články jsou publikovány pod licencí Creative Commons BY-NC-ND.

Hodnocení od uživatelů

Článek nebyl prozatím komentován.

Váš komentář

Pro vložení komentáře je nutné se nejprve přihlásit.