Silver Lining for Learning je jedna z nepřeberného množství současných aktivit snažících se pomoci školství vyrovnat s online vzděláváním. Tato je ale něčím mimořádná. Stačí se podívat na přehled osobností, které se na ní podílejí, a zjistíme, že se z velké části jedná o skutečně vrcholné odborníky, o nichž již byla na Spomocníkovi řeč dříve (Chris Dede, Yong Zhao, Punya Mishra, Will Richardson, Sugata Mitra, Curt Bonk). O každém z nich bych mohl vyprávět příběh o tom, jak mě osobně v minulosti ovlivnil. Podívejme se raději na to, co dělají právě teď.
Základem pro pochopení jejich aktuální společné iniciativy je pravidelné setkávání s různými hosty vždy v sobotu večer prostřednictvím Zoomu se streamovaným výstupem na Youtube. To je ale jen vrchol ledovce. Každý provozuje vlastní blog, a nejen to (pracuje nahlas). Pokusím se shrnout, co je pro naši aktuální situaci podstatné.
Začnu dvěma citáty. Ten první je od Dedeho a pochází ze 7. setkání, které, a to by stálo za samostatný článek, pojednávalo o tom, jak se Uruguayi daří zlepšovat školství pomocí technologií. Jen připomínám, Uruguay je dosud jediná země na světě, která již přes 10 let aplikuje (Plan Ceibal) skutečně plošné vybavování všech žáků dig. přístroji a ve všech školách se žáci mohou připojit na internet (Stane se Uruguay díky počítačům dalším Finskem?).
Dede chtěl ukázat, jak se současné online vzdělávání na první pohled liší od prezenčního: „Najednou nejde vyučovat mluvením a učit se posloucháním.“ A neříkal to proto, aby se učitelé snažili své mluvení do online světa přenést. Je to podnět reflektující skutečnost, že online se učí jinak.
Něco hodně blízkého opakovaně říká Richardson v 5. setkání: „Školy nebyly stavěny pro to, aby se v nich žáci učili, ale proto, aby v nich učitelé vyučovali.“ Žák většinu času čeká, co se po něm bude chtít. To jsou prostoje, které při online učení vůbec nemusí existovat. Navíc je zde najednou prostor pro to, aby si mnoho lidí včetně žáků samotných uvědomilo, že to, co se ve škole musí učit, z velké části vůbec nepotřebují. (Což nahrává záměrům naší Strategie 2030+ ohledně redukce učiva.) Je však třeba si uvědomit, že to neznamená redukci výukových cílů, pouze jejich transformaci – Od stylů učení k mentálním modelům.
Mitra v 2. setkání připomíná, že jeho Škola v cloudu vychází z původního experimentu s dírou ve zdi, který již před 20 lety prokázal, že děti jsou schopné se online (nejlépe ve skupině) naučit skoro všechno, jsou-li splněny 2 podmínky: 1. necháte-li je, 2. jestliže chtějí. Taková cloudová škola ovšem vypadá docela jinak, než na jakou jsme zvyklí.
Zhao si všímá toho, že skoro všichni již pravděpodobně vědí, že je třeba školství transformovat, a s obecnými směry změn souhlasí. Že je třeba personalizovat výuku, dát žákům větší pravomoc rozhodování ve věci studia, méně sumativního testování, více autentických výukových zkušeností a že máme kultivovat celou osobnost žáka – tedy více různých dovedností a kompetencí. Přestože existuje mnoho skvělých příkladů toho, jak by měla taková výuka vypadat, většina učitelů, místo aby říkala „ano a …“, říká „ano ale …“ [1].
Jako správný vědec Zhao v reakci na často vyslovované pochybnosti, zda je online vzdělávání funkční, konstatuje, že podobné otázky jsou nesmyslné [2]. Stejně jako u výuky prezenční existuje nepřeberné množství různých metod, které za určitých okolností jsou či nejsou efektivní. Připomíná přitom, že rozdíly nejsou jen mezi metodami, že existují i mezi žáky, a odkazuje svou starší studii, v níž se zabývá vedlejšími efekty, v jejichž důsledku i ty nejdokonalejší postupy mají nějaké negativní důsledky [3]. To znamená, že se musíme u každé použité výukové metody ptát, co je cílem a komu prospěje (či ublíží).
Tady se hodí navázat myšlenkou, s níž přišel Mishra [4]. Je to varování, abychom to s příliš vědeckým přístupem při zkoumání efektivity výukových metod nepřeháněli. Spolu s Mikem Crowleyem připomíná, že „když chceme mít dříve, než vyrazíme, jistotu, že běžíme správným směrem, nikdy nezvítězíme“. Jedná se vlastně o zjevné zpochybnění v rámci řízení školství často prosazovaného evidence-based education, jehož typickým projevem je plošné testování. K pochopení podstaty použil Mishra citát Franka Farleyho, který vysvětluje, proč se tento na první pohled možná správný přístup nedaří úspěšně aplikovat. Zní:
„Původ procesu vzdělávání není přirozený, je to výmysl člověka [sic] určený k naplňování potřeb lidstva. … Proto není třeba žádat od výzkumu, aby odhaloval, jak má fungovat. Zdokonalovat ho je věcí kreativního objevování.“ (Též viz Vzdělávání ve věku komplexity.) Jakkoli si uvědomujeme, že učení má nějaký přirozený základ, to, co se odehrává v našich školách, je něco úplně jiného.
To už se pomalu dostáváme k tomu hlavnímu dnešnímu sdělení. Přivádí nás k němu opět Mishra, který v jiném svém příspěvku cituje dalšího nám dobře známého filosofa Juvala Harariho:
„Rozhodnutí, které za normální situace zabere roky přemýšlení, je teď realizováno v řádu hodin. Neověřené či dokonce nebezpečné technologie jsou nuceně zaváděny do praxe, protože riziko nedělat nic je vyšší. Celé státy slouží jako pokusná morčata v obrovském sociálním experimentu. Co se stane, když všichni pracují z domova a komunikují jen na dálku? Co se stane, když školy i celé univerzity přejdou na online vzdělávání? Za normálních okolností by vlády, firmy či správní rady nikdy s něčím takovým nesouhlasily.“ [5]
Harari pak ukazuje, jak důležité je se za současné situace rozhodnout, zda podporovat politiku zvyšování kontroly a ovládání lidí (Ovládej, abys nebyl ovládán), kterou může být díky strachu lidí z nákazy snadnější prosadit, či zda dokážeme hrozbě čelit globální solidaritou, která by asi byla jedinou logickou reakcí na šíření viru, které nezná hranic. Zároveň by tato naše schopnost mohla být velkým příslibem pro zvládnutí budoucích globálních krizí.
Závěrem shrnu podstatné sdělení, které je celé skupině shromážděné kolem Silver Lining společné. Chce nás varovat, že stávající krize je jen malou ukázkou velkých změn, které nás jako lidstvo čekají. Je naší povinností snažit se na ně připravit sebe i příští generaci. Právě školství je tím resortem, v němž by prosazení využití technologií bez pandemie zcela jistě trvalo roky. Takto se prosadilo skokem. Většina učitelů bezprecedentním způsobem získala mnoho nových zkušeností a zvýšila svou digitální gramotnost.
V reálné situaci jsme si ukázali, jak to může v budoucím světě vypadat, nastane-li aktuální potřeba naučit se něco nového. Jak lze skokem umocnit naši schopnost řešit nečekané problémy. Bylo by hodně špatné, kdybychom se s novými kompetencemi učitelů i žáků po skončení krize snažili vrátit výuku zpět do stavu, kde byla předtím. Je třeba situaci využít a online aktivity akceptovat jako nedílnou součást učení. To znamená začít soustavně učit kombinovaně a být připraveni v případě nové krize kdykoli přejít na online. Aby to bylo možné, je nutně třeba pokračovat v soustavném vlastním zdokonalování.
Současnou krizi bychom měli vnímat jako příležitost pochopit, kterým směrem se vydat. Pomoci nám mohou podobné aktivity jako tato Stříbrná nit (čelní odborníci), která se nám snaží ukázat cestu ven z bludiště.
Všechny články jsou publikovány pod licencí Creative Commons BY-NC-ND.
Pro vložení komentáře je nutné se nejprve přihlásit.
Článek není zařazen do žádného seriálu.