 |
| Autor: freepik.com |
Mám-li být upřímný, ani po měsících online výuky s tím stále nejsem v pohodě. Ano, vadí mi, když moji žáci mají v hodinách vypnuté webkamery. Nejde o to, že nevidím, zda tam jsou a věnují se tomu, co právě děláme. Vůbec nemám potřebu je kontrolovat. Zastávám totiž názor, že pokud se žáci ve výuce nezapojí, není to primárně jejich chyba, ale chyba učitele. A to se týká jak prezenční, tak online výuky, kde je to snad ještě víc o vzájemné důvěře. Při vypnutých kamerách žáků si ovšem připadám, jako kdybych byl ve třídě sám.
Nakonec si ale uvědomíte, že vypnuté kamery u žáků nemusí být na škodu, právě naopak. Můžeme tím předejít spoustě nežádoucích situací a mnoha problémům. Tabitha Moses ve svém článku uvádí důvodů celkem 5.
Časté požadavky učitele, aby se všichni dívali do displeje, může u žáků vyústit v pocit, že je všichni sledují, a rozptylovat je při soustředění se na to, jak asi vypadají před ostatními. Tyto nepříjemné pocity mohou být ještě silnější, když si uvědomíme skutečnost, že obličeje na displeji jsou často větší, a zdají se být velmi blízko, což může spustit stresovou reakci těla „boj, nebo útěk“, zanechávajíce žáky s pocity napětí a narušující jejich koncentraci. [1]
Většina z nás se učí z neverbálních podnětů. Formát videokonference s pouhým zobrazením obličeje vede ke ztrátě mnoha neverbálních signálů, jako jsou například gesta rukou, a vyžaduje od lidí více námahy k přeložení toho, co vidí. Tento obličejový formát nás též nutí zaměřit se více na verbální signály, což může být vyčerpávající. Když je navíc na displeji mnoho obličejů, většina lidí se snaží soustředit na všechny – jde o druh multitaskingu nazvaný Kontinuální částečná pozornost. S tím mají lidé problémy. Rychlé přepínání mezi činnostmi může narušit paměť a snížit schopnost vykonávat zadanou práci. [1]
I když se může zdát, že sedět doma v tiché místnosti může být pro žáky ideální, nemusí tomu tak vždy být. Žáci napříč všemi stupni vzdělávání mohou mít na starost opatrování jejich členů rodiny, nebo dokonce svých vlastních dětí. Pro některé žáky to může znamenat provádění více úkolů souběžně, starajíce se například o své sourozence během online výuky. Tyto povinnosti by mohly druhé rozptylovat a být pro zúčastněné žáky ztrapňující. Stojí za zmínku, že tyto konkurenční povinnosti nejsou charakteristické pouze pro žáky. Mnoho učitelů musí řešit stejné záležitosti. [1]
Ve škole se od žáků nevyžaduje, aby svým spolužákům odhalovali detaily o svém osobním životě, ale v online videokonferenční výuce část tohoto soukromí ztrácí. Zapnutí videa znamená nechat ostatní vstoupit do jejich domova. Mnoho online platforem také není bezpečných, jak ukazuje příklad „Zoom útočníků“, kteří pronikli do tříd, a často narušovali pokyny a sdíleli osobní informace účastníků. [1]
Vyžadovat používání videa během online výuky předpokládá, že žáci nebo jejich rodiče si mohou tuto technologii dovolit. Přibližně 1 z 5 žáků žije pod hranicí chudoby (v kontextu USA, pozn. autora) s nedostatečným přístupem k potřebným technologiím pro online výuku, počínaje počítači nebo tablety a konče Wi-Fi připojením. [1]
Je zřejmé, že uvedený výčet důvodů není zdaleka úplný, což také sama autorka v závěru svého článku přiznává. O to tu ovšem nejde. Důležitější je si uvědomit, že i zde, stejně jako obecně při používání technologií ve vzdělávání a online výuce zvlášť, jde o komplexní problematiku, na kterou je potřeba se dívat z mnoha úhlů pohledu, nejen z toho technologického.
Nestačí tedy jen na začátku v rámci strategie online vzdělávání definovat, jak se má a jak bude ta která technologie v online výuce používat, a následně toto nastavení striktně dodržovat (např. kdo mluví, má zapnutou kameru), ale hlouběji přemýšlet a zkoumat dopady těchto rozhodnutí a pravidel, a ta následně upravit či změnit, pokud nevyhovují, nebo se ukážou jako kontraproduktivní nebo škodlivá.
Nesmíme zapomínat ani na kontext, konkrétní výukovou situaci, věkovou skupinu žáků, obsahovou a formální stránku prostředí, ve kterém se nacházíme. A také o používání technologií se žáky pravidelně mluvit, zajímat se o jejich důvody, proč preferují konkrétní použití dané technologie.
Například právě u nepoužívání kamer zjišťovat, za jakých podmínek a situací bychom je používat mohli. A také jak předcházet některým problémům týkajících se uvedené ochrany soukromí žáků a jejich duševního zdraví.
Protože pokud se žáci budou na našich společných online setkáních cítit dobře, budou vědět, že zde nejsou jakkoliv ohroženi, a budou si s ostatními spolužáky a učitelem navzájem důvěřovat, může to být dobrý začátek k tomu, aby měli odvahu, a svou kameru čas od času zapnuli.
Právě vybudování vztahu je jednou z mnoha strategií, jak docílit toho, aby si žáci své kamery zapnuli. O těch dalších si povíme příště.
Všechny články jsou publikovány pod licencí Creative Commons BY-NC-ND.
Článek nebyl prozatím komentován.
Pro vložení komentáře je nutné se nejprve přihlásit.
Tento článek je zařazen do seriálu Online vzdělávání.
Ostatní články seriálu:
