Na „tyranii naléhavosti“ narážíme dnes a denně. A technologie ji výrazným způsobem zesilují. Na Spomocníkovi jsme o tyranii v této souvislosti mluvili poprvé, když jsme před 9 lety připomínali 70. výročí Bushova Memexu. Tam někam na konec 2. světové války se musíme vrátit, chceme-li porozumět dnešní všudypřítomnosti stále rostoucího množství různorodých informací, jež má vliv na naše rozhodování, co budeme v příštím okamžiku dělat. Eriksenova Tyranie momentu říká, že při tomto rozhodování mají mnohem vyšší prioritu ty aktivity, které lze realizovat (dokončit) rychleji. Tato skutečnost se promítá do digitální kompetence, tj. do schopnosti odolávat pokušení tzv. „rychločasové“ činnosti dělat dříve než „pomaločasové“ bez ohledu na priority.
Je evidentní, že podobné problémy neřeší jen jednotlivci, třeba při učení. Novozélandský expert na vzdělávací technologie Derek Wenmoth se mu věnuje na mnohem vyšší úrovni, a sice při rozhodování na úrovni státní školské politiky [1].
To, co řeší, je hodně blízko naší revizi RVP. V zásadě jde o to, že dosáhnout ve školství změny je mimořádně obtížné (Proč je transformace obtížná?). Jednou z hlavních příčin je právě tato tyranie, jen posunutá od momentu k naléhavosti. Derek se zamýšlí nad problematikou šířeji. Neuvažuje jen o problémech, které lze vyřešit rychle, ale i o těch, které mají zdánlivě vyšší naléhavost, přestože k řešení dlouhodobé strategie nepřispívají. Signifikantním příkladem bylo uzavření škol během pandemie, které donutilo vedoucí představitele řešit jen naléhavé záležitosti. Taková situace může ovládnout pozornost natolik, že zbývá jen malý prostor pro dlouhodobější, strategičtější myšlení a plánování.
Zrovna pandemie je dokonalým příkladem ukazujícím, jaký dopad může tyranie naléhavosti na školství mít. Naléhavost řešit uzavření škol vedla k převládajícímu přání vrátit se po pandemii k „normálnímu“ stavu (Odpor k návratnictví). Potíž je v tom, že ve stále se vyvíjejícím světě je domnění, že tento stav je stabilní, pouhou iluzí.
Snaha o stabilitu je naprosto pochopitelná součást lidského chování – něco jako „záchranná síť“, která nám pomáhá překonávat současné těžkosti. Je to to, co Donald Schön nazval myšlením stabilního stavu (Beyond the Stable State). Schön vidí „stabilní stav“ jako hlubokou individuální a kolektivní potřebu srozumitelnosti a kontroly v životě. „Myšlení ve stabilním stavu“ odkazuje na způsob myšlení, kdy jednotlivci přistupují k problémům pomocí zavedených metod, rutin nebo mentálních modelů, aniž by zpochybňovali jejich platnost nebo zvažovali alternativní perspektivy. Vyznačuje se spoléháním se na známé vzorce a řešení, což často vede k opakujícím se akcím nebo omezeným inovacím.
Dnes se ale musíme rozhodnout žít podle jiného souboru ideálů, než jsou ty, kterým jsme se podřizovali v minulosti. Je třeba, aby se řídící pracovníci (na každé úrovni systému) povznesli nad tyranii naléhavosti a přijali pohled zaměřený na budoucnost. Je třeba zajistit též soulad v širším pojetí celého vzdělávacího ekosystému a planety.
Derek proto formuluje 7 konkrétních výzev k akci [1].
Přehodnoťte „normální“
Místo touhy po stabilitě musíme přijmout změnu a přizpůsobivost jako novou normu. Naše vzdělávací instituce se musí vyvíjet, aby prosperovaly v nejistotě a připravovaly žáky nejen na zkoušky, ale i na nepředvídatelné výzvy zítřka.
Přijměte nepohodlí
Musíme se vymanit z pout stabilního myšlení. Komfortní zóny jsou živnou půdou pro stagnaci. Je to nepohodlí, které podněcuje inovace a pohání pokrok. Musíme se postavit čelem k nepohodlí změn, posouvání hranic a přehodnocení toho, co by vzdělávání mělo znamenat.
Upřednostňujte budoucnost
Naléhavost přítomnosti nás často zaslepuje vůči důležitosti pohledu do budoucnosti a vůči důsledkům rozhodnutí, která činíme v přítomnosti. Naše dnešní selhání při řešení dlouhodobých hrozeb jen umocní krize zítřka. Musíme přesunout pozornost od naléhavého k podstatnému, od bezprostředního k důležitému. Dlužíme to našim dětem a budoucím generacím.
Buďte odvážní ve vedení
Skutečné vedení není o hašení krizí dneška, ale o posilování proti bouřím zítřka. Vyžaduje to odvahu postavit se nepříjemným pravdám, moudrost upřednostňovat větší dobro před krátkodobými zisky a odolnost přečkat nevyhnutelné bouře změn.
Zavázat se ke kolektivní odpovědnosti
Břemeno transformace vzdělávání nemůže spočívat na bedrech několika málo lidí. Vyžaduje to kolektivní úsilí od pedagogů, politiků, rodičů a komunit. Společně si musíme představit sami sebe jako „vůdce systému“. Každý z nás musí sehrát svou roli nejen při řešení příznaků, ale i při odstraňování základních příčin systémových problémů.
Jednejte skutečně, ne jen slovy
Dost rétoriky, je čas na akci. Nemůžeme si dovolit čekat na dokonalé řešení nebo ideální okamžik. A nemůžeme se spokojit s tím, že se zaměříme čistě na krátkodobé akce s okamžitým dopadem, které získávají hlasy nebo popularitu, a zároveň kladou stále větší zátěž na budoucí generace. Čas na změnu je nyní a začíná tím, že se každý z nás zaváže udělat svou část, jakkoli se může zdát malá.
Investujte do odolnosti
Stejně jako investujeme do budov odolných proti zemětřesení a do protipovodňových zábran, musíme investovat do budování odolných vzdělávacích systémů. Odolnost není jen o obraně proti aktuální nepřízni osudu, jde o to nepřízni osudu dlouhodobě vzdorovat. Investujme do odolnosti našich škol, našich pedagogů, a co je nejdůležitější, našich žáků.
Všechny články jsou publikovány pod licencí Creative Commons BY-NC-ND.
