Softwarové inovace do škol – zaseknutý stroj

Anotace

V Česku máme zkušenost, že se nelze spoléhat jen na samotnou existenci inovativních digitálních technologií nebo softwarových aplikací, i když jsou sebekvalitnější. Kvalita sama nestačí k tomu, aby se tyto aplikace dostaly v historicky krátké době do škol a učitelé je začali efektivně využívat při výuce žáků.

Nejde o pocity, říkají to data

Nejedná se o pouhý pocit, máme na to data. Národní zpráva šetření ICILS 2023 [1], které zkoumá úroveň počítačové a informační gramotnosti žáků 8. ročníků, rozděluje ICT nástroje, které učitelé ve výuce používají, na obecné ICT nástroje a specifické ICT nástroje.

Zatímco obecné ICT nástroje jsou stálice mezi počítačovými aplikacemi, se kterými se učitelé sekávají již několik desetiletí, v podstatě od jejich vstupu do škol (textové editory, tabulkové editory, prezentační programy, encyklopedie, webové stránky, …), mezi specifickými ICT nástroji (elektronické výukové hry, myšlenkové mapy, simulace, virtuální a rozšířená realita, adaptivní výukové systémy, …) můžeme nalézt mnoho nových myšlenek, jak nápaditě počítačovými technologiemi podpořit výuku nebo přímo učení dětí. Takové nástroje mají potenciál přinášet nové impulzy a inovace pro práci žáků s technologiemi.

Znalé věci nemůže překvapit zjištění, že „… čeští učitelé častěji využívají běžně dostupné obecné ICT nástroje než specifické nástroje pro výuku“. Zároveň platí, že oba tyto typy aplikací využívají čeští učitelé méně, nežli je průměr zemí EU. Na grafu č. 1 jsou vidět kategorie a příklady specifických ICT nástrojů. Tyto nástroje se k českým učitelům nedaří šířit tak, aby jejich využívání bylo více rozšířené. To dokládá konstatování ČŠI: „Nižší míra využití těchto nástrojů může souviset také s jejich nižší dostupností pro učitele a žáky“.

Překážky ideálního a zodpovědného využívání digitálních technologií ve výuce mapovala ČŠI v tematické zprávě Digitální kompetence a informatické myšlení žáků ZŠ a SŠ zveřejněné v listopadu 2024 [2]. Učitelé zmiňují „nedostatečné povědomí o existujících aplikacích pro výuku“ jako jeden ze čtyř faktorů překážek ideálního využití digitálních technologií ve výuce. Ředitelé škol uvádějí „horší dostupnost digitální techniky, především pak zajištění stabilního a jednoduchého financování pořizování a obnovy digitální techniky i infrastruktury“ jako jednu z nejzávažnějších překážek naplňování záměrů digitálního vzdělávání.

V letech 2022 až 2025 poslalo MŠMT z komponenty 3.1 Inovace ve vzdělávání v kontextu digitalizace unijního Národního plánu obnovy (NPO) na digitální učební pomůcky a prevenci digitální propasti do škol 4,8 miliardy korun (viz https://edu.gov.cz/digitalizujeme/). Z těchto účelově vázaných prostředků mohly školy pořizovat mj. i software a aplikace. Jenže tento penězovod z NPO nyní končí, s jeho přepnutím na státní rozpočet se nepočítá. Situace, kdy některé roky do škol finance na tuto oblast směřují a následující zcela vyschnou, je dlouhodobě problematická. Absence predikovatelného financování ztěžuje vedení škol možnost nákupy hardwaru i výukového softwaru plánovat.

graf č. 1 – ČŠI: Využití specifických ICT nástrojů učiteli ve třídě – srovnání s průměrem zemí EU (ICILS 2023)

Když tedy tato zjištění shrneme – v českých školách se používá spíše tradiční software. Nové vzdělávací aplikace, které mnohdy obsahují inovativní nápady, nemají učitelé k dispozici a zpravidla se o jejich existenci ani moc nedozvídají. Obtížně predikovatelná finanční podpora státu ředitelům škol komplikuje situaci s plánováním pořizování a obnovy digitální infrastruktury.

Inovativní aplikace vznikají, ale do škol se nešíří. Víme i proč

Inovativních aplikací, které spadají do kategorie specifických ICT nástrojů, vzniká i na českém trhu poměrně hodně. Řada startupů vytváří softwarové virtuální, augmentované či imerzivní aplikace přímo mířené pro vzdělávání ve školách. Tvůrci vzdělávacích aplikací hledají způsoby, jak uplatnit své produkty na vzdělávacím školském trhu. Ministerstvo průmyslu a obchodu (MPO) prostřednictvím CzechInvestu poskytuje podporu vzniku a růstu nových firem, tzv. startupů a spin-offů. Jednou ze sedmi podporovaných oblastí je oblast CREATIVE. V subsektoru vzdělávání se o podporu v minulých letech přihlásilo nejvíce startupů, viz graf č. 2.

Problém však nastane, když chtějí noví tvůrci své produkty uplatnit na školském trhu. V Česku totiž chybí vhodné obchodní modely, prostřednictvím kterých by tyto softwarové inovace doputovaly až do škol, do počítačů učitelů a žáků.

Jedním z hlavních důvodů je decentralizovaný školský systém. Každá škola má právní subjektivitu a o tom, jaké softwarové učební pomůcky využívá, rozhoduje její ředitel. V praxi je spíše výjimečné, že by se touto problematikou zabýval a podporoval ji zřizovatel. Chce-li tvůrce aplikace svůj software do škol dostat, nezbývá mu nežli oslovovat pět a půl tisíce škol jednotlivě. A to vyžaduje extrémní úsilí s nejasným výsledkem, pro startupy prakticky nerealizovatelné.

Startupy zaměřené na vzdělávací aplikace se jakožto začínající podniky zpravidla skládají z několika málo zapálených odborníků na dotčenou problematiku vývoje aplikace a je zcela nereálné očekávat, že by disponovaly dostatečně početným obchodním oddělením, které by takto náročný distribuční model mohlo úspěšně obsloužit. Praxe je tedy taková, že startupy s inovacemi sice získají od státu finanční podporu na vývoj inovativních softwarových nápadů, ale nedaří se jim na fragmentovaném trhu škol se svým produktem uspět. Když k tomu přidáme již zmíněné problémy s prediktivním financováním vzdělávacího software, známé přetížení ředitelů škol a převažující konzervativní naladění učitelů k novinkám, je jasné, že to ani jinak dopadat nemůže. Plýtváme talentem a schopnostmi tvůrců, když jejich výtvory nedokážeme efektivně využívat. Stroj na školní inovace digitálního vzdělávání je zadřený.

graf č. 2 – MPO: O podporu technologické inkubace se hlásí nejvíce startupů v oblasti vzdělávání

Dřívější způsoby distribuce software do škol

Možná bychom se mohli poučit z historie, kdy MŠMT různě úspěšné systémy pro distribuci software do škol provozovalo. V době realizace Státní informační politiky ve vzdělávání (SIPVZ) v letech 2001 až 2007 využilo postupně dva přístupy. První proběhl v roce 2001, kdy ministerstvo poslalo do všech škol tzv. softwarový balíček, jehož součástí bylo 40 nosičů CD-ROM pro školy základní a 43 pro školy střední s programovými produkty od pěti výrobců. Po masivní kritice odborné veřejnosti mířící zejména na netransparentní výběr (a následné změně ministra školství) byl zvolen jiný postup. Jednou ročně získala každá škola účelově vázanou dotaci, za kterou mohla nakupovat vzdělávací programy. Ovšem pouze takové, které byly kladně ohodnoceny pedagogickými odborníky. Za účelem hodnocení softwaru vytvořilo ministerstvo speciální databázi provozovanou pod názvem Evaluační web. Každý zaregistrovaný software byl evaluován dvěma recenzenty. Podrobně jsem tento proces popisoval v roce 2003 v článku Jak se vybírá software do škol? [3]. S koncem SIPVZ skončily i tyto investice.

Jiným nástrojem, který dříve podporoval informovanost o počítačových programech a o distribuci softwaru do škol, bylo Středisko multilicencí. Jeho cílem bylo zajišťování distribuce programových produktů vzdělávacím zařízením za režijní ceny. Středisko multilicencí Domu zahraničních služeb skončilo po jedenácti letech své činnosti 1. září 2006. Na jeho webových stránkách (viz webový archiv https://web.archive.org/web/20060615132511/http://www.dzs.cz/sm/uvod.htm) si školy mohly vybírat od operačních systémů přes kancelářské balíky až po výukový software.

V minulosti také školy hojně využívaly služeb soukromých společností, které měly distribuci softwaru do škol jako hlavní předmět podnikání. Nejznámější byla patrně společnost Pachner (https://www.pachner.cz/).

Specifickým způsobem, jak dostat informaci mezi učitele, je publikace odborného článku na Metodickém portálu RVP.CZ provozovaném NPI ČR. Portál umožňuje zdarma zveřejnit článek, který popisuje využití jakékoli aplikace či služby pro vzdělávání. Autorem článku musí být pedagogický pracovník a musí v něm popisovat svoji pedagogickou zkušenost s využitím aplikace se žáky. Recenzním řízením tedy neprojdou marketingová sdělení či anonce samotných producentů vzdělávacího obsahu. Metodický portál RVP.CZ k přímé distribuci softwaru do škol neslouží.

Modely propagace a distribuce softwaru do škol

Dagmar Vránová, která pracuje na MPO v týmu Národní výzkumné a inovační strategie pro inteligentní specializaci (tzv. RIS3) a věnuje se mimo jiné průřezové prioritě Lidé a chytré dovednosti, na diskuzním workshopu Digikoalice (NPI ČR) na konferenci Počítač ve škole v dubnu 2025 nastínila několik modelů, kterými je možné postupovat. Model obcházení škol s nabídkou se ukazuje pro softwarové novinky startupistů jako extrémně neefektivní.

Pokud je pro začínající podniky nereálné uzpůsobit svůj marketing cílové skupině pěti a půl tisíce škol, mohla by cesta vést přes jejich zřizovatele. Jak ale uvádí PAQ [4], jen základní školy zřizuje 2 635 obcí-zřizovatelů, z nichž 90 % zřizuje pouze jednu školu. Využít k distribuci jako prostředníka zřizovatele lze za současné situace označit idiomem z bláta do louže. Situaci by snad v budoucnu mohla pomoci řešit místní školská správa, jak ji popisuje Partnerství pro vzdělávání 2030+ [5] nebo střední článek podpory z dílny MŠMT, jehož cílem je zvyšování kvality vzdělávání prostřednictvím komplexního systému podpory škol v manažerské a nepedagogické práci [6].

Jiným modelem, který Vránová uvádí, je hledání sponzorů. Tvůrce vzdělávací aplikace hledá partnery v komerční sféře a za sponzorství nabízí různé služby, jako je umístění produktů sponzora do aplikace, využití know-how sponzora pro danou technologii nebo účast sponzora na vzdělávacím procesu a doprovodných aktivitách (ceny do soutěží, exkurze apod.).

Specifickým modelem je oslovováni rodičů žáků, jakožto aktérů ve vzdělávání. V Česku jsou ale rodičovské spolky a asociace zatím spíše v plenkách a je obtížné odhadnout, zda by se tímto směrem v nejbližší době chtěly vydat.

Asi nejlogičtější se může jevit dříve již ověřený model s využitím MŠMT jakožto centrální organizací, která by vedla seznam schválených a podporovaných aplikací. To je ale poměrně organizačně komplikovaný a především pro ministerstvo relativně nákladný proces založený na posuzování kvality (schvalování) jednotlivých aplikací. V situaci, kdy MŠMT v roce 2023 zásadně zredukovalo systém akreditací DVPP zrušením akreditací vzdělávacích programů průběžného vzdělávání a předpokládá, že i systém schvalovacích doložek učebnic zásadně zjednoduší, je málo pravděpodobné, že by se touto cestou vydalo.

Co s tím?

Samotná decentralizace vzdělávacího systému nemusí být problém, pokud stát nastaví systém, který dovede školy, jejich ředitele a učitele dobře podporovat. Jenže to není náš případ a distribuce inovativních aplikací do škol je toho příkladem. Na jedné straně stát investuje pobídkami do jejich vývoje, na druhé informace o jejich existenci a přínosu neumí k učitelům a ředitelům škol v širší míře doručit. Bylo by skvělé, kdyby se tento článek stal základem popisu problému, který by některý z budoucích plánů digitálního vzdělávání ČR uchopil a pomohl řešit.

Poznámka: Práce byla původně publikována jako – NEUMAJER, O. Softwarové inovace do škol – zaseknutý stroj. Řízení školy. Praha: Wolters Kluwer, 2025, roč. 22, č. 10., s. 41–44. ISSN 1214-8679.