Než začneme zkoumat myšlenky Jima Grooma z University of Mary Washington ve Virginii, je nutné připomenout, že Jim je již druhým Groomem, o jehož nápady ze světa vzdělávacích technologií se Spomocník opírá. Tím prvním je Australan Dean Groom (Prostojové učení podle Grooma), s jehož vizí dalšího vzdělávání učitelů jsem se ztotožnil natolik, že jsem se pokoušel ji nedávno vnutit i shromáždění „pomazaných“ hlav u Kulatého stolu SKAV, když se probírala profesní podpora učitelů. Nutno přiznat, že neúspěšně.
Jim Groom je na UMW vedoucím Katedry vzdělávacích technologií a značně inovativním učitelem. Patří mezi první vysokoškolské pedagogy, kteří začali v praxi uplatňovat myšlenky konektivismu. V letním semestru 2010 se rozhodl svůj kurz digitálního vyprávění příběhů (Digital Storytelling) s kódovým označením 106 realizovat ve formě MOOC. Postupně se z něj stal jeden z nejznámějších otevřených konektivisticky orientovaných pravidelně se opakujících kurzů vůbec – DS106. Kromě desítek prezenčních studentů UMW se do něj hlásí též stovky lidí z celého světa. Svou formou trochu připomíná Courosův kurz EC&I 831: Social Media & Open Education z University of Regina, o němž před rokem referoval Karel Zavřel (Otevřený online kurz pro kanadské studenty učitelství). Oba dva tito pánové se pokoušejí propojit svou výuku s lidmi z vnějšího prostředí. Rozhodně se jim to daří lépe, než mně (viz Vzdělávací technologie 21. století).
Kurz DS106 měl tyto hlavní cíle:
Úkolem účastníků je publikovat své nápady (příběhy) formou výtvorů, jež mohou nabývat všelijakých forem (text, grafika, zvuk, video) a využívat k tvorbě libovolné nástroje dostupné prostřednictvím internetu. Sounáležitost pak všechny vede k potřebě výtvory ostatních komentovat. Na stránku kurzu Assignments (zadání) se určitě podívejte. V každé kategorii najdete několik desítek námětů, co by mohl účastník kurzu jako výstup vytvořit. U každého je k dispozici jednoduchý návod a je k němu připojen přehled odkazů na již realizované práce.
Kurz DS106 má jednu raritu, díky které se docela hezky zviditelnil. S pomocí účastníků byl vyvinut postup, který dovoluje zprovoznit streemované online rádio čistě jen použitím volně dostupných open source programů - DS106 Radio. Kromě jiných věcí vysílá též zvukové výtvory účastníků. Pokud by se chtěl někdo pokusit o totéž, návod je k dispozici zde. Ale pouhý zvuk jim již, zdá se, nestačí, a tak experimentují i s vlastní televizí – DS106.tv.
Nebudu zastírat, že Jim je mým nedostižným vzorem. Přestože jsem na práce svých studentů publikované na Spomocníkovi náležitě pyšný, na studenty UMW prostě nemáme. Vlastně asi ani není důvod se pokoušet jim vyrovnat. DS106 je třeba chápat spíše jako kurz orientovaný na problematiku kultury a médií, zatímco my se specializujeme čistě na technologie. A je zde ještě jeden důkaz zjevných rozdílů mezi námi. Když se na jaře 2012 dostal Jim Groom do problémů díky neočekávanému zvyšování zatížení serveru, na němž byl kurz provozován, prostě využil službu portálu Kickstarter sloužící k vybírání peněz na bohulibé záměry všeho druhu (viz DS106: The Open Online Community of Digital Storytellers). Místo požadovaných $4200 vybral rovných $12643. Asi si všichni umíme představit, jak by žádost o veřejnou finanční podporu podobného vzdělávacího záměru dopadla v našich grantově orientovaných poměrech.
V tomto školním roce rozjela Groomova Katedra vzdělávacích technologií UMW další pilotní projekt - A Domain of One’s Own. Volně přeloženo „Vlastní prostor pro každého“. Zatím se jen ověřuje, ale v blízké budoucnosti by měl tento prostor (míněno vlastní doména s blogem na technologii WordPress) získat automaticky každý nastupující student této univerzity s tím, že ho učitelé budou do své výuky integrovat. Využití všech potřebných nástrojů je zde natolik zjednodušeno, že tvorba nedělá problémy ani těm studentům, kteří jsou (na rozdíl od absolventů DS106) méně technologicky zdatní. A tak budou vlastně všichni studenti vedeni k tomu, aby své tzv. e-portfolio začali budovat ve formě veřejně viditelné osobní digitální stopy. Docela důležitý význam má též slovo „vlastní“ použité v názvu. Je totiž míněno doslova tak, že data nahraná studenty na server A Domain of One’s Own patří pouze jim a mohou je libovolně modifikovat, smazat nebo později přemístit jinam.
Je celkem logické, že je Jim díky svým úspěchům poměrně často zván k vystoupení na různých konferencích. Jednou z posledních takových akcí byl A Day for Learning na kanadské provinční Thompson Rivers University (TRU) nedaleko Vancouveru. Tamní knihovník Larry McCallum ve svém blogu vzápětí publikoval značně kritickou reakci [1], na níž Jim musel reagovat [2]. Na první pohled to možná není zřejmé, ale jejich polemika je ve skutečnosti zásadní – a to i pro nás.
Larrymu na konektivistickém přístupu Jima Grooma nejvíce vadí nedostatek regulace zvyšující podle něj riziko neúspěchu celé školy. Těžko se smiřuje s představou, že by si studenti měli určovat, co budou dělat a sami by si práci řídili. Říká, že jeho v kurzu vzdělávacích technologií učili, že „nejlepší je, když počítač zaznamenává všechno, co každý student dělá, a tento kompletní přehled o postupu pak slouží jako vodítko při hodnocení prospěchu“. V jiném kurzu se prý zase dozvěděl o „falešných nadějích spojených s techno-optimismem“. Ale jde ještě dál a naznačuje, že právě takováto volnost má na vysokoškoláky neblahý vliv. Ptá se: „Nestanou se ze studentů díky přehnané péči o osobní digitální identitu jen PR manažeři sebe sama?“
Nakonec se v plné nahotě ukáže, co Larry McCallumovi vlastně vadí nejvíce: „Svět se vymknul z kloubů. Pamatuji dobu, kdy se mladé dámy oblékaly nenápadně a nepoužívaly jako důkaz své domýšlivosti makeup. Dnes jsou školy přehlídkou módy a studentky připomínají sexbomby. Chlapci zase kulturisty. Na školních akcích je to samé německé auto ...“ (Jak vidno, Mercedes má pořád ještě v Americe výjimečné postavení.)
Jim Larrymu připomíná, že k nim přijel na pozvání lidí, kteří chtějí TRU reformovat ve stejném duchu, jako to dělá UMW. Konstatuje, že na konferenci vystoupilo hned několik studentů, kteří nepřipomínali ani sexbomby ani kulturisty. Zato měli velmi zdravý zájem o to, zda se jim podaří se v životě uplatnit. Vyčítá mu, že neútočí jen na něj, ale i na studenty, což je nefér. Díky jeho zjevné touze po návratu do dob minulých se ho ptá, „zda by si přál i opětovné zavedení segregace?“
Celá polemika je hodně podobná té, kterou vedeme i my tady. Myslím, že nejlepší závěr udělá Jim Groom sám. Vybral jsem pro vás ještě jeden jeho stěžejní odstavec:
„Na webu se mi nejvíc líbí to, jak dokonale vyhovuje současným potřebám vysokého školství tím, že otevírá spojení s publikem a pomáhá najít souvislosti i podstatu. Nikdy nevíte, pro koho své výtvory děláte, zda se stanou známými a jak ovlivní vnímání světa. Měli bychom tuto nejednoznačnost přijmout a ne se jí bránit. Jsem přesvědčen, že díky webu přichází nová epocha vzdělávání. Říkám jí podle Raye Landa pedagogika nejistoty.“ [3] [4] (Porovnejte s nejistotou a „pedagogikou otázek“ u Whita - Technologie vrací pedagogiku tam, kde vždy měla být.)
Všechny články jsou publikovány pod licencí Creative Commons BY-NC-ND.
Pro vložení komentáře je nutné se nejprve přihlásit.
Článek není zařazen do žádného seriálu.
Národní pedagogický institut České republiky © 2025
