Můžeš-li, představ si malou hexagonální místnost podobnou buňce včelí plástve. I když nemá okno ani jiné světlo, proniká odněkud jakési měkké záření. Nikde není vidět žádná ventilace, a přesto je tam čerstvý vzduch. Nikde žádní muzikanti, a přece, zrovna když náš příběh začíná, nesou se místností melodické zvuky. Jediným vybavením je pracovní stůl a křeslo uprostřed. Sedí v něm zahalená postava. Je to žena asi 5 stop vysoká s nezdravým houbě podobným obličejem. Je tady doma.
Vtom se ozve elektrický zvonek.
Žena se dotkne ovladače a hudba přestane hrát. „Musím zjistit, kdo to je“ řekne si a uvede křeslo do pohybu. Je totiž, stejně jako hudba, součástí technického vybavení bytu. Dojede k protější stěně, odkud se pořád ozývá neodbytné zvonění.
„Kdo je tam?“ zvolá netrpělivě. Byla totiž už poněkolikáté vyrušena z práce. Zná několik tisíc lidí, a vede čilý společenský život.
Jakmile zvedne sluchátko, její bledý obličej se rozjasní a řekne: „Dobře, můžeme si promluvit. Já se odpojím. Nečekám, že by se v příštích pěti minutách mohlo stát něco důležitého, tak ti je mohu celé věnovat, Kuno. Pak ale musím odeslat svou přednášku Hudba během Australské éry.“
Zmáčkla knoflík izolace, aby ji nikdo další nemohl kontaktovat, a pak vypnula osvětlení. Malá místnost se ponořila do tmy.
„Pospěš si!“ zvolala už zase podrážděně. „Dělej, Kuno, sedím tu potmě a ztrácím čas!“
Trvalo to celých 15 vteřin, než se zaoblená deska v jejích rukou rozjasnila. Proběhla přes ni slabá modrá záře, temná se zbarvila do purpurova, a najednou uviděla obraz svého syna, který žil na druhé straně zeměkoule. A on jí také viděl.
Toto je začátek ne příliš dlouhé povídky anglického spisovatele E.M. Forstera, jež se stala inspirací mnoha pozdějším autorům vědecko-fantastické literatury. Pro nás je zajímavá především proto, že je, zdá se, prvním dílem docela přiléhavě předpovídajícím využití počítačových sítí a multimédií. Je skoro neuvěřitelné, že byla vydána poprvé v roce 1909, v době, kdy telefony i filmy byly v plenkách a rozhlas či televize dosud jen v hlavách vynálezců. O počítačích se nikomu ani nesnilo.
Kromě videotelefonu a videokonference v podobě přednášky s promítáním prezentace pro velké množství vzdálených účastníků v povídce najdete i zasílání zpráv v reálném čase a mnoho dalších technických vymožeností spadajících spíše do oboru automatizace. Je zajímavé zamyslet se nad tím, jak si člověk žijící před 1. světovou válkou představoval budoucnost lidstva. Hlavním smyslem díla je poselství, které je dodnes aktuální. Forster popisuje život společnosti, která je ovládána Strojem, jež si přivlastnil veškerou moc a vše ovládá prostřednictvím všudypřítomné sítě. Lidé věřící, že povrch planety je neobyvatelný, žijí v kobkách pod zemí, jen k přemisťování občas používají jakési létající koráby. Pokud znáte polský film z 80.let Sexmise, pak vězte, že podobnost není náhodná. Kromě mnoha dalších, byl i on touto povídkou inspirován.
Hlavnímu hrdinovi Kunovi se přes zákaz podaří dostat na povrch a zjistí, že neobyvatelnost povrchu je lží, jejímž cílem je umožnit snazší ovládání lidí. Venku celkem spokojeně tradičním způsobem žije populace lidí, kteří byli původně za trest z podzemní společnosti vyhnáni. Kuna se za záhadných okolností vrátí zpět pod zem, ale začíná zvolna chápat, jak je život lidí ovládaných Strojem omezený. Nakonec se ukáže, že již bez něj nejsou vůbec schopni existovat. Poté, co Stroj zkolabuje a vše přestane fungovat, celá podzemní civilizace zaniká. Kuna i jeho matka sice též umírají, ale s nadějí na existenci jiného lepšího života a obohaceni o poznání pravých lidských hodnot, k němuž by se bez kontaktu s vnějším světem jinak jistě nedopracovali.
Vzkaz, který nám Edward Morgan Forster po uplynutí celé stovky let dává, je zřejmý. Nehrají i v našem životě technologie příliš velkou roli?