Ale vraťme se zpět k eTwinningu. Nejdůležitějším bodem programu konference bylo udílení eTwinningových cen nejlepším projektům. Kromě jedné výjimky nebudu uvádět přehled výsledků. Můžete se na něj podívat přímo na stránkách centrálního portálu
zde. Tou výjimkou je vítězný projekt kategorie 12-15. let
50 easy things you can do to save the Earth, který se vyznačuje jednou velmi zajímavou vlastností. Nelze říci, že by se to plně podařilo, ale partneři se pokusili o něco, co významným způsobem zvedlo hodnocení jury. Šlo o vzájemnou spolupráci se společnými výstupy připravenými vždy třemi žáky různých partnerských zemí. Je jasné, že taková spolupráce vyžaduje schopnost členů týmu domluvit se, a nedá se tudíž na mezinárodní úrovni dělat s malými dětmi. Již od 2. stupně by se však něco podobného mělo stát vyhledávaným cílem těch nejlepších projektů.
Rád bych ještě trochu okomentoval naše letošní výsledky. Jsou, po úspěších, které jsme zažili při
udělování cen před třemi lety, opět dosti nevalné. Důvodem naší nespokojenosti určitě nemůže být malá účast našich škol v projektech. Díky skvělé práci našeho Národního podpůrného střediska (NSS) patříme v eTwinningu k nejaktivnějším státům. Důvodem by snad nemuselo být ani to, že se naše školy většinou vyskytují v těch projektech, které na první místo nedosáhly. Mnoho zemí je na tom v tomto směru mnohem hůře, než my. To, co by nám mělo vadit, je něco jiného. Naši účastníci totiž v těch nejlepších projektech hrají zpravidla „druhé housle“!
Podíváte-li se blíže na 2. projekt z kategorie 12-15. let -
My town in numbers, zjistíte, že nejviditelnější část práce odvedl rumunský partner, jež dokonalým způsobem zvládl využití nástrojů webu 2. generace. O to víc pak zamrzí, víte-li, že podíl české školy na vlastním výukovém obsahu projektu byl o hodně větší, než se zdá. V kategorii 16.-19. let skončil na druhém místě také projekt s naší účastí (
Songs, Language & Culture). Výsledný dojem je velmi podobný tomu minulému. Český partner udělal určitě více práce, než jiní, ale prosadit se nedokázal. Škola jako taková navíc jakoby o této aktivitě ani nevěděla. Zdá se, že ani tak velký úspěch, jako je účast ve finále, příliš velkou pozornost nevzbudil.
Naši reputaci, pokud jde o aktivní účast v projektu, nezachrání dokonce ani mimořádný úspěch ZŠ Husova z Brna, která se svou písní
Hejkal vyhrála soutěž
Schoolovision. Jedná se o vítěze zvláštní kategorie Tvůrčí využití digitálních médií. Naše škola patřila bohužel k těm dvěma partnerům (celkem 20), jež se přímo ze školy s ostatními prostřednictvím internetu spojit nedokázali. A podobně bych mohl ještě pokračovat. Stalo se například to, že jedna škola, která je aktivním třetím partnerem v projektu, jež se probojoval v evropské konkurenci mezi 100 nejlepších (ze 750), vůbec nezažádala o národní Quality Label. To sice nezabránilo oběma zbylým partnerům získat Evropskou značku kvality, ale jistě to celkové hodnocení projektu určitým způsobem poznamenalo.
Všechny tyto skutečnosti ukazují na to, že máme nějaký problém. Rozhodně není v práci NSS a našich ambasadorů, kteří se plně věnují propagaci eTwinningu mezi učiteli, nabízejí školení různých úrovní a podílí se na řízení programu. Chyba není ani v učitelích samotných. Ti se ve velké míře snaží do projektů zapojit a dělají obrovské množství práce. Naše problémy jsou asi částečně způsobeny nižší počítačovou gramotností učitelů v porovnání se zahraničními. To by ale určitě nemohlo působit tak velké potíže, kdyby zde nebyl ještě jeden mnohem závažnější problém. Tím je nízká úroveň spolupráce mezi učiteli na místní úrovni a povědomí sounáležitosti v rámci celé školy. Kdyby totiž práce na projektech byla skutečně integrována do činnosti školy a zapadala do vize, kterou všichni považují za svou, určitě by se našel někdo, kdo by pomohl např. při řešení technických problémů. Pak by se nemohlo stát třeba to, že o projektu není na webu školy ani zmínka, a docela určitě by zpráva o postupu do finále soutěže zajímala nejen samotné účastníky, ale též celou školu včetně celého okolí.
Povím vám příběh, který, ač pravdivý, zní jako pohádka. První eTwinningové konference před pěti lety v Bruselu se zúčastnila paní ředitelka
Lent Rise School z Burhamu (hrabství Buckinghamshire na západ od Londýna) Brenda Bigland. Tou dobou hledala cestu, jak zlepšit ne příliš lichotivé výsledky školy, které zdědila po svých předchůdcích. Nutno dodat, že v oblasti, kde se škola nachází, žije velké množství přistěhovalců, z nichž mnozí ani neumí pořádně anglicky. To je situace, která již není ani nám cizí a v budoucnosti bude ještě běžnější.
Brenda na konferenci pochopila, že mezinárodní projekty s využitím technologií jsou pro její školu to pravé. Hned po návratu se dala do práce. Sezvala všech svých cca 40 učitelů a vysvětlila jim svůj záměr. Každému, kdo měl, jako já, příležitost zažít její přesvědčovací schopnosti, je jasné, že pro věc nadchla kompletně celý sbor. A koho ne, s tím se prostě rozloučila. Program přestavby nazvala „Naše cesta“ a založila ho na sociální inkluzi celé místní komunity a komplexním přístupu. Patřila k němu masivní technologická příprava učitelů, úprava vzdělávacího plánu tak, aby každý žák byl zapojen do některého mezinárodního projektu s cílem pochopit své místo ve světě a hlavně práce s rodiči. Tu Brenda považuje za klíčovou. Zpočátku vůbec nechápali, o co jde. Když ale byli požádáni, aby představili svou vlastní kulturu nebo poradili s tématem, kterému rozumějí, začal se jejich přístup měnit. Poté co uviděli, že samotné děti mají o výukové aktivity velký zájem, nakonec pochopili. Dnes činnost školy bezvýhradně podporují. Je o ni takový zájem, že na každé volné místo existuje dlouhý seznam čekatelů. A to nejlepší nakonec – průměrné výsledky britských národních testů
Lent Rise School se za sledované období zlepšily o více než 50%.
Kdo dočetl až sem, snad chápe, proč vyprávím pohádky. Problémy našeho školství začínají bohužel nabývat viditelných rozměrů a netýkají se jen eTwinningových projektů. Nedokážeme-li v blízké budoucnosti prosadit jednotnou vizi školy 21. století, kterou by vzala za svou celá společnost, nebudeme-li schopni přijatelným způsobem vyřešit hodnocení výukových výsledků odpovídající změněným cílům (viz nová maturita) a vyhodíme-li miliardy z evropských fondů bez toho, že bychom je použili na skutečnou reformu systému, pak se pozice naší země v mezinárodním srovnání nutně bude nadále zhoršovat.
Možná se již začíná naplňovat obava z vícerychlostní Evropy i světa. To bychom neměli dovolit. My učitelé představujeme významnou sílu, která může budoucnost naší země značně ovlivnit. eTwinning nám může hodně pomoci. Jeho prostřednictvím máme šanci lépe pochopit, co je třeba dělat. Měli bychom se, podobně jako Brenda Bigland, snažit s jeho přispěním ovlivnit celou společnost. Nezbývá než doufat, že se našim dětem nakonec podaří realizovat i sen profesora Heppella o skutečné školské reformě dříve, než bude pozdě.
