7 základních kompetencí pro 21. století podle Wagnera

14. 6. 2010 Základní vzdělávání Spomocník

Autor

Bořivoj Brdička

Anotace

Zpráva o vystoupení profesora z Harvardu Tony Wagnera, jež vysvětluje smysl své nové knihy o tom, jak se nám nedaří obsah výuky přizpůsobit nově vznikajícím potřebám absolventů škol.

Tony Wagner je již druhým profesorem působícím na Harvardu (konkrétně Harvard Graduate School of Education), jehož máme příležitost blíže poznat. Po Chrisu Dedem, který nám před časem vzkazoval, že v dnešním informacemi přesyceném světě musíme také umět zapomínat (Zapomeňte! vzkazuje Dede), se tentokrát podíváme na Wagnera jako na specialistu, jež je jedinečným způsobem schopný přesvědčovat o potřebě komplexní transformace školství.

Na Harvardu je jedním z ředitelů skupiny CLG (Change Leadership Group), jež s podporou nadace Billa a Melindy Gatesových (o níž se zmiňuje též Rozhovor s vizionářem) pomáhá vedoucím představitelům škol a školských obvodů efektivním způsobem realizovat potřebné změny. Tony Wagner je známým odborníkem zabývajícím se profesionálně poradenskou činností (SchoolChange), přednáší v USA i v zahraničí a je autorem několika knih. Pro nás nejzajímavější je ta poslední s poněkud dlouhým názvem - The Global Achievement Gap: Why Even Our Best Schools Don't Teach the New Survival Skills Our Children Need-And What We Can do About It (Všeobecně chybné zaměření výuky, aneb proč ani naše nejlepší školy neučí nové dovednosti potřebné k přežití – a co se s tím dá dělat).

Kniha rozpracovává následujících 7 základních dovedností (kompetencí) nutných pro přežití našich dětí ve společnosti 21. století:

1.kritické myšlení a schopnost řešit problémy;

2.spolupráce v rámci sítě a její cílevědomé využití k vlastnímu poznávání;

3.svižnost a adaptabilita;

4.iniciativa a podnikavost;

5.efektivní mluvená i psaná komunikace;

6.schopnost nalézat a analyzovat informace;

7.zvídavost a představivost.

Ve svých mnohých vystoupeních Tony Wagner obsah své knihy vysvětluje. Dává stávající chybné zaměření škol do souvislosti s propastným rozdílem mezi tím, jak probíhá poznávání ve škole a mimo ni. Snaží se mobilizovat celou společnost, a vytvářet tak všeobecný pocit naléhavé potřeby změn. Svá doporučení je samozřejmě schopen též zdůvodnit. Pokusím se vybrat pár jeho nejpodnětnějších myšlenek:

“Před 3.5 lety jsem četl bestseller Thomase Friedmana Svět je plochý (viz Plochá třída v placatém světě). Ta kniha ve mně vyvolala značné obavy. Popisuje svět, v němž téměř veškerá práce, která je rutinní (jednoduché opakující se operace), bude buď přesunuta jinam, nebo automatizována. Během velmi krátké doby se díky nové znalostní ekonomice potřebné kompetence pro úspěšné vykonávání povolání, pro soustavné sebe-vzdělávání i pro informované občanství změnily. Potřebné schopnosti uplatnit se v životě jsou dnes velmi podobné těm, které jsou nutné pro úspěšné studium. Musíme se vážně zamyslet nad tím, jak má vypadat výuka, má-li právě takové kompetence budovat a jejich existenci ověřovat.
...
Dnešní žáci jsou jiní, je třeba je jinak motivovat k práci než dříve. Je smutné, když se učitel opravdu snaží něco konkrétního v duchu osnov naučit, a žáci mu nevěnují pozornost. Vídám například, jak žáci v hodinách angličtiny kreslí obrázky o tom, co právě četli. Říkám tomu pastelkové učení. Možná je to dokonce baví, ale má to nějaký skutečný výukový efekt? (Podobně jako výroba referátů přenosem textu z Wikipedie.) Dnes je třeba dělat věci jinak. Nasadit třeba kanadský volně dostupný systém budování kompetencí na základě vytváření portfolia - E-pearl, který umí nejen předkládat dětem zajímavé texty ke čtení, ale též propojovat obsah s informacemi dostupnými na internetu a vést je k reflexi pomocí zpětné vazby spolužáků i učitelů. Je téměř neuvěřitelné, co ten nástroj dovede! A přitom ho skoro nikdo nepoužívá.
...
Často hovořím s představiteli významných zaměstnavatelů. Ať je to třeba Toyota, IBM nebo Armáda USA, všichni jsou se současnou úrovní pracovních sil, jež jsou na trhu k dispozici, velice nespokojeni. Od svých zaměstnanců vyžadují schopnost zapojit se do týmové práce, přicházet s novými nápady a neustále se zdokonalovat. Většina moderních firem tyto vlastnosti nejen vyžaduje, ale vytváří též svým stávajícím zaměstnancům podmínky pro jejich nepřetržité zdokonalování. Představte si, že třeba Toyota od každého zaměstnance očekává nejen to, že bude předkládat návrhy na zlepšení vlastností výrobků i výrobních postupů, ale dává mu dokonce právo v případě, že zjistí jakýkoli problém, zastavit výrobní linku. Představivost, tvořivost a kritické myšlení jsou dnes důležitou podmínkou pro získání zaměstnání vlastně pro každého. A jak že se ony vhodné vlastnosti projevují především? Schopností klást správné otázky. Musím přiznat, že toto zjištění ve mně vyvolává ještě větší obavy. My přece žáky učíme hlavně znát správné odpovědi!
...
Jinou nedostatkovou vlastností dnešních absolventů škol z pohledu potencionálních zaměstnavatelů, je zodpovědnost. Jen člověk mající určitý životní cíl a chápající svou roli ve světě je přiměřeně ctižádostivý a dokáže si vypěstovat pocit sounáležitosti s činnostmi, na nichž se podílí. Mark Chander, viceprezident Sysco Systems mi onehdy řekl, že pro něj má větší cenu ten zaměstnanec, který si stanoví větší množství osobních cílů a splní jen část, než ten, který si jich stanoví méně a splní je všechny. Podle Karen Cader z Apple roste množství informací tak rychle, že většina učebnic je zastaralých dříve, než vyjdou z tiskárny. Měli bychom proto učit hlavně zvídavost, představivost a výdrž. Je opravdu pozoruhodné, jak se všichni zaměstnavatelé shodnou v popisu vlastností potencionálních zaměstnanců. Většina nejvýše hodnotí schopnost myslet nově a jinak, neboli kreativně (viz Co je podstatou kreativity? a inovativně (viz Jakou podstatu má inovace?). Asi se tomu budu věnovat ve své příští knize.
...
Ano, dnešní žáci jsou jiní. Je to generace, jejíž příslušníci jsou neustále propojeni, tvoří mnoho věcí najednou všude, kde se vyskytují - přesněji řečeno, všude, kromě školy. Jak tak chodím od jedné školy k druhé, nemám ten pocit, že by existovalo mnoho kázeňských problémů. Všude vidím děti sedící pasivně v lavicích s mozkem zapojeným nanejvýš tak na 5%. Možná kromě několika málo jedinců sedících vzadu, kteří, kromě mnoha jiných věcí, občas vygooglují, zda je, to co říká učitel, vůbec ještě pravda. Mám rád žáky, kteří jen tak ze zájmu hledají odpovědi na otázky, jež je zajímají. Asi se nemůžeme divit tomu, že jejich úcta k autoritě se snižuje. Jestliže jim ale nedáváte najevo svou nadřazenost, strašně rádi se zapojí do činností, které považují za užitečné, a ochotně vám budou pomáhat, když je o to požádáte. Potíž je v tom, že u ničeho moc dlouho nevydrží.
...
Učitelské povolání je jedno z nejizolovanějších vůbec. Úplně mu chybí zpětná vazba sdělující, zda je to, co se ve výuce dělá, skutečně pro život přínosné. Dovolím si to demonstrovat na příkladu. Představte si, že se někdo má naučit hrát tenis a nikdy nikoho hrát neviděl. Má však někoho, kdo ho učí pravidla, vysvětluje mu způsoby držení rakety, teorii běhání apod. Jaké asi může mít takový hráč výsledky, postaví-li se po skončení takové výuky poprvé na hřiště? A ve školství se něco podobného děje pořád!
...
Je nutné to změnit. Musíme vytvořit systém průběžného zdokonalování učitelů. Nejdříve je třeba zajistit, aby to, co se odehrává ve výuce, bylo absolutně transparentní. Stačí použít malou kameru za 100 dolarů, natáčet a sdílet záznamy s kolegy. A pak si společně sednout a vzájemně si pomáhat. Některé školy mezi sebou sdílejí dokonce i záznamy takových schůzek. Jejich obsah může být zdrojem poznání pro ostatní. Musíme si zvyknout na vzájemnou spolupráci a výměnu informací. Mé přednášky jsou též běžně zaznamenávány a publikovány. Žádný učitel by neměl osamoceně řešit problém, jak učit žáky kriticky myslet. To musí být týmová práce, za jejíž výsledky musí převzít zodpovědnost celý kolektiv.
...
Zmiňoval jsem již, že často mluvím se zástupci podnikatelů, politiků či se známými osobnostmi společenského života. Je to vlivná skupina, která by do určité míry měla převzít za školství odpovědnost. S její pomocí se všichni musíme snažit vysvětlovat zodpovědným činitelům i veřejnosti, jak se liší tradiční vzdělávání požadující znalosti přesně definovaného obsahu od současného, které staví výukové cíle na kompetencích. Má to přímý dopad též na způsoby ověřování výukových výsledků. Není možné požadovat kompetence a ověřovat jen znalosti. Je sice pravdou, že určité penzum tzv. nadčasových znalostí musí každý mít. Ale v dnešním světě 21. století, kde množství informací roste exponenciálně, je daleko důležitější, aby lidé disponovali schopností, naučit se to, co je třeba, tehdy, když je to třeba (just-in-time). Proto je tak důležité umět se ptát a hledat aktuální odpovědi. Informace, která je teď pravdivá, může být za půl roku zastaralá či úplně nesprávná.
...
Musíme prosazovat zavedení standardů kompetencí učitelů. Stejně jako mají mít digitální portfolio žáci, musí ho mít též učitelé. Mělo by být podmínkou udělení licence. A co že by mělo obsahovat? Záznamy odučených lekcí, výběr příprav a publikací, příklady prací žáků s jejich hodnocením, ukázky konverzace realizované s žáky během výuky, přehled odkazů dokládajících zapojení do spolupráce s kolegy apod. Je důležité, aby takové portfolio vykazovalo známky soustavného vývoje a zdokonalování.
...
Na závěr bych rád připomenul ještě jeden důležitý fakt. Prosperující organizace investují do výzkumu a vývoje podstatnou část svých příjmů. Microsoft 17%, Sysco 15% atd. Všichni víme, jak bídně je na tom školství v rámci státních příjmů (OECD 6,1% HDP, EU 5,5% HDP, ČR 4,8% HDP)! Tušíte však, kolik z těchto příjmů je použito na odhalovaní a zavádění nových postupů ve vzdělávání?“

Chcete-li Tony Wagnera poznat blíže, podívejte se třeba na toto krátké video: