Domů > Spomocník > Základní vzdělávání > Děti bez jména a bez tváře
Odborný článek

Děti bez jména a bez tváře

19. 10. 2010 Základní vzdělávání Spomocník
Autor
Bořivoj Brdička

Anotace

Zajímavý názor blogerky a učitelky informatiky Julie A. Cunninghamové na problematiku ochrany dětí před nástrahami internetu.
“Možná by bylo nejlepší, kdybychom místo jménem děti označovali hexadecimálním kódem a kdyby nosily na hlavě masky vždy, opustí-li bezpečí svého domova”. Takto sarkasticky začíná příspěvek v blogu nazvaném Digitální portfolio Julie A. Cunningham z 20. září tohoto roku. Julie je koordinátorkou ICT v Berthoud Elementary School v americkém Coloradu. Její názory rezonují s mými, a tak si dovolím vás s obsahem článku blíže seznámit.

Přesvědčení, že mají-li být děti chráněny před riziky internetu, nesmí být na webu školy zobrazovány jejich fotky či jména, se úspěšně šíří celým světem. Rodiče nemají jasnou představu a jsou často vystrašeni. Média je v tom svými katastrofickými zprávami o zvrhlících číhajících na každém kroku jen podporují. Julie ale připomíná, že děti zcela běžně vystavujeme daleko většímu nebezpečí jinak. Zde jsou tři příklady.
  • Scénář č. 1: Honzík je členem fotbalového družstva. Každou sobotu dopoledne mají zápas v rámci okresní ligy 7. a 8. tříd. Místo konání zápasů je běžně publikováno v místních novinách a na vývěsce klubu. Své příjmení má velkými písmeny uvedené na dresu. Celá rodina stojí při zápasech za postranní čárou a povzbuzuje - “Honzo, do toho!” Na tašce má jméno a logo své školy. A mimochodem Honzík je velmi pohledné dítě!
  • Scénář č. 2: Matka jde se Sárou do obchodu nakupovat jídlo. Přitom se jí ptá, co chce koupit na zítra, kdy bude sama doma, a varuje jí, aby si dala velký pozor na mikrovlnku. Vtom jí zazvoní telefon. Volá kamarádka. Matka jí vysvětluje, že nemůže pomáhat s dobročinnou akcí v místní škole (kterou samozřejmě identifikuje jménem), protože připravuje páteční oslavu Sářiných narozenin („jejda, už desátých!“).
  • Scénář č. 3: Místní noviny zveřejní reportáž o zvláštních aktivitách školy. V ní se objeví jména i fotky žáků. Jelikož jsou velmi pokrokoví, obsah publikují též na webu. Zpráva je natolik zajímavá, že ji později převezmou i další významné celostátní zpravodajské servery.
Je na místě se ptát, před čím děti vlastně chráníme? Je snad naším cílem zajistit, aby si myslely, že jejich přítomnost na internetu má být anonymní? Ve skutečnosti jde přece hlavně o to, aby byly chráněny sami před sebou. Naším úkolem je pomáhat jim pochopit všechny důsledky, které online aktivity přinášejí. Přece z nich nechceme vychovat anonymní uživatele. Anonymita vede k nedostatku zodpovědnosti u dětí i u dospělých.

Chtějí-li rodiče ochránit své děti, měli by si dávat mnohem větší pozor na to, co se děje kolem nich v místech, kde se pohybují. Je velmi málo pravděpodobné, že si někdo, kdo viděl fotku na webu, koupí letenku a poletí tisíce mil, aby se k předmětu svého zájmu mohl přiblížit. Riziko, že se nějaký místní zvrhlík pohybuje kolem školy a pozoruje děti, je mnohem reálnější. Adresy škol a počty dětí do nich chodících jsou zcela volně každému k dispozici. Celá řada dětí navíc chodí domů pravidelně sama bez doprovodu. Proto jsou sexuální delikventi v USA registrováni a existuje taková služba jako Family Watchdog, jež lidem poskytuje bezplatně informace o tom, kteří delikventi se záznamem v policejní databázi jsou přihlášeni k pobytu v blízkosti libovolné zadané adresy.

Je třeba, abychom všichni měli reálnou představu o internetové bezpečnosti. Lokální riziko napadení je ve skutečnosti nesrovnatelně vyšší než riziko vyplývající ze zveřejnění fotky s křestním jménem na blogu či webu školy. Žáci samozřejmě musí vědět, že nemají sdělovat takové osobní údaje, jako adresu, telefon, kdy jim končí škola, že budou sami doma apod. O osobním setkání s neznámým člověkem ani nemluvě.

Riskantní chování je obvykle iniciováno kontaktem mailem, chatem nebo prostřednictvím sociálních sítí. Největší chybou je to vše prostě ve škole zakázat, a o online život žáků se nezajímat. Důsledkem právě takového jednání pak snadno může být pocit dětí, že přicházejí o něco, co je třeba vyzkoušet. Jestliže je ale online prostředí do výuky vhodně integrováno, jsou v něm přítomni jak učitelé, tak rodiče a širší komunita lidí, kteří mají na zdárném vývoji dětí zájem. Pak je riziko zneužití minimální. Navíc dochází k postupnému výcviku bezpečného chování, bez něhož se dnes děti neobejdou.

Julie pak pokračuje takto: „Dnes večer jsem pomáhala svému synovi, který chodí do 3. třídy, založit jeho školní blog. Použili jsme WordPress, nastavili vzhled a začali zkoušet vkládat články a odkazy. Zničehonic se podíval na adresu v prohlížeči a zeptal se mě – mami, nedá se z toho poznat, kdo jsem? Mile mě ta otázka překvapila. Je vidět, že má snaha doma spojená s výukou počítačů ve škole přináší ovoce. A tak jsme znovu probírali, jaké informace o sobě smí zveřejnit, a jaké ne.“

„Vzhledem k tomu, že asi každému dojde, že učitelkou počítačů v jeho třídě jsem já sama a mé jméno je veřejně známo, má můj syn prostě smůlu. A tak - lidi, vězte, že můj syn se jmenuje Caleb Cunningham, chodí do 3. třídy Berthoud Elementary School a je připraven převzít za svou online přítomnost (za vytváření své digitální stopy) vlastní odpovědnost - s menší pomocí své mámy!“

To, jak si představujeme zajištění internetové bezpečnosti je často vysloveně kontraproduktivní. Je docela v pořádku, je-li podmínkou publikování libovolné fotky souhlas zobrazené osoby nebo jeho zákonného zástupce. Poněkud trapné a pro další vývoj dotčených dětí nedobré jsou dnes stále častější případy, kdy se na záznamu ze školní činnosti (fotky i video) některé obličeje objevují a jiné ne. Namátkou jsem vybral ukázku z eTwinningového projektu, v němž se Mali twórcy z Polska svým partnerům z několika evropských zemí představují pomocí této Smileboxové prezentace:
Deti bez tvare

 

Sarkasmem jsme začali, tak s ním můžeme i skončit. Co myslíte, které děti udělají spíše nějakou fatální chybu v oblasti internetové bezpečnosti? Ty, které od všech nástrah dokonale odstíníme (a doma třeba máme online počítač i s web-kamerou), nebo ty, jež podobný učitel jako Julie A. Cunningham dovede k chápání rizik a k osobní zodpovědnosti za své činy?

Přesvědčit o správnosti tohoto přístupu rodiče je bohužel též úkol pro učitele!
zdroj:
Julie A. Cunningham - Nameless, Faceless Children (Blogs & Internet Safety), Julie Cunningham's Digital Portfolio, September 20, 2010

Licence

Všechny články jsou publikovány pod licencí Creative Commons BY-NC-ND.

Hodnocení od uživatelů

Článek nebyl prozatím komentován.

Váš komentář

Pro vložení komentáře je nutné se nejprve přihlásit.

Článek není zařazen do žádného seriálu.