Tento článek navazuje na část I, jež popisovala historii Encyclopaedia Britannica a její snahu prostřednictvím řízené diskuse na Britannica Blog kritizovat dění související s rozvojem tzv. internetu 2. generace. Ve svém popisu jsme se dostali k červnu 2008, kdy byla spuštěna nová verze portálu, jež předem deklarovala nejen tradiční orientaci na znalosti expertů ale též snahu o objektivitu. 20 října 2008 bylo v návaznosti na dřívější články Thomase Manna nazvané „Brave New (Digital) World“ otevřeno nové fórum - Brave New Classrooms 2.0. Bylo uvozeno těmito slovy:
„Studenti na všech úrovních, od školy mateřské až po vysokou, dnes čelí dramatickým změnám ve způsobech realizace školní výuky. Způsobují je digitální technologie – počítače, internet, interaktivní tabule, prezentační software a další moderní technická zařízení. Dříve byly tyto pomůcky vnímány jen jako nástroje vhodné pro knihovny, počítačové učebny či pro domácí využití. Postupně se však stále více stávají nepostradatelnou součástí téměř všech výukových aktivit. Důsledky, které tento vývoj má, zatím nejsou plně pochopeny.“
Fórum bylo naplánováno jako týdenní akce. Po pondělním redakčním úvodu byl každý den publikován článek vybraného experta. Nutno ocenit, že tentokrát se Britannica skutečně snažila o vyrovnanost a objektivitu. Úroveň vybraných autorů je vysoká, a tak stojí za to se s příspěvky alespoň rámcově seznámit.
Úterý
Michael Wesch je kulturní antropolog z Kansas State University. Zabývá se studiem vlivu médií na vztah mezi lidmi. Proslavil se stejnojmenným videem A Vision of Students Today, které na jaře 2007 vytvořil ve spolupráci s 200 studenty svého kurzu Úvod do kulturní antropologie. Toto video bylo shlédnuto již více jak 6 milionkrát! Studenti v něm ukazují, že nemají rádi školu, i když proti učení jako takovému nic nenamítají.
Wesch se v článku pokouší vysvětlit, proč u studentů takové přesvědčení převládá: „Škola se změnila. V prostoru kolem nás je něco nového. Není to nic menšího než produkty vytvořené více jak miliardou lidí propojených počítačovou sítí, jež představují přes 2000 gigabytů nových digitálních informací každou vteřinu. Přestože většina našich učeben byla budována s předpokladem, že získat informace je obtížné, dnes všechny vědomosti lidstva do těchto prostor pronikají a vznášejí se nad nimi stále dostupné prostřednictvím laptopů, mobilů nebo iPodů. Posluchárny postavené původně k tomu, aby zajistily přenos znalostí od autority zosobněné učitelem dolů do auditoria, jsou najednou naplněny všudypřítomným mrakem informací, v němž se znalosti nehledají, nýbrž vytvářejí, a autorita se musí dlouhodobě budovat spoluúčastí a diskusemi. Naši studenti nám zkrátka naznačují, že zdi našich učeben přestaly plnit funkci hranice oddělující prostor uvnitř od vnějšího.“
Wesch problém jen nepojmenovává, ale snaží se najít též řešení. Sám je důkazem, že to jde. O jeho kurz na Kansas State je mezi studenty takový zájem, že ho letos museli rozšířit z 200 na 400 míst. Ani to ale nestačí. Na jeho přednáškách studenti dokonce stojí. Jeho recept je prostý: „Nemusíme hned strhávat zdi. Stačí, když přestaneme předstírat, že nás tyto zdi oddělují od zbytku světa a začneme se studenty hledat odpovědi na reálné a relevantní otázky.“ Odpověď na to, jak to dělá Michael Wesch, najdete například na stránce jeho projektu Simulace světa.
Mark Bauerlein zastává zcela odlišné názory než Wesch. Nedávno jsme na něj narazili v článku Dělá z nás Google hlupáky? Je profesorem angličtiny na Emory University v Atlantě a autorem takových knih jako Hloupá generace: jak digitální věk otupuje nebo Nevěřte nikomu pod 30! Profesor Bauerlein ve svém článku nic převratně nového nepřináší. Shrnuje známá zjištění týkající se schopnosti síťové generace číst a psát, o nichž Učitelský spomocník již několikrát referoval (naposledy Statistika říká, že se čte stále méně!). Na závěr uvádí:
„Zatím žádná generace nezakusila tak obrovské zdokonalení technologií doprovázené tak malým intelektuálním pokrokem. Přes veškerá varování dochází k dalšímu prosazování využívání vzdělávacích technologií. Znepokojivé výsledky našich žáků se objevují již léta a souvisí s tím, že začaly být ve školách využívány technologie. Lidé už zapomněli na původní sliby o tom, jak díky nim dojde k transformaci a inovaci vzdělávání. Teď, kdy jsou školské rozpočty napnuté a schopnost žáků psát kritická, potřebujeme více zodpovědnosti při zavádění nových iniciativ a více skepticismu ohledně výukových výsledků.“
Středa
Steve Hargadon je ředitelem programu konsorcia CoSN K12 Open Technologies Initiative a zakladatelem sociální sítě Classroom 2.0. Ve svém
blogu pravidelně zveřejňuje nápady a podněty snažící se využitím moderních nástrojů výukové postupy stále zdokonalovat. V článku o zavádění Webu 2.0 do škol shrnuje, jak sám říká, to, co obvykle uvádí ve svých zvaných přednáškách otevírajících na vzdělávací technologie zaměřené konference. Začíná takto: „
Web 2.0 bude významnou součástí vzdělávání zítřka, a proto by se měl stát též nedílnou součástí našich vzdělávacích institucí.“
Poté se věnuje definici Webu 2.0, kterou není třeba opakovat, neboť ji lze nalézt v druhé kapitole článku Vzdělávání a internet 2. generace, a připomíná nedávno zveřejněnou studii Becta, o níž Spomocník referoval v článku Výzkum Becta prokázal výukový přínos Webu 2.0. To podstatné se dá shrnout touto citací: „Web 2.0 je prostě využití internetu jako dvousměrného média, kde obsah není pouze konzumován ale také vytvářen.“ V důsledku toho pak dodává: „Chci-li učitele trochu pozlobit, tvrdím, že odpovědí na jejich stesky ohledně informační přesycenosti dneška je vytvářet informace nové (a učit je tvořit).“
Hargadon též připouští, že se stávajícím využíváním technologií není vše v pořádku. „Již 25 let sledujeme, jak přichází jedna vlna módního zavádění počítačů do škol za druhou, každá slibujíc reformu výukových metod. Proto je absolutně na místě být skeptický k vyhlášením slibujícím technologické eldorádo. Na výbavu škol byly utraceny miliony dolarů, ne-li více, a většina z nás stále oprávněně tvrdí, že dopad na výukové výsledky byl malý, ne-li žádný.“
Jedním z možných vysvětlení je podle Hargadona fakt, že jsou technologie stále využívány jen příležitostně a nevhodným způsobem. Neustále dostupný Web 2.0 má podle něj pozitivní vliv. Podobně jako zpráva Becta uvádí Hargadon indikátory, které toto tvrzení dokládají:
· Zájem – často uváděný prokazatelný důsledek integrace technologií.
· Opravdovost – výukové výsledky jsou skutečně publikovány a je možná reakce odkudkoli.
· Zapojení – sice malý, ale osobní podíl na budování lidského poznání.
· Otevřenost – Web 2.0 odstraňuje zábrany v přístupu k informacím.
· Spolupráce – dříve obtížně realizovatelná nyní hlavně v neformální podobě zcela samozřejmá.
· Tvořivost – každý se stává tvůrcem.
· Osobní nasazení – možnost projevit, zaznamenat a prezentovat vlastní zájmy.
· Diskuse – nástroje Webu 2.0 podporují výměnu názorů, což má velký výukový efekt.
· Asynchronní komunikace – rozšiřuje možnosti zapojení žáků do výměny názorů mimo výuku.
· Aktivizace – Web 2.0 podporuje samostatnost a hledání vlastního řešení.
· Kritické myšlení – vyvolává nutnost najít správnou informaci a hledat vlastní řešení problému.
I když mezi tradicionalisty a reformátory existují zásadní rozpory, v některých věcech se shodnou. Patří k nim třeba důraz na to, že se žáci nemohou při výukových aktivitách obejít bez učitelů. Steve Hargadon tento fakt přiléhavě dokumentuje prostřednictvím básně:
John Ciardi
O vránách
Stará vrána letí zvolna,
mladá, ta je rychlejší.
Mladá zase není moudrá,
ta stará je chytřejší.
Ve znalostech, to se ví,
stará mladou vždycky předčí.
Je něco co neumí?
Jistě, vždyť už nestačí!
Mladá létá vpředu vzadu,
krouží kolem, nemá klid.
Nejraděj by vzlétla vzhůru,
jenže neví kam dál jít!
|
Svůj článek Steve Hargadon zakončuje formulací 5 problémů, nad nimiž by se měla nadále vést diskuse:
1. Sociální sítě si za dobu své existence vydobyly nedobrou reputaci, která snižuje možnost jejich výukového využití. Vycházejíce vstříc potřebám lidí na kontakty a sebevyjádření, vykazují některé z nich velkou míru nevkusu a vulgarity. To není vina technologií, je to způsobeno hlavně tím, že se od počátku těchto aktivit zúčastnilo málo takových lidí, kteří by mohli být ostatním příkladem. Tytéž softwarové komponenty mohou být použity na vývoj kasina i virtuální školy. I když byla z finančních důvodů nejdříve vybudována kasina, neznamená to, že teď nemůžeme začít budovat školy.
2. Web 2.0 nemůže být do výuky integrován bez soustavné dostupnosti technologií všemi učiteli i žáky.
3. Učitelé potřebují čas a přípravu, aby byli připraveni vhodným způsobem tyto pro ně nové nástroje používat.
4. Ochrana proti rizikům spojeným se zneužíváním internetu je nutná, ale vytváří značné překážky výukovému využití.
5. Další postup informační revoluce je nepředvídatelný, a tak nelze ani jasně definovat nejvhodnější způsoby implementace technologií do výuky. Bude to trvat, než budeme moci učitelům poskytnout návod.
Daniel Willingham je profesorem psychologie na University of Virginia. Jeho článek je odpovědí Stevu Hargadonovi. Na otázku, zda se dá očekávat, že se Web 2.0 stane integrální součástí výuky, odpovídá „ne“. Připomíná, že výuka s Webem 2.0 je vlastně totéž, co projektová výuka, která existuje již od 20. let minulého století. Přesto k jejímu rozšíření nedošlo. Důvodem je pravděpodobně to, že „realizovat projektovou výuku je velmi obtížné“.
„Z pohledu učitele existuje u projektové výuky značná nepředvídatelnost, protože činnost je do značné míry řízena samotnými žáky. Učitel musí dělat okamžitá rozhodnutí, jak pomoci žákům, když nevědí, jak dál, nedokáží správně vyhodnotit informace, které získali, apod. Nejdůležitější je najít tu správnou rovnováhu pro intervenci – je-li příliš velká, dělá projekt vlastně učitel sám, a je-li příliš malá, činnost upadá do chaosu.“
Podle Willinghama to hlavní, co Hargadon podceňuje, je skryto v jeho 3. problému. I když je jisté, že takových učitelů jako Michael Wesch, kteří slaví s využitím Webu 2.0 velké úspěchy, bude přibývat, ne všichni budou ochotni či schopni tuto metodiku zvládnout. Každý si musí najít svou vlastní cestu.
Čtvrtek
David Cole je profesorem přednášejícím právo na Georgetown University, dopisovatelem časopisu The Nation a komentátorem amerických veřejnoprávních rozhlasových stanic. Jeho problém je v tom, že není schopen na svých přednáškách udržet pozornost posluchačů vybavených laptopy s internetem. Proto je prostě zakázal! Vezmeme-li v úvahu, jakou problematiku Cole učí, nelze se divit, že jsou studenti v pokušení nechat svou pozornost odlákat Webem, mailem, nákupy, hrami, chatováním apod. Navíc je to nakažlivé. Jeden začne, a za chvíli to dělá každý.
Profesor Cole má ale ještě jeden důvod. Je přesvědčen, že ručně dělané poznámky nutí studenty se mnohem více zamyslet nad tím, co se dozvěděli. Formuluje to takto: „Pokud je cílem přednášky přenos, při němž se poznámky učitele transformují na poznámky studentů aniž by prošly hlavou, pak jsou laptopy ideálním nástrojem. Je-li však cílem interaktivní třída, musí počítače pryč.“
V závěru předkládá Cole výsledky výzkumu realizovaného mezi jeho studenty. Podle něj naprostá většina se zákazem laptopů na přednáškách souhlasí a přiznává, že bez nich se jim daří lépe soustředit na probíranou látku. Zákaz má též pozitivní vliv na výsledky studentů u zkoušek. Jak se zdá, profesor Cole bude mít celou řadu následovníků i na jiných vysokých školách.
Michael Horn je žákem profesora Claytona Christensena z Harvard Business School. Tuto školu ukončil v roce 2006 a stal se spoluzakladatelem a ředitelem Innosight Institute, jež se věnuje aplikování teorie pana profesora o ničivé inovaci (disruptive innovation) na sociální sféru včetně školství.
Horn svůj text uvozuje tvrzením, že oba dříve předložené přístupy, jak ten, podle něhož technologie výuce pomáhají, tak ten, podle něhož jsou bezcenné, nejsou správné. Podle něj jsou technologie pouhým prostředkem, který může pomoci, je-li správně aplikován. To ale není nic nového! Nic převratného nepřináší ani velmi chytlavě pojmenovaná teorie „ničivé“ inovace. Vychází z Kuhna a Rogerse (viz Kam spěje vývoj vzdělávacích technologií) a pokouší se jaksi kontrolovaně prosadit změnu paradigmatu ve vývoji výukových metod. Celkem správně připomíná, že, má-li dojít k inovaci, musejí se výukové metody změnit zásadním způsobem (ničivě). Proto bychom se neměli snažit technologie integrovat do stávajících školních postupů. Přesně totéž ale říkal Papert již před 20 lety.
Druhým pilířem Hornova přístupu je známá teorie mnohočetné inteligence jiného profesora z Harvardu Howarda Gardnera. Vyvozuje z ní potřebu budovat výuku jako modulární systém, kde má každý žák možnost volit si cestu podle svých schopností a zájmů. Protože něco takového je ve třídách se 40 žáky velmi obtížně realizovatelné, přichází teorie ničivé inovace s řešením ve formě eLearningu nabízeného prostřednictvím virtuálních škol. Právě tento vliv pravděpodobně vedl zákonodárce na Floridě k tomu, že nedávno virtuální školy uzákonili (viz Online školy budou na Floridě povinné).
Zde je závěr: „Změna je na obzoru. Během několika let se určitě v názorech na úlohu technologií sjednotíme. Vzdělávání online bude postupně transformovat výuku tak, že jeho poskytovatelé zjistí, že je pro ně výhodné své aplikace přizpůsobovat potřebám uživatelů a opustí dnešní model standardizovaného monolitického systému. Implementace Webu 2.0 na tom bude mít významný podíl. Dává možnost se projevit, a posouvá nás tak do prostředí orientovaného na žáka, kde každý může ukázat své schopnosti v bohatých a různorodých výukových aktivitách, které budou prospěšné nám všem.“
Pondělí
Spisovatel Howard Rheingold je posledním zvaným expertem ve fóru Brave New Classrooms 2.0. Kromě psaní vede Rheingold kurz Spoluúčast na tvorbě médií na Univeristy of California Berkeley's School of Information a Digitální žurnalistika na Stanford University.
Jeho příspěvek popisuje úspěšnou implementaci výše popsaného Weschova postupu z Kansas State University. Rheingold zapojuje studenty do výukové činnosti tak, že se ve skupinách připravují a vzájemně učí. Je na studentech, kdy použijí laptopy. Vyhledávají totiž během práce potřebné informace na internetu. Též Web 2.0 hraje významnou roli, neboť se všechny poznámky a výsledky ukládají prostřednictvím Wiki.
Fórum je doplněno vybranými názory čtenářů. Jsou různorodé a nic mimořádného nepřinášejí. V tom má Britannica pravdu – příspěvky specialistů majících čas se psaní věnovat jsou zajímavější a hodnotnější.
Budete-li se chtít se zde naznačenou myšlenkou seznámit blíže, podívejte se na následující video Michaela Wesche:
Web 2.0 ... The Machine is Us/ing Us