Dohlížejí na vše stroje láskyplné milosti?

Anotace

Richard Brautigan je poměrně známý americký autor básní, románů a krátkých povídek patřící k beatnikům. Velmi ho ovlivnilo neutěšené dětství pouze s matkou a jejími střídajícími se partnery, často násilníky a alkoholiky. Sám měl v dospělosti problémy s pitím, střídal partnerky a trpěl schizofrenií. V roce 1967, kdy napsal tuto báseň, mu bylo 32 let, pobýval v San Francisku a žil v komunitě hippies.

Pro autory tohoto hnutí bylo typické, že se snažili být v kontaktu se svými čtenáři. Aktivně se zúčastňovali různých happeningů, organizovali autorská čtení po kavárnách a svá dílka rozdávali lidem na ulicích. V plné míře to platí i pro Richarda Brautigana. Na vznik básně All Watched Over by Machines of Loving Grace měla pravděpodobně vliv 10denní stáž v California Institute of Technology, kterou Richard absolvoval společně s kolegou básníkem Andrewem Hoyemem v lednu 1967. Zvát známé autory k přednáškám patří dodnes k běžné praxi amerických universit. Toto ale bylo něco víc než jen zvaná přednáška. Oba zůstali po celou dobu se studenty, bydleli v kampusu a zajímali se o vše, co se tam dělo, i o technologie. Přestože Brautigan v jiné své básni přiznává, že se při pobytu na CalTech (místní zkratka pro Institut) docela nudil, nepochybně si určitou představu o tehdejší kybernetice udělal. Tato jeho báseň se pak stala základem stejnojmenné sbírky, kterou ještě v roce 1967 vydalo hipízácké nakladatelství The Communication Company v počtu 1500 kusů a bezplatně rozdalo zájemcům. Svým způsobem to byl počátek snah o otevřené sdílení myšlenek a zdrojů, tehdy ovšem ještě bez podpory internetu.

Koncem 60. let ovládala počítačovou vědu kybernetika. S ní byly spojeny představy o tom, že pomocí počítačů lze zautomatizovat a řídit téměř vše – včetně vzdělávání. Přestože byla očekávání týkající se možnosti uplatnění kybernetiky (včetně té pedagogické) dávno korigována, zůstává v myšlení lidí schopnost strojů řídit vývoj lidstva pevně zakořeněna. Všichni ji vnímáme spíše jako science-fiction a skoro nikdo si neuvědomuje, jak ovlivňuje již naši současnost.

Možná právě tato skutečnost se stala hlavním podnětem pro dokumentaristu BBC Adama Curtise, aby vytvořil třídílný dokument All Watched Over by Machines of Loving Grace, pro nějž vzal za základ ironický kontext této stejnojmenné básně. Spolu s Brautiganem se nám snaží ukázat, jak zatím všechny snahy lidí o kontrolu nad vývojem Země selhávají.

1. díl má podtitul Láska a moc (Love and Power ). Věnuje se problematice ekonomické. Ukazuje, jak se kybernetické představy 60. a 70. let potkaly v letech 80. a 90. s vývojem počítačových sítí a díky tomu došlo k novému oživení utopických idejí o využití počítačů tentokrát k regulaci trhu. Curtis možná trochu nešťastně spojuje tento vývoj se skutečností, že mnoho kapitánů počítačového průmyslu ze Silicon Valley (a nejen tam) našlo inspiraci ve filosofii objektivismu Ayn Randové. Výklad této filosofie přesahuje náš zájem i rámec tohoto článku. A tak zůstaňme u konstatování, že jejím základem je akceptace základních sobeckých vlastností člověka, zavržení altruismu, dodržování pravidel a zásada naprosté minimalizace vlivu státu na fungování trhu, který je sám o sobě schopen regulovat úplně vše.

Tehdejší představy o možnostech samoregulace vývoje společnosti v prostředí počítačových sítí bez zásahu státu Curtis naopak velmi přiléhavě ukazuje na experimentu Lorena Carpentera z roku 1991. Ten demonstruje okamžitou schopnost stovek lidí vzájemné koordinace při společném hraní klasické počítačové hry Pong. Podívejte se sami, je to velmi poučné.

Loren Carpenter experiment California 1991

Úžasný růst ekonomiky v čele s počítačovým průmyslem, snižování schodku rozpočtu USA a schopnost nadnárodních finančních institucí řídit a dlouhodobě stabilizovat trhy, to vše začalo být připisováno novým netušeným schopnostem technologií. Vydrželo to ale jen do konce 90. let. Na přelomu nového milénia přišlo vystřízlivění, jejímž dosavadním vrcholem je krize z roku 2008.

Pokus o nový druh síťové demokracie nevyšel. Kdo se pozorně díval na experiment Lorena Carpentera, neměl by být překvapen. Zdá se, že jsme bezmocnými součástkami globálního ekonomického systému, v němž je mnoho lidí ovládáno zcela novými a překvapivými způsoby (viz Co má společného budoucnost webu se vzděláváním). A tento stav nejsme zatím schopni změnit.

2. díl nazvaný Použití a zneužití koncepcí růstu (The Use and Abuse of Vegetational Concepts) se věnuje problematice životního prostředí. Popisuje celou řadu modelů, pomocí nichž se jejich tvůrci snažili (a jistě zase budou snažit) popsat vývoj přírody a života na Zemi včetně politiky. Definování takového modelu je ideálním cílem snažení kybernetiky. Pokud by se to někdy podařilo, lidé i zvířata by v takovém komplexním ekosystému fungovali jako uzly sítě, které se navzájem ovlivňují. V ideálním případě by bylo možno simulovat budoucí vývoj a rozhodovat se, jaká případná opatření zavést, nebo by se kontrola, jak naznačuje již Brautigan, prostě milým strojům rovnou s důvěrou přenechala.

Curtis vypráví příběhy vědců (např Jay Forrester), kteří se pokusili takové modely fungování ekosystému navrhnout. Přestože zatím žádný z nich nefunguje a příroda i lidé se chovají nepředvídatelně, existuje poměrně silné přesvědčení o tom, že jsou síťové počítačové systémy schopné zajistit něco jako nový komunismus, tj. rovnost všech účastníků sítě (Plochá třída v placatém světě). To je při aplikaci na celou společnost samozřejmě pouze iluze, která možná může platit po omezenou dobu a na omezeném místě. Takový pocit nějakou dobu zažívaly již komunity hippies, než většina jejich členů zjistila, že se někteří bratři a sestry bez voleb zmocnili vedení a ti ostatní je poslouchají. Sami jsme to nakonec zažili po naší „sametové“ revoluci. Velmi podobný proces nastává nyní v těch zemích, které se díky internetem podporované národní revoluci zbavily lidovým povstáním diktátorů. Pocit opravdové svobody mívá bohužel vždy jen krátké trvání. Síť bez skutečného řízení může sice docela snadno vyvolat změny, ale nedokáže sama od sebe nastolit nový rovnovážný stav.

3. díl Opice v počítači a počítač v opici (The Monkey In The Machine and the Machine in the Monkey) se zabývá genetikou. Vypráví fascinující příběh anglického vědce Billa Hamiltona a amerického George Price, kteří měli značný podíl na definování sociobiologické teorie sobeckého genu Richarda Dawkinse. Podle ní člověk vlastně ve skutečnosti není nic jiného než naprogramovaný agent (hardware), jehož úkolem je zajistit, aby jeho genová informace ukrytá v DNA (software) přežila a šířila se. Není podstatné, zda se tak děje třeba i sebeobětováním v případě, kdy touto cestou zajistíme přežití někoho s velmi podobnými geny, nebo zda stejných důsledků dosáhneme likvidací nositelů genů odlišných. Curtis ukazuje důsledky takového jednání na genocidě ve Rwandě, a mohl by jistě najít mnoho dalších příkladů.

Všechny 3 díly byly odvysílány BBC na přelomu května a června. Bylo by docela záslužné, kdyby se na ně mohli podívat i naši televizní diváci. V originále jsou k dispozici jak na webu BBC, tak na YouTube (1. díl, 2. díl, 3. díl), což je mimochodem přesně ten přístup, jaký bychom si od veřejnoprávní televize měli slibovat. Nemáte-li čas věnovat každému z nich hodinu svého času či mále-li problém s angličtinou, zde je alespoň upoutávka.

All Watched Over by Machines of Loving Grace - Adam Curtis - Teaser Trailer

Na dokumentu je patrné, že si Curtis záměrně vybírá ty osobnosti, jejichž životní příběh naznačuje poselství, které nám chce předat. Žádné jednoznačné závěry však nečekejte. Signifikantní je např. osud George Price. Ten když zjistil, že jeho rovnice dokonale vysvětlují altruismus jako čiré sobectví, dal se jako zarytý ateista na víru. A šel mnohem dál. Snažil se odčinit škody, které svým zjištěním lidstvu způsobil tak, že se po zbytek života věnoval dobročinnosti. Rozdal vše, co měl, bezdomovcům a nakonec propadl depresi natolik, že spáchal sebevraždu. Stejně skončil i Richard Brautigan poté, co se hnutí hippies rozpadlo, přišel o čtenáře a zjistil, že nemá nikoho, kdo by s ním chtěl žít.

Všechna zjištění jakoby vedla k závěru, že nám ani nejmodernější technologie nepomohou nastolit na Zemi klid a rovnováhu. Že naše společnost bude nutně čelit stále dalším a pořád složitějším výzvám. Že po obdobích nejhoršího skepticismu zase přijdou chvíle naděje, pro něž stojí za to žít. Nebudeme-li u toho již přímo my sami, uděláme nejspíše vše pro to, aby u toho byli naši dědicové.

Teď, když je nám známo, jak fungují sobecké geny, mohli bychom se možná pokusit od nich osvobodit. Zkoušejí to třeba právě zastánci racionálního egoismu v podání Randové. Občas možná lze někoho takového, kdo by chtěl vše nechat ovládat výhradně neviditelnou ruku trhu, potkat i u nás. Bohužel se ukazuje, že pravá kapitalistická filosofie objektivismu je ve skutečnosti skoro stejně utopická jako samotný komunismus. Zdánlivě je sice jeho opakem, ale má s ním jednu zásadní věc společnou. Vyžaduje člověka vysoké etické úrovně plně respektujícího pravidla. Takové občany však trhem ovládané školství nikdy nebude schopno v masovém měřítku vyprodukovat.

Jaké že to poselství nám vlastně ve skutečnosti chce Adam Curtis předat? Nutí nás, abychom si každý udělali závěry sami. Já sám si odnáším to, že je celkem jedno, zda jsme či nejsme součástí nějakého vyššího záměru, který lze vnímat jako program. Důležité je, zda máme svobodnou vůli a můžeme se rozhodnout dělat, co považujeme za správné? I kdyby celá naše existence byla realizací jakéhosi kybernetického modelu řízeného stroji, je na nás, zda se nám podaří nastavit zpětnou vazbu tak, aby v systému převládla láskyplná milost. Ale pozor, závisí to na tom, do jaké míry budeme schopni svou svobodnou vůli uplatňovat. Tento problém asi nejvýstižněji popisuje guru cyberpunku Douglas Rushkoff samotným názvem své poslední knihy – „Programovat nebo být programován?“ (viz Citace). Do značné míry je právě toto klíčová otázka současného školství. Skoro se mi ani nechce to domýšlet. Není vyloučené, že právě na tom je závislý osud celého lidstva.