Cíle současné školy je možné vidět v uspokojení poptávky žáků coby jejích zákazníků. Vzdělávací potřeby společnosti jsou do určité míry vyjádřeny schopností jedince zařadit se do informační společnosti, tj. společnosti, v níž jsou informace a znalosti nabyté prostřednictvím informačních a komunikačních technologií intenzivně využívány k ekonomickému, sociálnímu, kulturnímu i politickému rozvoji (1).
Při současném stylu života, kdy každý bude nejednou měnit zaměstnání a možná i profesi (viz video Věděli jste to 2.0), a měnících se znalostech o rozsahu lidského vědění, které navíc exponenciálně roste (viz (2)), se úkol moderní školy zdá velmi široký a obtížně splnitelný.
Jisté východisko přináší čtenářům Spomocníka známý David Warlick, který jako cíl školy vidí gramotnost pro život v 21. století (3). Nad její přesnou definicí stále probíhá diskuse. Jako velmi důležitá se jeví mimo jiné schopnost žáků spolupracovat. Je to pochopitelné vzhledem k tomu, jak pracují vědecké týmy nebo týmy vývojářů. Jedinec v dnešním světě sám moc nezmůže.
Otázkou navozování vhodných podmínek pro učení se v 21. století se zabývá i Stephen Downes, výzkumník National Research Council of Canada a duchovní otec konektivismu. V pondělí 17. 10. se brána prostředí DimDim portálu RVP otevřela nejen pro účastníky kurzu Vzdělávací technologie pro 21. století, ale i pro další posluchače jeho přednášky na téma Konektivismus a osobní učení (Connectivism and Personal Learning). V kurzu je, mimochodem, všem k dispozici její záznam.
Celá přednáška se nesla v duchu, který ve mně vyvolával další a další otázky. Ty nejdůležitější z nich jsem pak poslal Stephenovi a dostal na ně opravdu vyčerpávající odpovědi. Znovu jsem si prošel přednášku i odpovědi, abych byl nakonec od dr. Brdičky přesměrován správným směrem: koncepce, kterou Downes prezentoval, je vhodná hlavně pro distanční nebo kombinované kurzy pro dospělé. Já se však o ní snažím přemýšlet i jako o revoluční koncepci pro základní a střední školství.
Downes věnoval nejvíce času snímku s fotografií tabule, na které byly rozepsány hlavní aspekty kolaborativní a kooperativní koncepce vzdělávání. Ve skutečnosti tomu tak bylo proto, že reagoval na článek Kolaborace nebo kooperace? tentýž den zveřejněný Učitelským spomocníkem. Velmi pěkně je toto téma zpracováno v reflexi účastníka kurzu Davida Mikoláše (4). Právě přehled rozdílů kolaborace vs. kooperace je jádrem diskutované problematiky.
 |
| Obrázek 1, zdroj: (4) |
Koordinace x autonomie
Lze zajistit splnění předem vytýčených výstupů a cílů vzdělávání?
Neexistují požadavky na konkrétní cíle a výstupy. „Rodiče i úředníci by měli přehodnotit, co by chtěli, aby se jejich děti učily a jak bychom je to měli učit.“ (výběr z Downesových reakcí uveden kurzívou)
Uzavřenost x otevřenost
Jak se orientovat v množství informací, kdy je jedinec vystaven přívalům informací, které posílají všichni všem (tzv. feed forward)? Nebudou spíše rušeni?
Je důležité si uvědomit, že v konektivistickém pojetí je učící se žák zodpovědný za vlastní výběr informací. Není to případ, kdy učitel či někdo jiný ze školy předkládá připravený balík informací. Zde si sám žák hledá a rozhoduje, co číst, a co ne.
Neprodukují žáci neustálým sdílením informací spíše informační nepořádek?
Ve svém článku 'Vzdělávací blogování' jsem uvedl, že prvním krokem k úspěšnému blogování je čtení blogů. Ve svém článku 'Jak být slyšet' radím, aby lidé na začátku svých tvůrčích aktivit stavěli nejprve na textech vytvořených jinými lidmi.
Být kreativní bez kontaktu s jinými lidmi je nesmírně těžké. Samotná možnost stát se kreativní(m) vyžaduje existenci stimulujícího prostředí, které je možné skloubit, změnit původní účel příspěvku někoho dalšího (např. tzv. Remix kultura typicky k vidění na YouTube).
Koordinace a uzavřenost x autonomie a otevřenost
Nedojde při takovém přístupu k rozmazání hranic běžných školních předmětů?
Nebudou rozmazány jen hranice mezi předměty, dochází dokonce k setření hranice mezi školami. Nabízí to žákům možnost komunikovat s větším množstvím dalších žáků a učit se ocenit pravou rozdílnost, která charakterizuje společnost.
Je zřejmé, že podobný systém by v podmínkách našich ZŠ a SŠ mohl obstát jen s dokonalou přípravou a zkušenostmi učitele. U takto pojaté výuky nikdy není jisté, zda žáci na své cestě za poznáním natrefí na všechny povinné body našeho stávajícího kurikula. Představit si podobné metody jako nadstavbové a doplňkové lze již mnohem lépe. Rostoucí dostupnost technologií nás k nim přímo dovádí.
Každý jedinec při této formě učení pracuje vlastním tempem, a pokud to ostatní podmínky dovolí, dosáhne cíle. Přestože se vlastně vracíme k Bloomovu mastery learningu (60. léta), dosahujeme tím zapojení žáka do informační společnosti (viz úvod příspěvku).
Sám Downes připustil, že se jeho pojetí výuky na kanadských školách zatím moc neprosazuje (na rozdíl od sebezdokonalování dospělých – viz MOOC). V dalším příspěvku na toto téma budou jednotlivá úskalí zařazení kooperativního vyučování rozvedena šířeji, a to jako kontrast současné edukační reality ČR.
Všechny články jsou publikovány pod licencí Creative Commons BY-NC-ND.
Pro vložení komentáře je nutné se nejprve přihlásit.
Tento článek je zařazen do seriálu RVP_VT21 a Stephen Downes.
Ostatní články seriálu:
