James N. Shimabukuro je profesorem angličtiny na havajské Kapi’olani Community College. Zároveň však též patří ke známým odborníkům na vzdělávací technologie a eLearning. Kromě toho je administrátorem a hlavním editorem online časopisu Educational Technology & Change. Zde 28. listopadu publikoval článek s názvem Supercomputing, The Singularity, and 21st Century Teachers, který je natolik zajímavý, že stojí za to se s jeho obsahem seznámit.
Reaguje na superpočítačovou konferenci SC11, která se uskutečnila v listopadu v Seattlu a potvrdila, že se vývoj schopností technologií skutečně stále zrychluje a odpovídá exponenciální křivce. Podle Jima (zdrobnělá varianta jména, kterou James používá) je možno celkem zřetelně pozorovat, že se naplňuje předpověď Ray Kurzweila a jeho již 10 let starého zákona zrychlujících se změn (viz Ray Kurzweil, umělá inteligence a výuka jazyků). Je-li tomu skutečně tak, můžeme se značnou pravděpodobností v ne příliš vzdálené budoucnosti očekávat, že vývoj dospěje k singularitě. Matematici si jistě umí představit, o čem je řeč. Česky se tomu místu na křivce říká nespojitost a představit si ho snadno můžeme též jako nedefinovatelnou změnu, případně možná i jako kolaps. Nechápejte to, prosím, jako předpověď globální katastrofy likvidující život na Zemi, spíše to berte jako naději pro budoucnost (viz Jak bude zítra).
Současné praktické využití superpočítačů se neubírá pouze směrem ke zvyšování výpočetního výkonu, ale je na něm patrné též stále širší uplatnění jejich možností. Stále se zlepšující umělá inteligence je již docela blízko toho, že superstroje budou již brzy schopny se samy učit a reprodukovat. Zatím ale není třeba se toho obávat. Lidé i nadále budou mít tento proces pod kontrolou a budou služeb technologií, ve skutečnosti mnohem schopnějších než lidé, využívat. Hezkým příkladem současných možností superpočítačů, o němž již Spomocník informoval, je IBM Watson (viz Jak Watson zvítězil v Jeopardy). V blízké budoucnosti dostanou lidé možnost výrazným způsobem umocnit schopnost technologiemi podporovaných služeb nad rámec běžných biologických omezení. Tato skutečnost bude nepochybně mít značný vliv i na vzdělávání.
Největší vliv budou superpočítačové „inteligentní“ technologie mít na změnu role učitele, která se nejvíce projeví na úrovni středních a vysokých škol. Podívejme se na to, jaké základní funkce plní současný učitel zvyklý využívat stávajících služeb online systémů řízení výuky (LMS) a kombinovat s jejich pomocí prezenční výuku s distanční (tzv. blended learning):
Již dnes můžeme pozorovat výrazný posun u některých těchto funkcí. Tak třeba návrh online prostředí dělá často specialista na vzdělávací technologie (IT metodik). Instrukce, jak postupovat při studiu, poskytuje příslušná služba typu help desk – třeba v rámci knihovny nebo oddělení IT. Na řešení studijních problémů mívá škola často také specialistu. Takže již nyní se učitel typicky věnuje jen některým z výše definovaných funkcí.
Implementací inteligentních superpočítačových technologií založených na analýze velkých dat (viz Vize daty řízeného školství) dojde k výrazné automatizaci služeb poskytovaných studentům. Celá řada současných funkcí učitele bude řešena nasazením technologií:
Člověk v podobě učitele ale zcela eliminován nikdy nebude. Jeho role se však změní. Bude se věnovat především těm případům, které jsou natolik výjimečné, že je nelze řešit automatizovaně. Bude se zapojovat do synchronních i asynchronních diskuzí v rámci kurzu se odehrávajících, odpovídat na nestandardní dotazy, řešit výukové situace vymykající se dosud známým postupům apod. Další oblastí, v níž se možná zatím člověk uplatní, je pořizování video-záznamů jako výukových objektů, které budou na vhodných místech v kurzech použity. Samozřejmě že veškeré člověkem realizované postupy budou počítačům sloužit jako vzor a povedou k postupnému zdokonalování schopností umělé inteligence. Potřeba lidských intervencí se tak bude stále snižovat. S přibývajícími schopnostmi umělé inteligence proto bude funkcí realizovaných lidmi stále ubývat.
Počítače budou nepřetržitě zaznamenávat a analyzovat veškerou činnost studentů. Na základě této analýzy budou schopny individuálně každému upravovat jeho vzdělávací plán a prostředí. Tak budou formovat jeho postup kurzem. Výuka bude plně orientovaná na studenta. Jeho výkon bude neustále formativně hodnocen, porovnáván s optimálními výsledky a na základě zjištěných odchylek budou automaticky nastavována vhodná opatření a doporučení.
Zdá se, že čím více se budeme blížit k singularitě, tím více budou výukové aktivity při vzdělávání lidí předávány technologiím. Jak daleko v představách tohoto vývoje zajdete, záleží jen na vaší představivosti.
Ten, kdo na tom všem zcela jistě vydělá, jsou nepochybně studenti. Budou mít k dispozici prostředí, v němž se budou moci vzdělávat kdykoli se jim zachce, dostanou všemožnou, neustále dostupnou podporu a pomoc při řešení problémů. Technologie jim tak zajistí kvalitní výuku s nebývalou mírou individualizace.
Zde předložená představa však vyvolává jednu velmi závažnou otázku. A sice, co bude zvětšující se množství lidí, kteří se ve světě řízeném technologiemi neuplatní, vlastně po ukončení studia dělat? Na tu nám bohužel Jim Shimabukuro odpověď nedává.
Všechny články jsou publikovány pod licencí Creative Commons BY-NC-ND.
Článek nebyl prozatím komentován.
Pro vložení komentáře je nutné se nejprve přihlásit.
Článek není zařazen do žádného seriálu.
