Doporučení „nezapomínejme zapomínat“ pochází od profesora Oxfordského internetového institutu při Oxfordské univerzitě Viktora Mayer-Schönbergera. Ve světě je znám především jako autor knihy „Delete: The Virtue of Forgetting in the Digital Age“. Viktor Mayer-Schönberger původně vystudoval práva v Salzburku, Cambridge a na Harvardu. Je zakladatelem softwarové firmy Ikarus Software, která se zabývá ochranou dat. Často publikuje v nejrůznějších novinách a časopisech, vydal již osm knižních titulů, z nichž nejnovější je právě „Delete“, kde shrnuje své názory týkající se uchovávání dat na internetu. Kniha byla v roce 2010 oceněna Don K. Price Award za nejlepší dílo vědecké a technologické politiky. Ve stejném roce získala také cenu Marshalla McLuhana za vynikající knihu vydanou na poli mediální ekologie. O svých myšlenkách přednášel profesor Schönberger například i před Evropskou komisí, která zahrnula „právo být zapomenut“ do revize systému ochrany internetových dat.
Viktor Mayer Schönberger on The Right to be Forgotten
Viktor Mayer-Schönberger vychází z toho, že internet je pro nás především nástrojem pro pamatování, dovoluje nám zařídit si de facto neomezené úložiště dat, která mohou být snadno vyhledatelná, přístupná a skoro nic nás nestojí. Snad každý z nás již po sobě zanechal na internetu nějakou virtuální stopu, ať už si píše blog, diskutuje pod články, komunikuje s ostatními přes nejrůznější sociální sítě nebo nahrává fotky z dovolené na některý specializovaný portál. Digitální stopa je však bohužel ve skutečnosti jen stěží odstranitelná, což si málokdo uvědomuje. A právě na tento problém profesor Schönberger upozorňuje. Připomíná fakt, že uchovávání informací v paměti se stalo snadným, zatímco zapomínání takřka nemožným. Člověk se v dnešním digitálním věku vydal cestou odporující jeho přirozenosti. Biologicky je mozek nastaven tak, že dlouhodobé pamatování je velmi obtížné, ale zapomínání jednoduché.
Proč je vlastně zapomínání tak důležité? Zapomínání pro nás dříve bylo věcí přirozenou. Dnes ale musíme dávat pozor, jaké informace o sobě sdělujeme, a současně s tím hlídat i jejich platnost. A to je problém, neboť informace jsou ve virtuálním prostoru ukládány po dlouhá léta a my o tom ani nemusíme vědět. Typickým příkladem je existence internetové služby Internet Archive (WayBack Machine), kde lze nalézt starší verze mnoha webů, nebo pokus o smazání profilu na Facebooku, který ve skutečnosti hned data nelikviduje (Musíte třikrát kliknout a 14 dní počkat, pak se Facebooku zbavíte navždy). Informace o nás jsou často proti naší vůli uchovávány, kdokoli je může nalézt a konfrontovat nás s naší minulostí. Internet se tak stává mocnou a nebezpečnou digitální pamětí zaznamenávající vše, co děláme. Je jakýmsi panoptikem, v němž nás může kdokoli sledovat.
Profesor Schönberger uvádí jako příklad příběh o muži, jenž přiletěl do USA a na letišti imigrační úředník pomocí Googlu našel mimo jiné i článek ze starých akademických novin, který tento muž napsal ještě na studiích a v němž se přiznal, že vyzkoušel LSD. To, že mezi tím uplynulo 40 let a tehdy to bylo docela normální, nehrálo pro úředníka žádnou roli a zakázal mu vstup na půdu Spojených států. A to navždy.
Viktor Mayer-Schönberger pro nás má několik zajímavých návrhů, jak problémy spojené s dlouhodobým uchováváním digitálních dat řešit. Tím pravděpodobně nejrozumnějším technickým opatřením, jak získat kontrolu nad zapomínáním informací o nás, by byla nastavitelná doba vypršení dat a jejich následné automatické smazání. V praxi by to znamenalo, že již při ukládání bychom současně zadali i datum, kdy se data sama smažou z internetu. Jinou, v praxi poněkud méně představitelnou variantou by bylo jakési postupné „rezivění“ dat, takže by se informace o nás postupně rozpadávaly, až by jednou zcela zanikly.
Dalším Schönbergerovým návrhem je kontextualizace informací, tzn. uchovávání dat o nás pouze v souvislosti s určitou agendou či případem. Tak by se eliminovala situace, kdy si někdo o nás zjistí nějakou informaci na internetu, ale vyloží si ji jinak, bez ohledu na okolnosti a kontext. Mnohdy taková dezinterpretace může mít až fatální důsledky (viz příběh o muži na letišti v USA).
Jinou, trochu futurologickou variantou ochrany dat je využití softwarového agenta vybaveného prvky umělé inteligence, jenž by v roli jakéhosi internetového správce kontroloval a hlídal naše soukromá data. Toto řešení však i profesor Schönberger zatím vnímá jako příliš komplikované.
Kromě opatření technických pan profesor propaguje též mnohem snadněji realizovatelná doporučení osobní povahy. Sem patří autoregulace soukromí a digitální abstinence. Tyto pojmy v sobě skrývají zlaté pravidlo, podle něhož si my sami musíme hlídat, které informace ze svého soukromí vkládáme na internet (viz Jste rezident nebo návštěvník?). A to je samozřejmě to vůbec nejspolehlivější pravidlo, které musí každý z nás mít zažité a musíme ho vštěpovat i našim žákům.
Jak je vidět, digitální média pro nás mohou být dobrým služebníkem, ale zlým pánem. Na jednu stranu nám pomáhají uchovávat informace v neomezeném množství, na druhou stranu je snadné nás s nimi kdykoli konfrontovat, protože stroje neumějí zapomínat. Ne vždy je nám taková konfrontace příjemná. Důležité je si uvědomit, že na počátku stojíme vždy my sami. Jsme to my, kdo se musí naučit zapomínat (viz Zapomeňte! vzkazuje Dede, Jak Google ovlivňuje naši paměť).
Všechny články jsou publikovány pod licencí Creative Commons BY-NC-ND.
Článek nebyl prozatím komentován.
Pro vložení komentáře je nutné se nejprve přihlásit.
Tento článek je zařazen do seriálu Umění zapomínat.
Ostatní články seriálu: