Jako učitelé počítačových předmětů se často setkáváme s tím, že žáci přicházejí do školy s mylným přesvědčením, že s počítačem umí první poslední. Mnohdy se také stává, že se rodiče na rodičovských schůzkách diví, že mají jejich děti špatné známky z počítačových předmětů i přes to, že doma za počítačem tráví spoustu svého volného času. A i když má tato skutečnost jistě mnoho dalších příčin, tu nejzávažnější spatřuji ve stále větší míře zjednodušující konformnosti běžně používaného softwarového vybavení. Jinými slovy v tendenci vyvíjet takový software, který bude pro uživatele co nejsnáze pochopitelný a ovladatelný i za cenu toho, že potlačuje logiku a zamlžuje principy problematiky, pro kterou je určen.
Tímto příspěvkem chci rozebrat nastíněnou hlavní příčinu nízké úrovně odborné informační gramotnosti nejen u žáků našich škol, a také jím skromně přispět do širší diskuse o problematice počítačové gramotnosti, jakožto obecného pojmu, který se stále vyvíjí, a proto má mnoho různých jmen a interpretací.
K bližšímu vysvětlení jsem vybral 3 příklady z vývoje operačního systému MS Windows, jakožto zástupce jednoho z nejpoužívanějších softwarových produktů vyskytujících se v naší části světa. Vybrané příklady velmi dobře demonstrují negativní dopad zjednodušování uživatelského rozhraní na odbornou informační gramotnost uživatelů.
Počátky Windows se datují do doby, kdy byla většina uživatelů zvyklá ovládat svůj počítač pouze pomocí příkazového řádku. Uživatel vkládal příkazy pomocí stanovených pravidel (instrukcí, argumentů a hodnot) a počítač podle nich vykonával svou činnost.
 |
| Obrázek 1: Příkazový řádek a grafické rozhraní |
S příchodem grafického uživatelského rozhraní, které jako první zavedl Apple a později ho přijal i operační systém Windows, se ovšem vztah uživatele a počítače změnil. I když měl tento krok bezesporu mnoho pozitiv, jedna nevýhoda z pohledu obecné počítačové gramotnosti se ukázala jako docela důležitá. Vzdálil uživatele od chápání principů fungování počítače. Místo toho, aby zadával instrukce, teď uživatel pouze vyvolává akce v grafickém prostředí. Uživatelské akce se až následně (v rámci operačního systému) převádějí na instrukce, které se teprve poté zpracovávají samotným počítačem. Tento proces je ovšem uživateli skryt, a proto o něm dnes běžný uživatel nic neví.
Snaží-li se dnešní žáci pochopit např. problematiku Von Neumannova schématu, které s představou chodu celého počítače jistě velmi souvisí, jsou na tom mnohem hůře než žáci, kteří měli přímou zkušenost s příkazovým řádkem, a tedy s představou, že počítač zpracovává nějaké instrukce.
Porozumění a chápání stromové hierarchie systému adresářů (složek) a souborů patří mezi základní dovednost, kterou by měl informačně gramotný člověk disponovat. Ale i zde lze vidět vývoj operačního systému Windows jako kontraproduktivní. Porovnáním systému verze Windows 95 a verze Windows 7 k tomuto závěru jistě dojdeme.
 |
| Obrázek 2: Správce souborů verze Windows 95 a verze Windows 7 |
Správce souborů z verze Windows 95 realizuje problematiku hierarchie adresářů a souborů jednoduše a jasně. V názvu okna je vypsána celá cesta k aktuálnímu adresáři či souboru. Ve střední části jsou pak na výběr všechna dostupná úložná zařízení pojmenována pouze platným identifikátorem (pomocí písmena, žádné další matoucí názvy). V dolní části vlevo máme naznačenou stromovou hierarchii otevřeného úložného zařízení a vpravo pak obsah aktuálně prohlíženého umístění. Nic více, nic méně. Vše je jasné a logické.
Naproti tomu správce souborů z verze Windows 7 sice běžnou práci s adresáři a složkami zefektivní a do jisté míry napomůže uživatelům udržet v adresářích a souborech pořádek, ale k pochopení stromové struktury adresářů a souborů vůbec nepomáhá. V obdobném rozvržení nevidíme ani celou cestu k aktuálnímu umístění, ani naznačenou stromovou strukturu. Tu nahradil jakýsi rozcestník s odkazy na adresáře umístěné v domácí složce (jejichž umístění ale zůstává uživatelům skryto) a výběr dostupných úložných zařízení. V tomto rozcestníku se tak mísí odkazy na celá datová úložiště s odkazy na určité adresáře. Pro správné chápání systému adresářů a souborů je to velmi matoucí (i když – jak bylo řečeno – efektivní).
Poslední příklad, který jsem vybral, představuje z pohledu informatické gramotnosti nevhodnou vlastnost správce souborů, která se vyskytuje implicitně nastavená ve verzích Windows zhruba od přelomu milénia. A sice skrývání přípon souborů známých typů.
V hierarchii adresářů a souborů existují z pohledu počítače pouze dva druhy dat. Adresář a soubor. Přičemž soubory se od sebe liší svým názvem (včetně přípony, která není povinnou součástí) a obsahem (shlukem mnoha jedniček a nul). A přesto se s učiteli budou studenti dlouho přít o tom, že rozdíl mezi videem, obrázkem, zvukem apod. je přece i v obsahu souborů. „Vždyť vypadají jinak a spouští se jiným programem“, argumentují. Právě zde je rozkol mezi uživatelským přístupem (kde jsou argumenty žáků pochopitelné) a přístupem informatika (který by měl chápat, že se v konečném důsledku vždy jedná o stejné jedničky a nuly).
Žáci většinou ani netuší, že existují nějaké přípony. Vyvstává pak otázka, jak jim vysvětlit asociaci souborů v operačním systému. Jak mohou chápat, že dokonce i ten samý typ souborů můžeme načítat různými programy?
Od verze Windows 7 se navíc setkáváme s dalším problémem. Správce souborů totiž dokáže otevřít archiv (ve formátu ZIP) bez dekomprimace. Při procházení adresářů a souborů si tak uživatel ani nevšimne, že není ve složce, ale v souboru (archivu). A když se pak žák začne potýkat s tím, že nemůže otevřený dokument třeba v programu MS Word uložit přímo do archivu, který mu správce souborů předtím umožnil bez problémů otevřít, je v koncích.
Novodobá uživatelská rozhraní vyvinutá s cílem zpřístupnit počítače masám dnes nabízí uživatelům dosahovat rychle a jednoduše kvalitních a ohromujících výsledků. Alespoň z hlediska zdání. Žák, který umí skvěle ovládat svůj chytrý mobilní telefon s operačním systémem, jistě ohromí spolužáky vizuálními efekty, pokročilými funkcemi a mnohým dalším. Nic to ale bohužel nevypovídá o tom, zda takový žák skutečně rozumí problematice počítačů, zda má představu, jak takový operační systém funguje, či zda vůbec chápe logiku hierarchie adresářů a souborů. Je na místě se zamýšlet nad tím, zda to v budoucnosti bude vůbec potřebovat. Celá řada odborníků v různých oborech používá k výkonu svého povolání počítač, a nelze je přitom označit za informatiky.
Počítačovou gramotnost dnes již asi nemůžeme chápat třeba jako gramotnost matematickou. A to z jednoho prostého důvodu. Matematicky gramotný člověk není ten, kdo umí používat kalkulačku. Matematicky gramotným se však stává až ve chvíli, kdy matematickým konstruktům opravdu porozumí. Naproti tomu počítačově gramotný člověk dnes nemusí chápat do podrobností chod celého počítače, stačí mu ovládnou několik běžně používaných programů.
Je proto podle mého soudu nutné rozdělit informační gramotnost na gramotnost uživatelskou a na gramotnost odbornou. Zásadní otázkou pak je, zda bychom – a do jaké míry – ve školách měli učit pouze gramotnost uživatelskou (tedy kompetence např. pouze k ovládnutí operačního systému, kancelářského balíku a dalších běžných programů), anebo zda učit i odbornou stránku věci. S kladnou odpovědí pak musíme řešit to, jestli jsou nejnovější produkty k tomuto účelu vhodné. Jak jsme si totiž na předchozích třech příkladech ukázali, vývoj softwarových řešení nespěje k logičnosti a názornosti, ale spíše ke komfortnosti a jednoduchosti, které mají na odbornou počítačovou gramotnost negativní vliv. S příchodem nových mobilních technologií se tento problém bohužel ještě výrazně prohlubuje.
V dnešních dnech se na obzoru rýsuje nový operační systém Windows 8. Zkusme jej nehodnotit pouze z hlediska estetiky, jednoduchosti a uživatelské přívětivosti. Zkusme se na něj podívat také jako na prostředek didaktický. Příchodu tohoto operačního systému se docela obávám, jelikož z vývojové verze je již nyní patrné, že přináší opět několik dalších zjednodušení, která mohou negativně působit na správné chápání principu počítačů.
Musíme se proto ptát, zda necháme obchodní zájmy vývojářů nových produktů ovlivňovat cíle i obsah naší výuky a deformovat počítačovou gramotnost našich dětí. Kdy zajde vývoj až tak daleko, že bude z pohledu výuky informatiky z didaktického hlediska neúnosný? Nebude pak čas přemýšlet nad alternativami, které již dnes existují?
Takovou alternativou může být například operační systém Linux, na kterém lze většinu běžných programů také spustit (např. LibreOffice, Firefox, Thunderbird, Gimp, Inkscape ad.). Přestože i v linuxových distribucích dochází k obdobným zjednodušováním uživatelského prostředí, stále se mi Linux jeví jako vhodnější edukační nástroj, než např. operační systém Windows. U systémů Linux totiž obecně platí, že samotní uživatelé mají do vývoje mnohem větší možnost zasahovat. Uživatelské rozhraní tudíž používat mohou, ale nemusí. Ve spojení např. s levným počítačem Raspberry Pi (viz Raspberry Pi a jeho potenciál pro školství) může být pro výuku odborné informatiky tím nejlepším řešením.
Všechny články jsou publikovány pod licencí Creative Commons BY-NC-ND.
Pro vložení komentáře je nutné se nejprve přihlásit.
Článek není zařazen do žádného seriálu.
