Pozor! Jste na staveništi. Více informací zde.
logo RVP.CZ
Přihlásit se

Úvodní stránka
Přehled článků
Metodická pomoc
Zpravodaj
O Spomocníkovi
Podcast
RSS RSS
Titulka RVP > Úvodní stránka Spomocníka > Jak bránit podvodům u online testů

Jak bránit podvodům u online testů

Informativní příspěvek
Autor: Michal Drápalík

Spolu s rozvojem internetu se již dost dlouho řeší problém ověřování totožnosti u online zkoušek (např. viz Kamery mají zabránit podvádění u online testů). Univerzitní online kurzy obzvláště v USA získávají na popularitě. Miliony studentů si již některý takový kurz zapsaly. Jelikož náklady na klasické studium stoupají a studentské dluhy v USA již přesáhly bilion dolarů, online kurzy, jež mají potenciál zlevnit studium, představují určitou možnost, jak zapojit co největší množství studujících. Vlastně se to dnes již netýká jen zájemců ze zemí vyspělých ale i z rozvojových. Spolu s tím ale vyvstává důležitý problém. Jak tyto online kurzy hodnotit? Je-li student doma, jak si můžeme být jistí, že nepodvádí? Pokud je máme brát vážně, je potřeba najít spolehlivý způsob ověřování dosažených výsledků jejich účastníků.

Britská Open University je průkopníkem distančního vzdělávání. Předseda jejich disciplinární komise, Peter Taylor, se vyjádřil takto: „Snažíme se hledat cesty, jak realizovat zkoušku online. Studenti by ani nemuseli přijít do školy, stačilo by, že by si sedli ke svému počítači v době, kdy zkoušku zpřístupníme. Jejich počítače by byly uzamčeny, takže by studenti nemohli pracovat s jinými materiály. Pokud k tomu přidáte webkameru, máte účinný dohled. Zatím jsem však nenarazil na systém, kterému bych plně důvěřoval, ale myslím, že už nebude trvat dlouho a budeme vědět, jak na to.“[1]

Bez osobního kontaktu se studenty ale určitá nejistota, kdo vlastně skládá zkoušku, vždy zůstane. Použití kamery přitom může vyvolávat problémy etické, protože narušuje právo na soukromí. Podle Taylora ale různé způsoby identifikace osob přesto existují. Open University, ale třeba též americká University of Maryland (UMUC), nezávisle na sobě vyvíjejí tzv. Keystroke Recognition Systém. Jedná se o rozpoznávání osoby na základě charakteristického způsobu psaní na klávesnici. Prostě musíte předem opakovaně napsat danou frázi a rychlost i způsob vašeho psaní se pak stává vaším podpisem. Přitom se nejedná o hudbu vzdálené budoucnosti. Do pěti let by takový systém měl být plně funkční. [4]

UMUC podle děkanky Marie Cini ověřuje i další slibnou metodu založenou na sledování chování uživatelů ve virtuálním prostoru připomínajícím hru. Interakce studentů v měnícím se prostředí kurzu jsou průběžně monitorovány a zkoumány. Právě proměnlivost prostředí zásadním způsobem komplikuje vzájemné informování o „správném postupu“. Výrazné anomálie v  reakcích naznačují, že někdo možná dělá něco, co nemá.

Dosavadní výzkumy podle Taylora ukazují, že u online kurzů není podvádění něčím mimořádným. Říká: „Musíme si uvědomit, že ani při tradiční zkoušce realizované prezenčně ve škole nemůžeme sledovat každého studenta. Nikdy nevíte, kdo může mít v rukávu tahák.“ [1]

Ověřováním identity účastníků testů realizovaných v rámci online výuky se zabývají i nejnovější společnosti produkující masivní kurzy MOOC. EdX např. zamýšlí více využívat tradičního systému prezenčního zkoušení. Předpokládá složení závěrečné zkoušky v rámci mezinárodní sítě testovacích center provozované společností Pearson VUE. Jednalo by se o zkoušky pod formálním dohledem, kde by studenti pracovali přímo s online systémem edX. Po složení zkoušky by obdrželi certifikát potvrzující složení zkoušky v kontrolovaném prostředí (též viz Velký MOOC boom pokračuje).

„Jedná se o velmi důležitý krok“, prohlásil první prezident edX, Anant Agarwal. „Lidé vyjadřují obavy, že nebudou schopni prokázat, že si svou kvalifikaci zasloužili, když se ucházejí o práci nebo se snaží postoupit do vyššího stupně vzdělávání.“ [1]

Velké množství testů většinou znamená, že je třeba využívat automatizovaného počítačového hodnocení, což značně omezuje typy kladených otázek. Tímto problémem se intenzivně zabývá další nový poskytovatel online kurzů, Coursera. Na jejich kurzy vzniklé na více než třiceti špičkových univerzitách se jen v prvním roce přihlásilo 1,6 milionu studujících.

Jak ale spolehlivě vyhodnotit takové množství kandidátů? Spoluzakladatelka Coursery Daphne Koller říká, že se „studenti nechtějí s automatickým bodováním spokojit – chtějí zpětnou vazbu od lidí“. Zatím prostě nemáme technologii, která by posoudila, zda se slohová práce držela zadání. [1] Možná to je též důvod, proč Coursera experimentuje se vzájemným hodnocením studentů. Kvalita výsledku v tomto případě roste spolu s tím, kolik se jich zapojí. Klade to však nároky na jejich spolehlivost a zodpovědnost.

Profesor Taylor potvrzuje, že „jakýkoliv software pro hodnocení otevřených odpovědí vyžaduje velké množství lidských zásahů. O výsledku rozhodují hodnotitelé. Bez lidského mozku se zatím neobejdeme.“ [1]

Neměli bychom ale zapomenout na jednu starou technicky nenáročnou a přitom docela užitečnou metodu prevence podvádění. Dle výzkumů se v institucích, které po účastnících vyžadují čestné prohlášení, podvádí méně. Kupříkladu již zmiňovaná Coursera zavedla pravidlo, že kdykoliv student odevzdává svoji práci, zároveň zaškrtává čestné prohlášení, že práce je skutečně jeho a všechny citace jsou uvedeny[2].

Charles Severance, profesor na University of Michigan nás varuje, že čím více se budou online kurzy orientovat na ochranu proti podvádění, tím více se budou vzdalovat původnímu záměru, jímž je maximální otevřenost. A dodal: „Podvádění nelze zcela eliminovat.“ [2]

Zatím se mluvilo jen o podvádění ze strany studentů, ale týká se i učitelů. Zavádění plošného testování a následné odměňování podle výsledků přímo svádí k jejich vylepšování. Nedávno propukla ve Spojených Státech aféra, jejímž protagonistou byl ředitel školy v El Pasu Lorenzo Garcia. K vylepšování výsledků testů využíval takové techniky jako nátlak na slabší studenty, aby změnili ústav. Nechával úmyslně propadat studenty, kteří by ve vyšším ročníku testy sice složili (naši trojkaři a čtyřkaři), ale nedosáhli by dostatečně excelentních výsledků. Jiné slabší studenty případně navštívil zástupce školy několik dní před testem se vzkazem, aby do školy v ten den nechodili. Nadějní studenti na nižším stupni se naopak často dočkali „turbostudia“, aby ve vyšším ročníku zvedli průměr na stanovanou mez. Během roku 2007/2008 se mu podařilo zredukovat 381 studentů, kteří měli testy dělat, na pouhých 170. Výsledky školy se zázračným způsobem „zlepšily“.[3]

Podle Martina Beana, proděkana Open University, „stoupající význam online kurzů vzdělávání bezpochyby ovlivní. Schyluje se k boji o studenty. Konkurence bude veliká. Jméno školy a marketing stačit nebudou. Půjde hlavně o kvalitu a spolehlivost výuky.“ [1]

Myslím, že je naprosto nutné vývoj v této oblasti nadále pozorně sledovat a pokoušet se ho ovlivňovat ku prospěchu nás všech. Je docela možné, že jednou bude o každém uživateli v počítačových mracích tolik informací (velká data), že bude hodnocení okamžitých znalostí studentů zcela zbytečné (viz Jaká je budoucnost pedagogického výzkumu?, Vize daty řízeného školství).

V případě pochybností o aktuálnosti či funkčnosti příspěvku využijte tlačítko „Napište nám“.
Napište nám