S interaktivními veřejnými dotykovými obrazovkami (anglicky Interactive Public Displays neboli IPD) jsem se setkal osobně poprvé v rámci výstavní expozice Microcosmos v CERN. Budova, která na první pohled zaujme kulovým tvarem a originální architekturou vevnitř nabízí jen několik málo exponátů či reálií, ale sází na interaktivní projekci. Celý výstavní sál se díky obří projekci pravidelně proměňuje v místo, kde dochází k velkému třesku, a diváci si mohou prožít vznik vesmíru takříkajíc na vlastní kůži. Hlavními výstavními prvky jsou přitom právě interaktivní dotykové obrazovky různých tvarů a velikostí, které umožňují návštěvníkům pochopit, jaké částice jsou v CERN zkoumány, jak je připravován svazek pro Velký hadronový urychlovač či co měří jednotlivé experimenty. Vše ve vlastním tempu jednotlivých návštěvníků.
Dnes jsou IPD součástí řady vzdělávacích a výstavních projektů a začíná se uvažovat o tom, jakým způsobem je využít pro vzdělávání. [1] Pod označením Snímání dotyku a pohybu je výukový potenciál podobných zařízení analyzován již od roku 2010, například v často citovaném Horizon Reportu (viz 10 let Horizon Reportů). Pokud se podíváme na první tuzemské pokusy, je jasné, že zatím potenciál těchto zařízení většinou není využíván ani zdaleka naplno. To ostatně platí i pro interaktivní tabule a jejich postavení ve výuce. [2]
Veřejné multimediální interaktivní obrazovky přitom na první pohled nemusí působit moc převratně. Umožňují v zásadě totéž co interaktivní tabule ve třídách, nebo dokonale personalizované tablety v rukou každého jednotlivce. Přesto lze tvrdit, že z hlediska vzdělávací metodiky dovolují o něco více – usnadňují sociální kontakt při řešení určitého problému, což je věc, kterou lze s vlastním tabletem zajistit jen velice obtížně. A právě tento společný sociální rozměr nejspíše bude pro vývoj výukových aplikací pro podobná zařízení klíčový. Výhodou IPD možná bude také obecně větší odolnost, což je vlastnost pro veřejné prostory i školy velmi vhodná.
Z hlediska návaznosti na praxi stojí za připomenutí, že se IPD jako samostatné téma objevuje ve zprávě o trendech ovládajících budoucnost, kterou pro sektor ICT (podobně jako Horizon Report pro školství) vydává IEEE Computer Society. [3] Zmiňovaná analýza hovoří o tom, že jde o zařízení, se kterými je třeba počítat také ve firmách a dá se očekávat, že se stanou běžnou součástí pracovních porad a kolaborativních projektů. Aktuálně nejvíce jsou dnes využívány multidotykové interaktivní stoly, které mohou skvěle posloužit třeba pro společnou diskuzi třeba nad architektonickým řešením nějaké budovy. [4]
Jedním ze zajímavých témat je samotné ovládání IPD. Dnes nejpoužívanější koncept pomocí pera v případě tabulí se jeví jako stále méně vhodný. Díky tabletům se čím dál tím více prosazují multidotyková řešení, jejichž výukový potenciál je známý již dost dlouho (viz Britské školy testují multi-dotykové obrazovky).
Ovládat zařízení lze dost podobně, jako přímým dotykem, i snímáním pohybu na dálku. Taková funkcionalita je pro školáky možná dokonce ještě zajímavější. Používá se v mnohých hrách, které žáci znají z Xbox Kinect či Nintedo Wii. Ovládání je většinou fyzicky dosti náročné, takže může také plnit roli jakéhosi neformálního tělocviku. Nejde o ovládání pro každou běžnou výuku, ale jistě si lze představit celou řadu aktivit, které lze pomocí těchto systémů provádět. Zde je malé propagační video z dílny Microsoftu.
Get Students Engaged -- Learning through motion with Kinect for education
Jak by výukové aplikace měly vypadat je již relativně zřejmé. Různé druhy přístrojů s odlišným typem interaktivity se hodí pro rozdílné činnosti. Zatímco s pomocí zařízení s pohybovým ovládáním lze hezky simulovat třeba operaci v biologii či různé experimenty ve fyzice, pomocí multidotykových zařízení lze mnohem lépe počítat, pracovat s myšlenkovými mapami nebo podporovat kreativní či kritické myšlení. To nejhorší, co by se mohlo stát, by byla snaha jednu aplikaci přenášet na různá zařízení bez ohledu na jejich specifické ovládání a funkci.
Snímání dotyku a pohybu představuje jednu z cest, jak výuku více personalizovat, ale současně jí dává i sociální rozměr (viz Čtyři fáze personalizace výuky). Podobná zařízení mohou velice dobře posloužit k rozvoji kompetencí, které máme spojovány s jedenadvacátým stoletím, jako je schopnost spolupráce, řešení problémů či kritické a kreativní myšlení. Vždy záleží na tom, jakým způsobem jsou podobné technologie aplikovány.
Je samozřejmé, že tato zařízení nejsou řešením samy o sobě, ale budou vždy pouhým doplňkem, který může žáky zaujmout. Jeho nasazením se může zlepšit jejich vztah k poznávání. Světová muzea a galerie to pochopily dávno a školy by zřejmě měly také. Je docela možné, že právě IPD v blízké budoucnosti ve třídách nahradí interaktivní tabule a stane se nadstavbou osobních přístrojů vlastněných žáky umožňující přímou spolupráci ve třídě. Snímání pohybu se asi stane velmi užitečným nástrojem nejen tělocvikářů.
Na závěr ještě jedna vzpomínka z CERN – všude tam jsou obyčejné pasivní LCD displeje s informacemi o aktuálně naměřených datech urychlovače. Člověk je jimi obklopen na každém kroku. Když se děje něco zajímavého, lidé na chodbách či v jídelně si toho hned všimnou a spontánně se o tom začnou bavit. Zobrazování aktuálních informací tak hraje důležitou roli ve formování atmosféry komunikace, spolupráce a sdílení stejného problému v celé multikulturní vědecké komunitě, jakou tato organizace je. Možná by i toto mohlo být zajímavou inspirací pro školy. [5]
Všechny články jsou publikovány pod licencí Creative Commons BY-NC-ND.
Článek nebyl prozatím komentován.
Pro vložení komentáře je nutné se nejprve přihlásit.
Článek není zařazen do žádného seriálu.