Přemýšlel jsem nad tím, jak se s vámi rozloučit před prázdninami, a dospěl jsem k tomu, že to nutně bude hodně jiné než vloni, kdy jsem psal o tom, Jak v Lochgilpheadu zvítězila otevřenost. Období naděje se střídají se skepsí, a tak se dnes nacházím spíše na opačné straně cyklu, než před rokem. Když se podíváte na svět vzdělávacích technologií (a nejen na něj), najdete všude kolem sebe soustavnou snahu využívat vše, co se dá, k osobnímu prospěchu toho, komu to aktuálně vzniklé podmínky dovolují. To se netýká jen velkých nadnárodních korporací, u nichž nás podobné chování nepřekvapí, ale i mnohem menších státních institucí, které spravují peníze našich daňových poplatníků, či řešitelů různých projektů, kteří utrácejí často třeba peníze evropské. Takto chápaný proces fungování moci založený na ovlivňování toku finančních prostředků se nám již dostal natolik pod kůži, že ho mnozí z nás vnímají jako něco zcela samozřejmého. Zrovna školství je však tím odvětvím, kde jeho aplikování vnímá poměrně dost lidí jako nevhodné. Je pozoruhodné, že schopnost cítit, co je správné, pořád neztrácíme. Možná i proto, že se občas najde někdo, kdo nám naše zaběhané formy myšlení alespoň na chvíli naruší.
Aaron Hillel Swartz se narodil 8. listopadu 1986 v Chicagu. Jeho otec byl zakladatelem jedné z prvních softwarových firem, jejichž činnost byla postavena na využití otevřeného operačního systému Unix (později Linux). Aaron chodil do soukromé školy, byl od dětství obklopen počítači a záhy začal skvělým způsobem programovat.
Ve 13 letech získal svou první cenu za tvorbu nekomerčního výukového webu. Ve 14 se stal plnohodnotným členem týmu připravujícího první verzi RSS – systém syndikace obsahu ve formě skriptu umožňující čtení novinek na webových stránkách (který mimochodem třeba Facebook nepodporoval nikdy a zrovna teď se s tímto symbolem otevřenosti loučí i Google likvidací svého Readeru). O rok později (2001) již byl členem týmu W3C (World Wide Web Consortium), což je vrcholné mezinárodní sdružení vyvíjející technické standardy pro web. Od té doby se stal uznávaným expertem na vývoj internetových aplikací a podílel se na mnoha projektech. Vyjmenuji jen některé: Markdown, Infogami, Reddit, Jottit, … V roce 2004 se zapsal na Stanford, kde se setkal s profesorem práva a etiky Larry Lessigem, duchovním otcem autorské licence Creative Commons, který měl na jeho další životní dráhu významný vliv.
Od uživatele volně dostupných programů přes aktivní zapojení do vlastní tvorby open source software se Aaron propracoval až k aktivní účasti na hnutí podporujícím volné sdílení informací. Projevilo se to již na Stanfordu např. jeho zapojením do přípravy autorské licence Creative Commons jako právní normy legalizující sdílení či do podpory vzniku internetové databáze knih Open Library, jež je součástí Internet Archive (viz Brewster Kahle a jeho stroj na cestování časem).
Další posun v jeho radikalizaci nastal během boje proti americkému zákonu na ochranu dětí online COPA, který byl založen na velmi vágní a snadno zneužitelné definici toho, co je nevhodným dokumentem, jež je nutné blokovat (viz Precedenční spor o bezpečnost internetu). Tento záměr se sice podařilo na začátku roku 2009 po dlouhém a usilovném boji odvrátit, ale vzápětí majitelům autorských práv nakloněná lobby přišla s návrhem novým v podobě SOPA, proti jehož mezinárodní variantě ACTA jsme měli možnost protestovat vloni i u nás (viz Autorský zákon a ACTA v praxi učitele). Poté, co se podařilo odvrátit i tyto hrozby, přicházejí stále nové a nové snahy o regulaci internetu (COICA, CISPA ad.). Pravděpodobnost, že se je nakonec podaří prosadit, se bohužel stále zvětšuje. Nejnovější návrhy se již tolik neopírají o ochranu dětí, ale o ochranu intelektuálního vlastnictví (např. The IP Commission). Tím vůbec největším rizikem pro volné šíření myšlenek je snaha o jeho potlačování ze strany různých radikálních hnutí. Někdy to vypadá, že se teroristům možná touto cestou podaří demokracii nakonec zlikvidovat.
A tak se Aaron chtě nechtě z programátora stával stále více politickým aktivistou bránícím lidská práva a svobodu slova. Založil skupinu Demand Progress, která se plně věnovala ovlivňování americké vrcholné politiky – kongresu, senátu i prezidenta. K typickým aktivitám těchto obránců volné dostupnosti informací patřila eliminace těch internetových služeb, které bránily přístupu k materiálům, jež však ze své podstaty měly být veřejnosti volně dostupné. Byla to např. databáze soudních záznamů PACER, jež i přesto, že vše, co obsahuje, má licenci public domain, vyžadovala platbu za přístup. Aaron se v roli hackera do databáze dostal, její obsah zkopíroval a zveřejnil. Byl vyšetřován FBI, ale nakonec se ukázalo, že žádný zákon neporušil. Naopak, jeho působení vlastně přineslo veřejný prospěch.
Chceme-li porozumět Swartzovu chápání problematiky volné dostupnosti informačních zdrojů, je nejlepší cestou seznámit se s jeho Manifestem zveřejněným v červenci 2008 [1]. V českém překladu ho nedávno publikovaly Pirátské noviny. Vyberu pár podstatných vět:
Guerilla Open Acces Manifesto: Otevřme přístup sami Informace jsou moc. Ale ruku v ruce s mocí jdou i ti, kteří ji chtějí mít jen sami pro sebe. Veškeré světové vědecké a kulturní dědictví vydávané po staletí v knihách a vědeckých časopisech je stále častěji digitalizováno a uzamykáno několika soukromými korporacemi. Velké společnosti jsou, samozřejmě, chamtivostí zaslepeny. Zákony, podle nichž fungují, to vyžadují – jejich akcionáři by protestovali, kdyby tomu bylo jinak. A podplacení politici je podporují, schvalují zákony, které jim dávají výhradní moc rozhodovat, kdo smí vytvářet kopie. Je čas vystoupit na světlo a v nejlepší tradici občanské neposlušnosti oznámit náš odpor proti této soukromé krádeži veřejné kultury. Musíme vzít informace, ať už jsou uložené kdekoli, zkopírovat je a sdílet se světem. Musíme vzít díla nepodléhající kopírovacímu monopolu a přidat je do archivu. Musíme skoupit tajné databáze a dát je na web. Musíme stáhnout vědecké žurnály a nahrát je na sdílecí sítě. Musíme bojovat za Guerilla Open Access. Bude-li nás po celém světě dost, nevyjádříme tím jen silný odpor proti privatizaci vědomostí – pošleme ji tím do propadliště dějin. Přidáte se k nám? |
Pokud se někomu v tomto okamžiku vybavil mediálně mnohem známější, na londýnské ekvádorské ambasádě již přes rok zavřený Julian Assange a jeho WikiLeaks, aktuální soud s vojínem Bradleym Manningem, který umožnil zveřejnění tajných vojenských dokumentů, nebo nejnovější případ Edwarda Snowdena, který odhalil tajné sledování občanů vládou USA v rámci boje proti terorizmu, pak nechť si uvědomí, že myšlenky i formy aktivit jsou u Swartze sice podobné, ale cíle jsou významně jiné. Aaronovi šlo vždy jen o to, aby dal lidem možnost vzdělávat se, na rozdíl od Juliana, který je jasným levicovým aktivistou snažícím se jakýmikoli prostředky útočit na pravicově orientované státní zřízení. Swartz nikdy neútočil na vládu, jen na ty korporace a služby, které se pokoušejí vydělávat na přístupu k takovým informacím, jež by měly být volně dostupné. Vládu a zákonodárce se pouze snažil zcela legálními prostředky ovlivňovat, aby jejich rozhodnutí byla v souladu s jeho cíli.
Hned dalším v pořadí zájmu Aaronovy skupiny se staly logicky placené služby poskytující přístup k informacím vědeckým (viz Husité vědy). Jednou z takových je databáze článků JSTOR, která účtuje desítky dolarů i za historické dokumenty bez autorské ochrany s odůvodněním, že díky nákladům na jejich digitalizaci mají právo za přístup k nim vybírat. Aaron byl vždy přesvědčen, že veškeré publikované vědecké práce by měly být přístupné každému.
Zvlášť se mu příčila ta skutečnost, že studenti prestižních univerzit (na rozdíl od ostatních) mají k těmto dílům přístup zajištěn, protože škola zakoupila plošnou multilicenci, a tak se do databáze dá ze studentských účtů dostat ze všech počítačů uvnitř takové instituce. Jednou z nich je Massachusetts Institute of Technology (MIT), prostřednictvím jehož sítě se Aaron, který v té době byl výzkumným pracovníkem sousedního Harvardu, mohl docela legálně do archivu portálu JSTOR dostat. Opakovaně z něj stáhl a na svém notebooku odnesl (podle žalobce nepřiměřeně) velké množství článků, jež měl v úmyslu zveřejnit (viz Historické vědecké práce teď dostupné na Internetu přes “The Pirate Bay”). Naposledy to udělal 6.1.2011, kdy byl přistižen při vstupu do nezamčené servrovny, kde neměl co pohledávat, a byl na místě zatčen.
Aaron Swartz byl na základě staršího amerického zákona Computer Fraud and Abuse Act obviněn hned z několika přestupků. I když připustíme, že tento zákon skutečně porušil, každému musí být okamžitě jasné, že v tomto případě se přihodilo něco hodně divného. Proces se připravoval 2 roky, Aaron byl opakovaně vystaven nátlaku ze strany vyšetřovatelů a nakonec žalobce navrhl trest v celkové délce zcela neuvěřitelných 35 let nepodmíněně. Aby vůbec mohl být takovýto návrh vysloven, musely příslušné orgány najít více různých přestupků (vniknutí do místnosti, zneužití sítě, nelegální proniknutí do chráněného počítače, …) a tresty za ně, jak je v americkém právním systému zvykem, sečíst. Z Aarona tak udělali jednoho z nejtěžších zločinců vůbec, protože tak vysoký trest nehrozí třeba ani za napomáhání teroristům.
Mnoho lidí se domnívá, že americká justice v tomto případě selhala. Skoro to vypadá, že snahou vyšetřovatelů bylo Aarona zlomit a donutit ho výměnou za nižší trest ke spolupráci. Pravdu se už asi nikdy nedozvíme, protože Aaron Swartz 11. ledna 2013, několik dnů před zahájením závěrečné fáze procesu, spáchal sebevraždu (viz Ve věku 26 let spáchal sebevraždu vynálezce formátu RSS Aaron Swartz).
Chcete-li se dozvědět o Aaronu Swartzovi více, pusťte si skvělou 1.5 hodinovou přednášku Lawrence Lessiga - Lessig on "Aaron's Laws - Law and Justice in a Digital Age". Následující video je krátkým sestřihem nejdůležitějších okamžiků Aaranova života.
In Memory Of Aaron Swartz (Nov 8, 1986 -- Jan 11, 2013)
Příběh tohoto nadějného mladého muže, který se ve skutečnosti provinil jen tím, že chtěl zajistit možnost vzdělávat se každému, mě hluboce oslovil. Připomněl mi jiného velmi podobného mladíka – Jana Palacha, který se dopustil podobného zločinu tím, že se na protest proti potlačení občanských svobod návratem totality po okupaci naší země sovětskou armádou v lednu 1969 veřejně upálil. Každoročně si ho připomínáme jako hrdinu. Jestliže však připustím, že oba případy mají určitou podobnost, nezbude mi, než začít srovnávat i souvislosti, které k činům vedly. Je vůbec možné najít podobnost mezi výkonem státní moci v nejdemokratičtější zemi světa se situací na počátku normalizace v okupovaném Československu?
Na tuto otázku není snadné odpovědět. Znamenalo by to porovnat způsob uplatňování zájmů na zisk (=moc) orientovaných mocenských skupin snažících se korumpovat demokraticky zvolené orgány státu s totalitou. Oba systémy se, jak se zdá, snaží udržovat stávající uspořádání světa s pomocí armády, policie a justice. Rozdíly se jistě najdou. Totalita neváhá potlačovat jakékoli protesty přímo, bez ohledu na to, co si kdo myslí. V demokracii se jednou za čas konají volby, které mohou výkon moci (např. prostřednictvím zákonů) ovlivnit. Co si myslíte vy? Je možné, aby v demokracii bylo trestné, když se někdo pokouší zajistit všem občanům možnost získat takové vzdělání, které by jim umožnilo svobodně rozhodovat o svém vlastním osudu? Je možné, když se někdo v souvislosti s takovým záměrem dopustí nějakého přestupku, aby s ním bylo zacházeno hůř než s teroristou?
Předpokládám, že není těžké uhodnout, proč jsem vám tento smutný příběh vyprávěl? Stačí, když se rozhlédnete kolem sebe. To, co se pro nás s dobrým úmyslem snažil udělat Aaron Swartz, zjevně nebyl krok správným směrem. Násilné protiprávní zveřejňování všeho nás k volné dostupnosti informací nedovede. Jedinou možnou cestou, jak pozitivně ovlivnit budoucí vývoj, je úspěšná snaha přesvědčit ne politiky, ale dostatečné množství lidí. Je nutné zlomit jejich lhostejnost a vyvolat občanské uvědomění. Školy jsou tím místem, kde je třeba začít. Snad nám v tom technologie a sociální sítě budou schopny pomoci?
Přeji vám krásné prázdniny!
Všechny články jsou publikovány pod licencí Creative Commons BY-NC-ND.
Pro vložení komentáře je nutné se nejprve přihlásit.
Článek není zařazen do žádného seriálu.