Úvodní stránka
Přehled článků
Metodická pomoc
Zpravodaj
O Spomocníkovi
Podcast
RSS RSS
Titulka RVP > Úvodní stránka Spomocníka > Počítačová gramotnost podle Scotta

Ikona prakticky

Počítačová gramotnost podle Scotta

Ikona inspirace
Autor: Bořivoj Brdička
Článek je součástí Učitelského spomocníka na adrese https://spomocnik.rvp.cz.
Anotace: Výzva britsko-amerického učitele informatiky Marca Scotta s diskuzí, jejímž cílem je vysvětlit význam výuky informatiky a lobovat za prosazení vyšších priorit pro ni.
Klíčová slova: kompetence, internet, informatika, ICT, počítačová gramotnost, Marc Scott, priorita

Článek je zkráceným přepisem příspěvku britsko-amerického učitele informatiky Marca Scotta s názvem Děti neumějí používat počítače … a proč by tě to mělo znepokojovat! (Kids can’t use computers…and this is why it should worry you!) [1], který nedávno vyšel na jeho blogu Coding2Learn. Doplňují ho reakce jiných odborníků a učitelů. Vyvolal totiž docela značný ohlas (přes tisíc přímých a řadu nezávislých reakcí).

------------------------------------------------------------------------------------------------

TL;DR? (Zdá se ti to moc dlouhé a pro čtení nevhodné?) Raději si pusť další několikavteřinové video s kočkou strkající hlavu do záchodové mísy nebo si přečti 140 znakovou zprávu svého známého o tom, co si zrovna dopřává dobrého - mňam, mňam! Tento článek není pro tebe.

Na stole v kabinetu mi zazvonil telefon. Byla to naše recepční a sdělila mi, že tam má návštěvnici, která nutně potřebuje připojit svůj počítač do naší školní wifi sítě. Vzal jsem svůj iPad a letěl dolů, kde seděla fešná dvacítka s MacBookem na kolenou.

Usmál jsem se, představil se a sedl si vedle ní. Beze slov mi předala počítač a výraz její tváře říkal: „Nastav to, machře, a pospěš si!“ Už si mě spletli s technikem mnohokrát, takže jsem zvyklý. Řekl jsem: „Musíme si pospíšit, za 5 minut mám hodinu.

Vy jste učitel?

Přesně tak, a navíc též řídím tým spravující naši školní síť.

Své mínění o mně trochu přehodnotila. Namísto jako na bezejmennou, do klávesnice bušící, sexuálně nezajímavou síťovou opici se na mě začala dívat jako na kolegu. Lidé jako ona většinou ajťáky ignorují, nebo se jim přímo vysmívají. Jenže když potřebují zobrazit svou prezentaci na interaktivní tabuli, tak se bez nich neobejdou. Proto se k nim většinou chovají vlídně, i když jsou jim vnitřně tak vzdáleni, že s nimi vůbec nedokážou komunikovat.

V té době jsem neměl s OSX ještě žádné zkušenosti. Jobs ale nebyl žádný blbec, a tak jsem téměř ihned v pravém horním rohu MacBooka objevil univerzální symbol pro wifi. Za několik vteřin byl přístroj online. Předal jsem jí ho, ona spustila Safari a pohrdavě konstatovala, že internet nefunguje. Pro tyto často se opakující případy (v nichž je problém vyvolán zákonem o filtrování) mám již nacvičenou reakci. Vytáhnu mobil, namačkám pár čísel a předstírám, že jsem se dovolal: „Haló, dejte mi kancelář prezidenta Spojených států! ... NE, NEZAVĚSÍM! Jedná se o věc mimořádného významu. … Zdravím, pane prezidente! Mám špatné zprávy. Právě jsem byl informován, že nám nejde internet.

Napadlo mě, že by tato mladá dáma možná mou ironii nemusela skousnout, tak jsem si vzal MacBook a hledal, kam vložit nastavení proxy serveru, bez něhož se nedá do sítě celého našeho školského obvodu vůbec dostat. Je to opatření bránící přístupu k sociálním sítím, neslušným slovům, stránkám o pornografii, násilí, extremizmu, alkoholu, kouření, hackingu, hraní a blokuje streamované video. Kdybyste například chtěli prostřednictvím Google hledat “nastavení proxy OSX”, neuspějete, protože samotné slovo „proxy“ je na černé listině (10 principů internetové bezpečnosti škol).

Zeptal jsem se: „Víte, kde se nastavuje proxy?“ Reakce byla stejná, jako kdybych chtěl vědět, jak použít šestnáctkový strojový kód při tvorbě grafického interface pro sledování IP adres ve Visual Basicu. Zabralo mi to jen pár vteřin, našel jsem to a nastavil. Místo prostého znovunačtení stránky zavřela Safari a znovu ho spustila. Fungovalo to, a tak mi poděkovala. Už jsem byl na odchodu, když mě zastavila:

Nejde PowerPoint!

Hádám, že na to by ani telefonát do prezidentské kanceláře nestačil, a tak jsem se vrátil a podíval se na její prezentaci. Hned z první stránky bylo odkazováno online video z YouTube. Pokusil jsem se jí vysvětlit, že u nás fungovat nebude, i když jí jinde z flashky bez problémů běží. Bylo to ale marné. Dospěl jsem k přesvědčení, že bude lepší nic nevysvětlovat a raději vše vyřešit jinak. Na iPadu jsem pomocí svého osobního 3G stáhl inkriminované video z YouTube, uložil ho na naši lokální síť a v prezentaci upravil odkaz na něj. Zatímco jsem pracoval, zeptala se mě:

A co vlastně učíte?

Informatiku.

Aha, asi zjišťujete, že dnešní děti vědí o počítačích víc než učitelé, že ano?

S podobnými názory se setkávám u veřejnosti běžně. Rodiče si často myslí, že když jejich dítko tráví večery na Facebooku nebo na YouTube, jakýmsi zázrakem do jeho mysli proniknou i takové znalosti, jako je programování. Normálně se jen usměju a nechám to být. Tentokrát jsem však zareagoval:

Ani ne, většina dětí počítače opravdu ovládat neumí.“ (A ani ty ne, chtělo se mi dodat.)

Zjevně ji udivilo, že nesouhlasím s něčím, co je všeobecně známo. Děti přece mají k technologiím blízko, a tak není možné, aby nebyly počítačově na výši. Vtom ale zazvonilo, a já neměl čas jí svůj názor vysvětlit. Možná bude (a s ní i další jí podobní) číst můj blog.

Pravdou je, že technicky zdatní jedinci existují, ale je jich velmi málo. Většina žáků i dospělých, které znám, není schopna počítače používat k řešení běžných problémů účelně. Vzhledem k tomu, že jsem často první, na koho se lidé z mého okolí s problémy obracejí, mohu na podporu svého tvrzení klidně uvést pár konkrétních příkladů. Snad z nich bude jasné, jak chápu pojem počítačová gramotnost.

  • Jeden maturant mi přinesl svůj notebook s tím, že běží velmi pomalu a vypíná se. Počítač přímo řval, větrák běžel naplno a kryt byl tak horký, že se na něm nedala udržet ruka. Spustil jsem Task Manager a zjistil, že procesor je zaneprázdněn na 100% a jediná běžící aplikace je uTorrent (klient pro stahování souborů) s 200 nedokončenými operacemi. Mrknul jsem na procesy a ukázalo se, že velké množství z nich využívá CPU i paměť. Nepodařilo se mi ukončit ani jeden z nich. Zeptal jsem se ho, jaký antivirus používá? Odvětil, že je nemá rád, protože zpomalují počítač. Tak jsem mu ho vrátil s tím, že je zavirovaný. Zeptal se, co má dělat? Odpověď byla jediná – přeinstalovat Windows. Není schopen používat počítač!
  • Žačka zvedla během hodiny ruku a se zjevnou beznadějí naznačující, že už udělala vše, co se dá, mi sdělila, že jí nefunguje počítač. Šel jsem se podívat a měla vypnutý monitor. Zmáčkl jsem tlačítko a během okamžiku se zobrazila přihlašovací obrazovka. Není schopna používat počítač!
  • Učitelka mi přinesla svůj pracovní notebook s tím, že se nepřipojuje do internetu. A tvářila se přitom, jako kdyby to byla moje chyba. „Měla jsem včera večer tolik práce, ale nedostala jsem se online. Můj muž tomu rozumí, ale nevyřešil to.“ Vzal jsem jí ho z ruky, zapnul spínač bezdrátové sítě na boku, a bylo to vyřešeno. Oba nejsou schopni používat počítač!
  • Žák za mnou přišel do kabinetu s tím, že se nemůže přihlásit do sítě. Ptal jsem se ho, zda zapomněl heslo, ale byl si jist, že ne. Tak jsem chtěl vědět, jakou chybovou hlášku obdržel, ale nevěděl. Šel jsem tedy s ním do počítačové učebny a sledoval, co dělá. Okno s chybovým hlášením se objevilo, ale zrušil ho tak rychle, že se nedalo přečíst. Opakoval stejné neúspěšné pokusy s nadějí, že si to snad systém rozmyslí a pustí ho dál. Teprve napotřetí se mi podařilo hlášku přečíst. Nahnul jsem se za stůl, zvedl síťový kabel, zapojil ho a bylo to. Není schopen používat počítač!
  • Učitelka mi přinesla svůj nový iPhone, který si pořídila namísto toho, který jí ukradli. Ztratila všechny kontakty a byla pěkně naštvaná. Zeptal jsem se jí, zda ten starý někdy připojovala ke svému notebooku, ale nedokázala si vzpomenout. Požádal jsem jí, aby druhý den přinesla i ten notebook. Byl tam backup, takže stačilo oba přístroje propojit a vše se obnovilo. Měla zpátky nejen kontakty, ale i všechny fotografie. Byla šťastná, ale není schopna používat počítač!
  • Učitel mi volal, že se mu v učebně z počítače ztratil ještě včera funkční internet. Šel jsem se podívat. Na ploše měl obrovské množství různých zástupců i souborů. Pokoušel jsem se mu vysvětlit, že to není vhodné místo pro ukládání všeho možného a navíc, že zde umístěné soubory nejsou zálohovány. Ale nezajímalo ho to. Chtěl jen vrátit internet. Spustil jsem tedy Internet Explorer, ale byl úplně v pořádku. Ukázalo se, že jediný problém je v tom, že nemá jeho ikonku na správném místě na ploše. Přenesl jsem mu ji tam, kde byl zvyklý ji najít. Byl spokojen, ale není schopen používat počítač!
  • Žák se přihlásil s tím, že má zavirovaný počítač. Podíval jsem se na obrazovku a bylo tam prohlížečem zobrazené okno obsahující zprávu o virové infekci s nabídkou na bezplatné stažení software obsahujícího nástroje na její vyhledávání a odstraňování. Používal Windows 7. Okno jsem prostě jen zavřel. Není schopen používat počítač!

V rámci síťového sdílení několik podobných příkladů ze své IT firmy přidal David Echols [2]. Jeden z nich je jeho vzpomínkou na školní léta.

  • Dějepisář nám chtěl pustit nějaké video pomocí Windows Media Playeru. Ale nešlo to. Šel jsem se na to podívat, spustil Task Manager a zjistil, že počítač je plný virů a spyware. Doporučil jsem mu přeinstalovat Windows, ale nezdálo se, že by toho byl schopen. Nabídl jsem se, že to udělám a chtěl po něm instalační disk. Poslal mě za učitelem informatiky, ale ukázalo se, že ho také nemá a není ani oprávněn instalovat systém na školní počítače. Přinesl jsem si tedy z domova vlastní a nainstaloval ho s použitím klíče vytaženého z registrů původních Windows. Dějepisář ani informatik nejsou schopni používat počítač!

Většina lidí pracuje s technologiemi zcela intuitivně bez znalosti věci. Dokážou se přihlásit na Facebook nebo na Twitter, znají některé programy (Word, PowerPoint), používají YouTube. Jakákoli sofistikovanější operace je ale nad jejich síly (Jsou naši učitelé v oboru vzdělávacích technologií začátečníky nebo pozorovateli?). Mezi lidmi nad 25 je dost takových, kteří jsou na tuto svou neschopnost dokonce hrdi. Často mají zkreslenou představu o úžasných počítačových dovednostech mladé generace, která je ovšem mylná. Všichni dnes máme přístup k obrovskému množství technologií, ale většina z nás jejich schopností nedokáže naplno využít.

Nutno přiznat, že si za to do určité míry můžeme sami. Necháme žáky pracovat s počítači, které jsou jen omezeně použitelné. Téměř všechny funkce dovolující jejich hlubší poznání jsou blokovány. Nové operační systémy a mobilní technologie jsou stále více uživatelsky přátelské, takže dnes s nimi dokáže pracovat i důchodce, ale za jakou cenu? Není možné spustit libovolný program nebo se při řešení problému ponořit do útrob a experimentovat s registry a ovladači jako dříve, což je jediná cesta k opravdovým schopnostem. Nejnovější technologie tak vlastně ve skutečnosti zhoršují technickou způsobilost nastupující generace.

Proč by nám tento stav měl vadit?

Technologie přitom ovlivňují náš život stále více. Používáme je při práci, ke spojení s lidmi, k zábavě. Jejich prostřednictvím přicházíme často do kontaktu s něčím závadným či dokonce vysloveně nepřátelským až kriminálním – zcizení dat, identity, peněz. Počítače dnes již ovládají kde co, třeba přebírají řízení aut i letadel.

Vlády vyspělých zemí (nejen Číny) se snaží kontrolovat vše, co se na internetu děje. Pod pláštíkem boje proti pornografii filtrují obsah, ale pokušení je příliš velké, a tak se znovu a znovu ukazuje, že filtrování se ve skutečnosti týká i jiných politickými a obchodními zájmy ovlivněných záležitostí. Z důvodů boje proti terorismu mají přístup k našim osobním datům a neváhají ho zneužít k zachování své moci. A skoro nikomu to nevadí!

Žáci, které vychováváme, jsou budoucí inovátoři, vědci, softwaroví inženýři, ředitelé, bankéři, novináři a politici, kteří budou mít zásadní vliv na další vývoji naší civilizace. Jsou to oni, kdo bude vytvářet podmínky pro rozvoj technologií a internetu. Co se stane, nebudou-li umět používat počítače na přijatelné úrovni. Již dnes máme zjevný problém. Říká-li třeba David Cameron, že filtrování internetu je správná věc, nebo William Hague, že se není třeba bát praktik GCHQ (britská špionážní agentura kontrolující obsah internetu), mám chuť jim položit otázku:

Můžete mi, prosím, (bez hledání ve Wikipedii) říci, jaký je rozdíl mezi internetem, World Wide Webem, prohlížečem a vyhledávačem?

Pokud to někdo nedokáže, nemá právo rozhodovat o věcech, které přímo ovlivňují naši možnost tyto technologie používat. Schválně, zkuste se zeptat lidí (a politiků) ve svém okolí.

Co dělat?

Na místech, kde se rozhoduje o budoucím vývoji celé společnosti, potřebujeme mít lidi, kteří technologiím rozumějí. Podaří-li se to, musíme se pokusit změnit současný trend zvětšování digitální negramotnosti celé populace.

Jedním z opatření jdoucích správným směrem bylo letošní přidání informatiky mezi klíčové předměty, jejichž úroveň je na britských základních školách na výstupu plošně měřena (Computer science part of English Baccalaureate). To ale nestačí. Je třeba dát žákům možnost se do tajů ICT ponořit. To znamená vybavit je takovými technologiemi (Linux, Android) a nastavit takové podmínky, které to umožňují. Je třeba je postupně z cvičného prostředí přivést až ke schopnosti se bezpečně pohybovat ve skutečném online světě a nést za to osobní zodpovědnost (Děti bez jména a bez tváře). Filtrováním toho nedocílíme. Musíme žáky naučit nešířit škodlivý malware, a ne jim v tom jen bránit. Když učíte dítě jezdit na kole, také mu jednoho dne sundáte pomocná kolečka. Zjednodušeně řečeno nám jde o to, vychovat novou generaci se schopnostmi na úrovni hackerů.

Proto bychom se k prosazení tohoto cíle měli spojit. Připojíte se?

------------------------------------------------------------------------------------------------

Jak již bylo řečeno, byl ohlas na článek Marca Scotta značný. A netýkal se jen diskuze pod ním samotným. Ozývali se čtenáři, kteří se ho snažili zdiskreditovat poukazem na gramatické chyby v textu. Anonymní bloger Homo Ludditus ho dokonce nazval idiotem (Can’t kids use computers?). Podle Harry Markse se mezi teenagery najde opravdových znalců počítačů docela dost (Computing for Average Users). David Echols si myslí, že se nemusí všichni stát programátory (hackery), ale vadí mu nízká úroveň učitelů informatiky, která značně snižuje šanci nadaných žáků se jím stát. [2] A téměř totéž se nakonec dozvíme i od Pete Dignana: „Také mi dělá starosti, jak relativně málo dětí má dnes šanci se stát hackerem. Přesto nesouhlasím s tím, že by každý žák nezbytně musel být dokonale počítačově gramotný.“ [3]

Citace:
[1] - SCOTT, Marc. Kids can’t use computers…and this is why it should worry you!. 2013. [cit. 2013-9-7]. Dostupný z WWW: [http://www.coding2learn.org/blog/2013/07/29/kids-c...].  
[2] - ECHOLS, David. People Can’t Use Computers And Why It Should Worry You. 2013. [cit. 2013-9-7]. Dostupný z WWW: [https://medium.com/this-could-be-better/9e9e155dbf...].  
[3] - DIGNAN, Pete. More Computer Literacy – or Improved Usability?. 2013. [cit. 2013-9-7]. Dostupný z WWW: [http://prototest.com/computer-literacy-vs-usabilit...].  
Anotované odkazy:
Příspěvek nemá přiřazeny žádné anotované odkazy.
Přiřazené DUM:
Příspěvek nemá přiřazeny žádné DUM.
 
INFO
Publikován: 09. 09. 2013
Zobrazeno: 4977krát
Hodnocení příspěvku
Hodnocení týmu RVP:
Hodnocení článku : 0

Hodnocení uživatelů:
Hodnocení článku : 5
Hodnotit články mohou pouze registrovaní uživatelé.

5 uživatelů Hodnocení článku : 5
zatím nikdo Hodnocení článku : 4
zatím nikdo Hodnocení článku : 3
zatím nikdo Hodnocení článku : 2
zatím nikdo Hodnocení článku : 1
Jak citovat tento materiál
BRDIČKA, Bořivoj. Počítačová gramotnost podle Scotta. Metodický portál: Články [online]. 09. 09. 2013, [cit. 2020-08-04]. Dostupný z WWW: <https://spomocnik.rvp.cz/clanek/17801/POCITACOVA-GRAMOTNOST-PODLE-SCOTTA.html>. ISSN 1802-4785.
Doporučte materiál
Licence Licence Creative Commons

Všechny články jsou publikovány pod licencí Creative Commons.


Komentáře RSS komentářů článku
Autor: Luďka RoubíčkováVloženo: 09. 09. 2013 14:27

Skvělý článek, děkuji. Také jsem měla někdy problém přesvědčit žáky, že i když umí napsat post na Facebook, stejně se musí v hodinách informatiky učit i jiné věci...

Autor: Ivan RyantVloženo: 14. 09. 2013 14:50

Na žádost autora komentáře - smazáno.

Autor: Bořivoj BrdičkaVloženo: 14. 09. 2013 16:42

Velmi mě mrzí, že se nedozvíme, co měl pan Ryant na mysli. Pokud jde o chyby při odesílání příspěvků, pouze konstatuji, že mě Česká škola vycvičila udělat vždy alespoň CTRL A a CTRL C, a pak teprve vkládat. Když se to nepovede, je možné s tím ještě něco provést. I já ovšem mám občas pocit, že nejsem schopen používat počítač. Hranice pro posouzení této kompetence je značně rozmazaná.

Autor: Ivan RyantVloženo: 15. 09. 2013 03:50

Vrozená ješitnost mi nedovolí, abych se nepokusil vyhovět zájmu pana Brdičky o můj názor. Na první pokus jsem si tu zbytečně emocionálně a poměrně rozvláčně vyléval srdce, tak teď to zkusím ještě jednou, lépe, věcněji a stručněji.

Reakce na Scottův článek jsou zajímavé a, jak bývá v anglosaské civilizaci zvykem, konkrétní a tachles. Na můj vkus přispěvatelé málo vyvozují závěry. Jednou z výjimek je: "Sometimes, it's not the user who's incompetent, it's the manufacturer." -- a to je tedy slovo do pranice! On je vůbec ten článek docela provokativní a leckoho se asi dotkne osobně. Třeba mě.

První příklad (kdo spěchá, ať přeskočí odstavec): Před pár měsíci jsem chtěl použít svůj linux ubuntu a dozvěděl jsem se, že si mám nainstalovat novou verzi. Kliknul jsem na automatickou instalaci -- a ejhle, celý slavný linux šel do kytek, oželel jsem data a formátoval jsem disk. Instaloval jsem tedy z CD krok za krokem a zjistil jsem, že 64-bitová verze ubuntu potřebuje UEFI, které na svém nejnovějším počítači nemám. Počítač jsem si poskládal před pěti lety a jsem pyšný, že jsem se zmohl na dvoujádrový 64bitový procesor. Ubuntu mi pro tento případ nabízí instalaci 32bitové verze nebo instalaci pod MS Windows, což se citelně dotýká mé hrdosti. Nechci si ani zkriplovat výkonný procesor ani používat linux jako windowsovou aplikaci. Chci sakra operační systém! Chci toho moc?! Když jsem ve fórech na internetu nenašel řešení (ale ani potvrzení, že můj problém řešení nemá!) začal jsem si hrát s instalací linuxu, jak to doporučuje pan Scott. Během několika týdnů prázdnin jsem vyzkoušel asi 5 různých distribucí linuxu. Ty, které nevyžadovaly UEFI si zase naopak nerozuměly s mým ACPI, takže to bylo prašť jako uhoď. Nový počítač s UEFI jsem si koupit nešel, nainstaloval jsem starou verzi ubuntu, přestože nemá nejnovější linuxový look-and-feel, takže nejsem cool, nýbrž out-of-date. Navíc je jasné, že vývojáři sponzorovaní panem Shuttleworthem nebudou moji starou verzi podporovat věčně (snad se do té doby nějak vyrovnají i s počítači bez UEFI).

Druhý příklad (kdo spěchá, ať i tento odstavec přeskočí): předvčírem jsem potřeboval nahrát zdrojové programy ve smalltalku z prostředí VisualWorks do Pharo. Nikde v menu jsem nenašel příslušný čudlík, tak jsem hledal ve fórech. Jako obvykle jsem zjistil, že nejsem jediný, kdo takovou věc potřebuje, a jako obvykle jsem nenašel ani žádnou radu. To, že to nejde, jsem zjistil, až když jsem si začal hrát a porovnávat zdrojáky z VW se zdrojáky z Pharo. Když jsem zjistil, v čem jsou rozdíly, nezabrala mi ruční úprava poměrně velkého zdrojáku víc než deset minut (můj skvělý editor totiž má funkci najdi-nahraď). Další problém byl v tom, že jsem nemohl v dokumentaci ani na fórech nikde najít, jak se upravený zdroják nahraje. Pomohlo mi až video od kolegy, které se sice týká něčeho trochu jiného, ale náhodou tam předvádí i nahrávání zdrojáků. Dodejme pro srovnání, že např. takový MS Word umožňoval už před dvaceti lety import z AmiPro nebo z T602. Takže nechápu, proč to neumožňuje Pharo -- snad proto, že se jedná o svobodný software?

Musím říct na rovinu, že po pětatřiceti letech hraní si se špatně dokumentovanými produkty tohle hraní si, které pan Scott tak úpěnlivě doporučuje, mi už pořádně leze krkem, a mám během toho hraní si intenzivní chuť někoho zlynčovat za ty promarněné měsíce a roky. Když něco nejde, musím si celé dny nebo týdny hrát, abych zjistil, že věc, kterou nějakou obezličkou dokážu udělat za 5-10 minut, normálním způsobem prostě nejde, protože se na to někdo vyflajznul a ani neuznal za vhodné se zmínit někde v nápovědě, v příručkách nebo na fórech, že se na to vyflajznul a že při tom už i zůstane, neboť je to fýčr a ne chyba. No a pak se tady pan Scott s notnou dávkou sžíravého sarkasmu začne vyke...-šířit o tom, že neschopní uživatelé ajťáky vlastně ponižují, místo aby si týdny a měsíce hráli se svými nástroji, doprogramovali si nefunkční fýčury a naučili se své nástroje používat. Koleduje si o pár facek, podle mého názoru.

Teď se pro změnu pokusím být k panu Scottovi spravedlivý. Znám několik rádoby "manažerů" (a "manažerek"), kteří si budují image tím, že když potřebují odeslat mejl nebo vytisknout dokument, tak si na to zavolají ajťáka -- předvádějí, že si to můžou dovolit, oni že nejsou cvičené opice (jako někdo) a že mají na práci něco důležitějšího. Je to asi jako kdyby po sobě neuměli spláchnout záchod a ještě se tím chlubili. Člověk má umět zacházet s nástroji, které potřebuje ke své práci, jinak má jít od toho a zkusit se živit nějak užitečně a pokud možno poctivě (v nejhorším případě si zažádat o skromnou sociální podporu místo >40k platu). Kolik úsilí tedy můžeme spravedlivě žádat od uživatelů, aby přiměřeně zvládli své nástroje?

Asi před dvaceti lety soupeřily na softwarovém trhu s překladači dvě firmy: Borland (dnes už neexistuje) a jedna, kterou nebudu jmenovat, neboť dosud čile existuje (ano, nemýlíte se, je to ona!) U Borlanda jsme byli zvyklí na jasné, stručné a úplné nápovědy a na dobře srozumitelné a dost podrobné příručky. Lidi od Borlanda byli jedni z nás (dva z nich jsem poznal osobně, tak to mohu tvrdit). Když něco nedodělali nebo něco prostě nešlo, tak to jasně napsali. Ta druhá firma uváděla v dokumentaci jen to, co šlo, a dělala okolo toho, co jejich produkt umí, takový humbuk, že to vypadalo, že umí úplně všechno. A je to tak dodnes. Když něco nejde, nikdy se to nedozvím, možná že jsem jen málo nebo špatně hledal. To je praktická ukázka známého matematického problému nezastavení Turingova stroje -- když umí dospět k řešení, tak k němu dospěje a řekne to; ale když řešení najít neumí, hledá řešení donekonečna a neřekne nic. Právě Alan T. dokázal, že problém nezastavení je z principu neřešitelný. A tady nás výrobci softwaru ÚMYSLNĚ dostávají do neřešitelného problému nezastavení. Je to součást jejich image, patří to k jejich marketingové strategii, vyplácí se jim to. A my si to necháváme líbit...

S různými volbami a nastaveními, o kterých tak vtipně píše pan Scott, je to podobné. Kdo někdy zápasil s připojením do lokální sítě přes wifi nebo se pokoušel připojit k síťové tiskárně metodou pokus-omyl, ten ví, že zaškrtnutí jednoho mizerného čudlíku nebo správné vyplnění nějakého políčka je "hraní si" na hodiny až dny. A nakonec se stejně vždycky obrátím na nějakého kolegu-ajťáka o pomoc a ten se na mě kouká jak na debila. Proč s opuštěním uživatelského prostředí facebooku nebo MS Wordu končí nejen user-friendliness, ale většinou i veškerý user-support? Proč ajťáci nenapíšou k běžným činnostem srozumitelné a úplné návody (pokud možno s příklady a screenshoty), aby nastavení toho či onoho samostatně zvládl každý debil, jako jsem já? Je to taky součást jejich image, předvádějí uživatelům svoji nepostradatelnost, nadřazenost a důležitost, pěstují si tím sebevědomí? Je to zase nějaká marketingová finta nebo jen obyčejná fušeraj, šlendrián, lenost? Teď si asi říkám o přesdržku pro změnu zase já, ale je to pro mě opravdu velmi OSOBNÍ TÉMA.

A nezbývá mi, než abych panu Scottovi poděkoval za skvělý článek a panu Brdičkovi za skvělý výběr a překlad. Spolu s Karlem Krylem "...děkuji za bolest, jež učí mne se tázat... děkuji za nezdar, ten naučí mne píli,... děkuji za slabost, jež pokoře mne učí,.. děkuji za trýzeň, jež zdokonalí díla,... Děkuji, děkuji, děkuji, děkuji, děkuji!"

Tak a teď ještě CTRL-A, CTRL-C.

Autor: Bořivoj BrdičkaVloženo: 15. 09. 2013 07:57

DĚKUJI!!!