Kdo z našich žáků nejspíše nenajde práci?

Anotace

V minulých týdnech rozvířila školství v Americe výzkumná zpráva [1] oxfordských vědců pracujících na projektu zabývajícím se zjišťováním vlivu technologií na budoucí vývoj zaměstnanosti (Oxford Martin Programme on the Impacts of Future Technology). Potvrdila, co všichni asi tušíme – 47 % všech pracovních míst je v USA ohroženo zavedením automatizace. Doufám, že nikdo není tak naivní, aby si myslel, že se nás to netýká. Podívejme se na publikovaná zjištění trochu podrobněji.

Výzkum pracuje s daty programu amerického ministerstva práce O*NET (Occupational Information Network), který eviduje přes 700 různých povolání, popisuje je pomocí indikátorů, a umožňuje tak každému zjistit, zda jsou jeho schopnosti pro získání určitého zaměstnání dostatečné. Mezi charakteristickými znaky kompetencí řešitelé vybrali několik takových, u nichž je pravděpodobnost jejich blízkého zvládnutí technologiemi dost malá. Jinými slovy to znamená, že u těch zaměstnání, která jsou právě na nich postavena, automatizace zatím příliš nehrozí.

Vybrané kompetence s nízkým potenciálem automatizace [1]

Některé zde jmenované kompetence možná přece jen do určité míry automatizovatelné jsou. Většina ale jistě patří k těm, které počítače a roboti zatím zvládají jen velmi obtížně. Třeba péče o druhé má celou řadu komponent, z nichž některé v budoucnosti technologie možná zastanou. Mohou to být činnosti související se zdravotní problematikou, ale i sociální (viz např. japonský Wakamaru). Proto se autoři studie rozhodli odhadnout pro jednotlivé obory lidské činnosti závislost počtu potenciálně ohrožených míst na pravděpodobnosti toho, že k náhradě skutečně dojde. Následující přehled ukazuje, kolik pracovních míst toho kterého oboru je ohroženo v závislosti na míře pravděpodobnosti od 0 (nulové riziko) do 1 (jistá automatizace). Plocha grafem vymezená tak zahrnuje všechna v USA existující pracovní místa.

Rozložení pravděpodobnosti automatizace existujících pracovních míst v USA [1]

Graf až nápadně zřetelně ukazuje, že mezi obory existují velké rozdíly. Pracovní místa jsou ohrožena buď hodně, nebo naopak málo. Lidé pracující ve výrobě, prodeji, dopravě, administrativě a v některých službách se asi dočkají nahrazení technologiemi velmi brzy. Naproti tomu pracující v technických oborech, ve zdravotnictví, a také ve školství mohou zatím zůstat relativně v klidu. Výuka, a to dokonce i distanční, se bez živého člověka disponujícího sociální inteligencí nejspíše ještě dlouho neobejde.

Jen málo míst (19 %) je v úseku se střední pravděpodobností automatizace (0.3-0.7). Většina se nachází na okrajích. To bohužel znamená, že asi brzy přenecháme některé obory úplně strojům (Dohlížejí na vše stroje láskyplné milosti?). Ti lidé, kteří v nich pracují, se budou pro získání zaměstnání muset rekvalifikovat tak, aby disponovali některou z těch výše jmenovaných kompetencí, jež zatím technologie nezvládají. To slovo „zatím“ je docela důležité, protože to tak nemusí zůstat navždy. Je docela možné, že umělá inteligence budoucnosti bude kreativní a roboti zvládnou jemnou motoriku nakonec lépe než člověk.

Přesto asi má smysl se zamyslet nad tím, jak se to týká našich učitelů, školních vzdělávacích programů, vzdělávacích standardů a celkové koncepce školské politiky státu. Je třeba připravovat žáky tak, aby ve zvýšené míře disponovali právě těmi kompetencemi, které jim pomohou najít práci.

Je zřejmé, že problémy, které před lidstvem stojí, jsou obrovské. Bez schopnosti učit se máme jen malou naději na úspěch. Položme si na závěr spolu s Rossem Dawsonem zásadní otázku: „Dokáže většina našich žáků získat dostatečné schopnosti k tomu, aby jejich hodnota na pracovním trhu byla vyšší, než jakou budou mít technologie?“ [2] I kdybychom si mysleli, že ne, nesmíme to vzdát předem. V každém případě se musíme snažit pro to udělat maximum.