Odpůrci technologií ve školách dostali nedávno impulz, díky němuž se napříč civilizovaným světem šíří nová vlna odporu k digitálním technologiím v rukou dětí. Tentokrát je to francouzský zákon, který plošně zakazuje samostatné používání mobilních telefonů ve školách žákům mladším 15 let. Ve skutečnosti byla podobných kampaní již celá řada. Vzpomeňme např. na kritiku Britannicy k Webu 2.0 v letech 2006–8 (Encyclopaedia Britannica a škola 2.0) nebo na populární Spitzerovu digitální demenci z roku 2012 (Digitální demence z pohledu učitele IT), která navzdory zkreslujícím tvrzením má na veřejnost dodnes nemalý vliv.
Své názory v naší ideově rozdělené společnosti pochopitelně i nadále šíří jak techno-pesimisté tak techno-optimisté. Já, přestože mě to označení zdaleka nevystihuje dokonale, se hlásím k té druhé partě – k optimistům věřícím, že je možné (a nutné) naučit lidi technologie používat ke svému zdokonalení. Chceme-li se v problematice vyznat, musíme studovat názory obou stran. Začneme u pesimistů.
Podívejme se na pár aktuálních seriózních zdrojů, které evidentně inspirovaly i francouzskou vládu. Přidržím se přitom nedávné přehledové zprávy [1] profesorky žurnalistiky Long Island University z Brooklynu Jennifer Rauch, která je známa svou preferencí „pomalých médií“ (Slow Media: Why Slow is Satisfying, Sustainable & Smart). Druhým seriózním zdrojem bude profesorka pedagogiky University of Michigan Susan Dynarski, která studentům radí, aby odložili přístroje a vzali do ruky pero [2]. Myslím, že mohu hned na začátku konstatovat, že s většinou jejich argumentů do určité míry souhlasím.
Podle průzkumu ČSÚ je (a nejen u nás) dnes nejoblíbenější věcí dětí mobil. Určitá míra závislosti na těchto zařízeních je všudypřítomná. Jistě přibývá i dětí ohrožených skutečně vážnou poruchou s názvem nomofobie. Mnohdy nelze zajistit klid ve třídě jinak, než uložením mobilů do tašek nebo do specializovaných úschoven ve třídě. Zajímavou novinkou je pouzdro Yondr bránící využití mobilu bez toho, že by se s ním musel majitel rozloučit. Jennifer připomíná, že existuje nemalé procento žáků, kteří by se chtěli soustředit, ale jejich spolužáci je svými mobily při vyučování ruší.
Je třeba si ale uvědomit 2 věci: 1. Výuka nemůže zároveň osobní mobily zakazovat i využívat (např. na hledání informací); 2. Skutečně chorobně závislí žáci se s nedostupným mobilem dokáží soustředit na výukovou činnost jen pár minut (viz Rizika spojená s technologiemi podle Rosena).
Klasickým zdrojem v této záležitosti pro nás stále je zpráva OECD: Žáci, počítače a učení z roku 2015, která jasně ukazuje, že tam, kde jsou ve školách technologie používány nejvíce, jsou výsledky (PISA) nejhorší. Analyzovaná data bohužel neříkají, jak jsou technologie nejčastěji využity.
Jennifer i Susan zmiňují několik dalších zdrojů. Je to třeba studie, která potvrzuje, že ručně psané poznámky jsou dokonalejší a žáci si je zapamatují lépe [3]. Nejzajímavější je rozhodně anglický výzkum Belanda a Murphyho [4], který porovnával výsledky (známky) žáků před a po zákazu používat ve výuce mobily. Uskutečnil se ve 4 městech (Birmingham, Londýn, Leicester, Manchester) v roce 2013. Dospěl k závěru, že se prospěch díky zákazu zlepšil o 6,41 %. Navíc došlo ke snížení rozdílu mezi výsledky lepších a horších žáků, protože přístroje obecně více odvádějí od studia ty méně zdatné žáky (pocházející v mnohem větší míře ze socio-ekonomicky znevýhodněného prostředí).
I zde je ale třeba se důkladně zamyslet. Jde o to, jak jsou výsledky měřeny a co je v těchto případech cílem výuky. Pravděpodobně to asi nebudou kompetence pro 21. st.
Celá řada výzkumů potvrzuje, že pobyt lidí v online prostředí zvyšuje stres. Jennifer odkazuje americký výzkum 12letých dívek, u nichž se jasně prokázalo, že digitální komunikace vykazovala mnohem vyšší míru stresu, nižší sebedůvěru a odloučenost, zatímco osobní kontakt vedl k lepší sebedůvěře, bezpečí a úspěšnosti [5]. Nepochybně máme dost důvodů k tomu, když s rostoucími obavami sledujeme růst času stráveného dětmi s digitálními přístroji (Vliv technologií na děti prudce roste, Byl jednou jeden tablet).
Každý z nás má asi jinou míru v tom, jak moc si může nechat do života vstoupit digitální technologie. Rozhodně si ale všichni musíme dát pozor, abychom to nepřehnali. U dětí je riziko větší. Čím je dítě mladší, tím hůře se v této problematice dokáže orientovat. Pak je to věc rodičů, a také školy. Každá výchova by měla směřovat ke schopnosti zorganizovat si čas pro práci a vnímat rizika s nadměrným užíváním přístrojů spojená.
Alespoň malou útěchou by nám snad mohlo být, že nastupující Generace Z má k technologiím již o poznání kritičtější přístup (než předchozí síťová generace Y). Mnoho mladých lidí si je vědomo problémů, které jim způsobuje přílišná koncentrace na mobil. Nepochybně je správné se jim pokusit pomoci tyto problémy vyřešit.
Při přemýšlení nad výhodami zákazu mobilů je třeba vzít v úvahu to, jaké priority škola má. Zda je pro ni důležitější chránit žáky před vnějšími vlivy, nebo zda je chce připravit na existenci v globálním prostředí s globální konkurencí, kde se stresu prostě vyhnout nelze.
Čím více jsou žáci v kontaktu s digitálními přístroji, tím více roste riziko jejich nevhodného použití. Jennifer to dokládá příkladem z New Yorku, kde byly mobily v roce 2015 ve školách zakázány, a nedávno zase povoleny. Vliv na počet nahlášených incidentů je nepřehlédnutelný [6].
Tato statistika je docela logická, protože zákazem se žákům zužuje prostor pro realizaci kyberšikany. Nutně se však musíme ptát, zda má toto opatření vliv též na snižování míry potenciálního zneužívání technologií ze strany žáků mimo školu, a v jejich budoucím životě?
Mnoho učitelů si od zákazu mobilů slibuje, že povede k vyšší míře přímé interakce se spolužáky během přestávek a oběda. Hlavním důvodem je zhoršování schopnosti navazovat sociální kontakty. Ukazuje se, že u mladých lidí prudce klesá schopnost empatie (o 40 % za posledních 20 let [7]). Není pochyb o tom, že jedině přímý kontakt s lidmi učí děti rozeznávat neverbální složky komunikace.
Součástí detoxu vyvolaného závislostí je odstranění digitálních zařízení z dosahu lidí. Pozor však, funkční detox musí trvat delší dobu než jen několik hodin školní docházky denně. Plošný zákaz pouze ve škole proto závislost vyléčit nedokáže. Mnohem vhodnějším řešením je zavedení ve škole platných etických pravidel (nepřijatelné použití mobilu během osobního kontaktu, rušení hlasitým telefonním hovorem ve společnosti apod.) a zón bez mobilů (nejlépe i bez signálu) – např. v jídelně.
Pro odstranění digitálních technologií z dosahu dětí však existují ještě další a mnohem závažnější důvody. Začínají si je v mnohem větší míře uvědomovat dobře informovaní, vzdělaní rodiče, a tak jsou to překvapivě právě oni, kdo současnou kampaň za zákaz mobilů ve školách přiživují. Nedávný článek New York Times [8] upozorňuje, že digitální propast mezi chudými a bohatými v USA začíná dostávat docela jinou podobu než dříve. Do nedávna bohaté a dobře vybavené rodiny využívání technologií ve školách podporovaly, zatímco chudí si o drahých přístrojích nechávali jen zdát. Teď, když jsou vybaveni všichni, je to jinak.
Pravděpodobnou příčinu odhaluje kalifornský dětský psycholog Richard Freed (viz Foggův model ovládání lidí technologiemi), který provozuje praxi v socio-ekonomicky znevýhodněných oblastech, kde často bývá tím prvním, kdo rodiče informuje o závislosti jejich dítěte na mobilu (statistiky ukazují, že tyto děti tráví s přístroji nejvíce času). V oblastech bohatších (Silicon Valley) pak pro rodiče pořádá placené přednášky a kurzy, jak tato rizika eliminovat. Vysvětluje jim například i to, jakými postupy se korporace, které stojí za platformami soc. sítí, snaží uživatele ovlivňovat, a dovést až k závislosti.
Jedním z aktuálních průvodních jevů je, že někteří účastníci těchto kurzů dávají své děti do (typicky placených) škol s plošným zákazem mobilů (např. Waldorf School of the Peninsula, která svou image zakládá na výjimečné náplni a vynikajících učitelích). Pozor ale, většinou se jedná o děti z domova již disponující nadprůměrnými kompetencemi v oblasti technologií. Nutno připustit, že se situace od doby, kdy jsme před 6 lety ve stejné souvislosti popisovali činnost jiného podobného odborníka Larry Rosena, přece jen trochu změnila. Pozor, kdyby snad měl tento trend pokračovat, mohlo by se stát, že výchova pod vlivem mobilu (s aplikací inteligentních systémů řízení výuky) bude nakonec jen pro chudé.
Jennifer Rauch v závěru svého článku píše:
„Zastánci zákazu mobilů ve školách jsou občas díky svému vztahu k moderním technologiím vnímání jako luddité. To není úplně přesné. Snahu o vytvoření bezpečného místa pro vlastní myšlenky a odhalování negativních vlivů technologií lze označit spíše jako postluddismus. Chceme pomoci lidem lépe rozumět světu, mluvit spolu, prokazovat empatii, nezávisle myslet, kreativně se chovat …
Ochrana mladých lidí nás opravňuje odpojit je od digitálních tlaků, dospělí by si měli uvědomit, že i oni jim podléhají.“ [1]
Všechny články jsou publikovány pod licencí Creative Commons BY-NC-ND.
Pro vložení komentáře je nutné se nejprve přihlásit.
Tento článek je zařazen do seriálu Role osobních mobilních zařízení ve výuce.
Ostatní články seriálu: