V předchozích dílech jste si mohli všimnout opakujícího se motivu. Chcete-li jako učitel zařadit něco nového z ICT, můžete se obrátit na ICT metodika. Má-li ICT metodik problém, je tu koordinátor metodiků pro celý region, který pomůže problém vyřešit. V podobném duchu, má-li učitel technický problém, má ve škole jiného učitele pro technickou podporu. Pokud si technická podpora na škole neví rady, je tu regionální technická podpora, která jim pomůže. V posledním díle mého miniseriálu se zaměřím na důvody, proč se ve Finsku učitelům dobře pracuje, a popíšu, jak jim systém vytváří prostor k tomu, aby se stali opravdovými profesionály.
Spolupráce mezi učiteli je ve Finsku velmi úzká. Tiina mi prozradila, že se s ostatními učitelkami třetích tříd setkávají každé pondělí po práci a připravují společně plán výuky. Ale nejen to. V rámci třetích tříd si často promíchávají žáky nebo vyměňují žáky (to velmi snižuje nevraživost mezi paralelními třídami a vytváří vztahy napříč celým ročníkem, to je ale téma na jiný článek). Někdy se zase dvě učitelky domluví, spojí žáky do jedné třídy a učí v tandemu. Když zpívají, tak občas dokonce spojí všechny čtyři třetí třídy dohromady, celkem přes 80 dětí.
Podle Tiiny je tento typ spolupráce běžný v celém Finsku. Ale nebývalo tomu tak vždy, spolupráce se ale dost zintenzivňuje ruku v ruce s větším tempem změn, které se ve školství realizují. Kde se to ve Finech, kteří jsou vyhlášení svojí uzavřeností, bere, těžko říct. Mám dvě hypotézy, na obou bude jistě něco pravdy.
Ve Finsku jsem chodil na Jyväskylä University, většina mých předmětů byla na Faculty of Education, tedy na pedagogické fakultě. A téměř v každém předmětu jsme pracovali ve skupinách. Skupinové projekty, diskuze, práce ve dvojicích. Za jeden semestr jsem zažil zhruba desetkrát více spolupráce než za dva roky studia na českém peďáku. Bavil jsem se také s Finkou, která se mnou chodila na předmět o komunikaci a profesionální identitě. Pro ni šlo o poslední předmět před ukončením studia (které zde nekončí státnicemi, prostě doděláte poslední předmět a diplomku a je hotovo). A řekla mi, že už se těší, až začne naplno učit, byť v posledních letech absolvovala tolik praxe, že už se cítila, jako kdyby učila. A těší se, protože se cítí opravdu dobře připravená, je sebejistá, protože se během studia opravdu hodně naučila a posunula se dopředu. Řeč přišla i na spolupráci. A ano, potvrdila mi, že během studia byli s ostatními studenty neustále nuceni spolupracovat, byť jim to bylo mnohdy nepříjemné.
A to je podle mého názoru velkou příčinou, proč potom finští učitelé spolupracují, protože jsou už na práci v týmu zvyklí, jsou zvyklí si dávat navzájem zpětnou vazbu a podporovat se. Já na to z peďáku zvyklý nejsem. Zpětnou vazbu jsem dával možná jednou za celé studium, týmový projekt jsme dělali přesně jeden, v prvním semestru v Didaktice matematiky I. Celým studiem bylo možné proplout jako samostatná jednotka. A podle výzkumů tak vypadá i česká výuka ve školách, práce ve skupinách je okrajová záležitost (říkali nám na peďáku).
Druhý důvod, proč podle mě Finové více spolupracují, je profesionální přístup. Selekce studentů je obrovská, z 2000 zájemců o studium prvního stupně jich ročně na Jyväskylskou univerzitu přijmou 90. Učitelé jsou sebevědomí. Společnost si jich váží. A uvědomují si, že jejich práce je náročná a musí se neustále rozvíjet. Bez spolupráce se zkrátka neobejdou.
Spolupráce ale neprobíhá jen na úrovni školy. Třikrát ročně se každý učitel musí účastnit společné sobotní učitelské konference. Dvě konference jsou lokální, pro zhruba pět škol z okolí. Jednou ročně je uspořádána konference pro všechny učitele z regionu. Poslední taková konference se konala ve velkém kongresovém centru a účastnilo se jí přes 3500 učitelů. Tyto konference pořádá buď region ve spolupráci s ministerstvem, nebo také učitelské odbory. V rámci těchto konferencí jsou různé přednášky, semináře a workshopy. Pozváni jsou experti z celého Finska. Tiina z programu zmínila přednášku o mindfulness ve škole, a jistého známého učitele z Helsinek, který zde měl seminář o tom, jak zrušil testy a místo toho pracuje se sebehodnocením. Tyto konference jsou pro všechny učitele povinné, konají se v sobotu, jsou zdarma, ale učitelé na ně chodí bez nároku na mzdu. Během konferencí je prostor pro sdílení zkušeností mezi učiteli napříč školami, všichni učitelé se seznamují s trendy na ostatních školách.
Dalším velmi zajímavým prostředkem profesního rozvoje je možnost hospitace na jiné škole. Každý učitel může jednou v roce na celý den navštívit libovolnou školu a sledovat výuku vybraných učitelů. Tiina takto byla zrovna minulý měsíc na sousední škole u učitelky, která v hodinách zajímavým způsobem pracuje s ICT. Logicky se nabízí otázka, kdo za hospitující učitele učí? Asi byste to už mohli uhodnout. Region Jyväskylä zajišťuje několik suplujících učitelů, kteří jsou školám k dispozici. Zarezervovat si je učitelé mohou přes systém Peda.net (vím, už to ani není třeba opakovat). Tyto hospitace jsou často i situační. Tiina zmínila, že na její škole měli nedávno projektový týden, během kterého smíšené skupiny napříč ročníky (třetí až šestá třída) pracují na společném projektu. A na tento týden se přišlo podívat hned několik učitelů z ostatních škol. Nejspíš je to vyhlášená akce a ostatní ji chtějí zkopírovat. A proč ne?
Jednotícím prvkem, který jsem z celého rozhovoru cítil, byla podpora. Učitelé ve Finsku nikdy nejsou sami. Spolupracují intenzivně v rámci školy (to jsem ještě zapomněl zmínit úterní setkání všech učitelů školy), potkávají se s učiteli z jiných škol, mohou zcela legálně jeden den v roce jít navštívit jinou školu, pro práci s ICT jim je k dispozici několikastupňová podpora jak v didaktické, tak technické oblasti. Běžně se také stává, že se učitelé vrátí na jeden semestr na univerzitu, aby si doplnili nějakou novou expertizu, ať právě pro práci s ICT nebo třeba speciální pedagogiku. Univerzita je jim v tomto směru velmi otevřena. IT systémy jsou zajišťovány ministerstvem školství nebo na úrovni regionu, není zde nutnost každé školy spravovat si vlastní informační systémy nebo webové stránky. Mimo to jsou tu ještě funkční a silné učitelské odbory, které aktivně spolupracují s ministerstvem a učitele dále podporují. Ale především koordinace a podpora na úrovni regionu je neuvěřitelná. Zapůjčování ICT pomůcek, technická podpora, organizace konferencí a mnoho dalších služeb jsou v gesci regionu.
V tom všem, podle mě, české školství silně zaostává. Naše školy jsou takové kůly v plotě. Máme jedno ministerstvo, které se díky decentralizaci jen obtížně pokouší řídit deset tisíc škol. Jejich správu nechává na zřizovatelích (obec u základních škol, kraj u středních škol, to znamená od krajských úředníků až po starosty malých vesnic), kteří k tomu povětšinou nemají žádnou kvalifikaci a nejsou nijak koordinováni. Veškerá zodpovědnost leží na bedrech ředitelů. Pokud chce MŠMT zjistit, co se na škole děje, musí na ni vyslat Českou školní inspekci. Což se u každé školy děje jednou za zhruba tři roky. Podpora škol zcela záleží na osvícenosti zřizovatele. Aktivní učitelé si najdou různé způsoby, jak se propojit s ostatními, ale systémová podpora zde neexistuje. Pro další vzdělávání učitelů tu máme další samostatný úřad, NIDV.
Kdyby takto fungovala firma, dávno zkrachuje. Tisíce poboček, jediné ředitelství a neexistující střední management. Ředitelství si musí „objednávat průzkumy“ u inspekce, aby se vůbec dozvědělo, co si učitelé myslí. Ministerstvo řídí školy pomocí zákonů a vyhlášek, ale tak dobrá firma nikdy fungovat nemůže. Firma nikdy nemůže fungovat bez efektivního lidského řízení. Ředitelé škol se nemají na koho ve firemní struktuře obrátit, učitelé se zase nemají na koho obrátit, když jim nefunguje ředitel. Je tam prázdné místo.
Myslím si, že by bylo rozumné toto prázdné místo vyplnit a vytvořit regionální buňky, které by koordinovaly, podporovaly a řídily školy a učitele. Pro MŠMT by to znamenalo velkou výhodu, protože by mohlo dostávat kvalitnější informace o reálném dění na školách a pružněji a zaměřeněji na něj reagovat. Bylo by díky tomu možné jednotněji přistupovat k celým regionům a nastavovat strategie a priority na nižší úrovni, ale zároveň na úrovni vyšší než v rámci jednotlivých škol. Jiné priority bude mít Karlovarský kraj a jiné Praha. Pokud by byly navíc pozice v buňkách personálně obsazovány z řad učitelů, potom by vznikl nový prostor pro kariérní rozvoj učitelů v rámci systému, a ten by mohl být řízen lidmi, kteří mají reálné zkušenosti z praxe.
Vím, můj plán má mnoho much, a jednou obzvlášť tučnou masařkou je zcela kritický nedostatek lidských zdrojů ve školství. Ale kdybych měl vypíchnout jednu jedinou myšlenku z mé celé finské zkušenosti z Erasmu, pak musím říct, že učitelství je opravdu neuvěřitelně náročná a složitá profese, která od každého vyžaduje velké pracovní nasazení, talent a motivaci neustále se zlepšovat. I když pracujete v „nejlepším“ školském systému světa, nemáte na růžích ustláno. Děti ve finských školách také vyrušují, nudí se, zlobí a neplní domácí úkoly. Doba se rychle mění a spolu s ní i nároky na přípravu dětí pro budoucnost.
Díky finskému podpůrnému systému mají tamní učitelé dobré podmínky v tomto náročném povolání uspět. Na každém kroku jsem mohl vidět, že Finové tuto výzvu berou velmi vážně.
Poznámka: Článek vyšel původně v autorově blogu zde.
Všechny články jsou publikovány pod licencí Creative Commons BY-NC-ND.
Článek nebyl prozatím komentován.
Pro vložení komentáře je nutné se nejprve přihlásit.
Tento článek je zařazen do seriálu Finské školství a ICT.
Ostatní články seriálu:
