Pozor! Jste na staveništi. Více informací zde.
logo RVP.CZ
Přihlásit se

Úvodní stránka
Přehled článků
Metodická pomoc
Zpravodaj
O Spomocníkovi
Podcast
RSS RSS
Titulka RVP > Úvodní stránka Spomocníka > Kolaborace podle Galinda

Kolaborace podle Galinda

Teoretický příspěvek
odborný příspěvek

Nestává se často, aby mě oslovily výstupy některého z projektů Erasmus. Výjimkou je projekt Novigado, který byl zahájen před rokem a věnuje se „podpoře škol a zodpovědných činitelů při přechodu od tradičních na učitele orientovaných výukových postupů na takové, které zavádějí aktivní učení v rámci inovativních vzdělávacích prostředí s využitím ICT“.

Kromě EUN je mezi partnery též francouzský výzkumný ústav Canopé, který funguje v rámci Université de Poitiers a je podporován ministerstvem školství. Jeho vědecký pracovník Luis Galindo nedávno vedl v rámci tohoto projektu již třetí webinář (Novigado webinar #3 – Co-design with teachers and students), jehož obsah mě velmi překvapil. Je nezbytné, abychom se na něj podívali trochu podrobněji.

Luis referoval o výzkumu, který realizoval v rámci projektu, a zapojil do něj kromě partnerů též studenty učitelství a pracovníky francouzského ministerstva školství [1]. Cílem bylo experimentálně ověřit dva odlišné modely online spolupráce při tvorbě výukového materiálu, přesněji učebnice podporující inovativní výukové postupy. Nešlo o výsledek, ale o proces, především o to, jak probíhá komunikace v prostředí lišícím se formou spojení účastníků. V jednom případě byl použit model kolaborace, v druhém kooperace.

S touto problematikou jsme již měli příležitost se seznámit před 9 lety prostřednictvím Stephena Downese (Kolaborace nebo kooperace?). Pro Stephena je nejvyšší formou spolupráce kooperace. Jenže Luis dospěl k opačnému názoru. Jak je to možné?

Nejprve si připomeňme definice. Jsou naštěstí u obou pánů téměř totožné.

Kolaborace – aktivita, při níž všichni dělají všechno společně, to znamená, že též všichni odpovídají za výsledek práce i za případný neúspěch.

Z pohledu člena skupiny přichází nápad někoho jiného z průzkumné oblasti (Exploration Area), v níž se shromažďují všechny nápady. Je-li přijatelný, stane se společným vlastnictvím (Collective space). Jiný člen, pro něhož byl tento nápad nový, ho postupně přijímá (Adoption potential), až ho přijme (Individual space).

Model kolaborativního šíření nápadů v rámci skupiny [1]

Kooperace – všichni pracují samostatně, každý má vlastní úkol (může být stejný), který řeší bez přispění ostatních. Typicky má tato forma spolupráce podobu samostatného řešení dílčích úkolů, které se nakonec spojí v jeden celkový výstup. V případě online aktivity má samozřejmě každý člen pracovní skupiny možnost využít svých vlastních schopností a obracet se ke všem mimo skupinu existujícím zdrojům.

Podstatnou součástí Luisova experimentu bylo mapování toho, jak se v rámci pracovních skupin šíří nápady, které by mohly vést k nejlepšímu splnění zadání (zde návrh dig. učebního materiálu). Luis ten proces označil jako akcelerátor idejí.

V popisovaném vědeckém experimentu byl úkol zadán šesti 8–9členným skupinám s tím, že 3 pracovaly kolaborativně a 3 kooperativně. Kooperaci přitom mělo zajistit rozdělení skupiny na 2 části, které pracovaly samostatně (tedy zase kolaborativně). Vše se přitom odehrávalo v online prostředí, kde byly myšlenky šířeny v rámci diskuzních fór.

Teď když jsme si popsali podstatu Luisova experimentu, nemělo by nikoho překvapit, že v rámci kolaborativních skupin docházelo k mnohem bohatšímu šíření nápadů ve srovnání se skupinami (kvazi) kooperativními. Zároveň bylo zjištěno mnohem častější přebírání nápadů ostatními členy skupiny včetně budování nových nápadů na základě původních. Je evidentní, že při tomto způsobu spolupráce dochází k mnohem vyšší míře vzájemného obohacování (učení). To je hlavním důvodem, proč Luis považuje kolaboraci za hodnotnější model spolupráce než kooperaci.

Závěr

Stojíme před problémem, jak nahlížet na rozdíly mezi kolaborací a kooperací (a to dokonce i tehdy, když se shodneme na definici těchto termínů). Historicky kooperace vznikla jako požadavek výrobního procesu na zefektivnění opakujících se činností, protože pracovník specializující se na určitý úkon ho jistě zvládne lépe než někdo, kdo musí celý výrobek, tj. třeba i mnoho různých úkonů, dělat sám. Tento vývojem ověřený postup má svou paralelu v současnosti, kdy dochází k jinému typu specializace. Každá firma potřebuje odborníky specializované na různé úzké obory, stále častěji fungující online. A navíc nastupuje ještě umělá inteligence, která některé úkony přebírá od lidí.

My ve školství ale stojíme před potřebou budovat kompetence žáků tam, kde tyto dosud neexistují nebo jsou natolik nedostatečné, že samostatné řešení mnohých úkolů neumožňují. V těchto případech je samozřejmě mnohem výhodnější vytvořit heterogenní skupinu spolupracovníků, v níž v rámci kolaborace dochází k obohacování jedněch druhými.

Závěr je tedy docela zřejmý. Musíme rozlišovat, v jaké situaci ten který postup využijeme. Kolaborace je velmi vhodná, je-li cílem generovat a předávat nápady, např. během brainstormingu. Jakmile ale začneme např. realizovat nějaký projekt, vyplatí se práci rozdělit a řešit ho kooperativně.

Konečným cílem pro výchovu budoucí generace je ve většině případů schopnost stát se platným členem kooperujícího týmu odborníků, kteří řeší problémy na profi úrovni.

Co-designing experiences and artifacts with teachers and students in a transdisciplinary world

 

V případě pochybností o aktuálnosti či funkčnosti příspěvku využijte tlačítko „Napište nám“.
Napište nám