Máte pocit, že víte, o čem se hovoří, když se řekne vzdělávání na dálku, distanční vzdělávání, hybridní výuka či offline výuka? Před březnem 2020 ležely tyto pojmy na okraji zájmu většiny učitelů, dnes je slýcháme každodenně. Před rokem ovšem tyto pojmy označovaly něco jiného než dnes.
Čím jsem starší, tím intenzivněji vnímám, jak je důležité nazývat věci a okolnosti kolem nás přesnými a výstižnými pojmy. Zejména v době sociálních sítí a mediální nadprodukce, kdy má každý možnost se ke všemu veřejně vyjadřovat, se množí situace, že samotný pojem je jediná informace, kterou o problému daná osoba má. Pokud tedy pojem pregnantně nevystihuje to, co má, a není dostatečně intuitivní, často pak hovoříme stejnými slovy, ale o trochu jiných věcech. Jenže adekvátní řešení problémových situací jsou na přesném popisu a identifikaci problému zcela závislá. Zejména ve vzdělávání a školství by nám na adekvátní terminologii mělo záležet. Proto jsem se pokusil v následujícím textu shrnout několik významových posunů v pojmech, které souvisí se vzděláváním na dálku, se kterými se v době nouzového stavu setkáváme skutečně každý den.
Do školského zákona přibyl o letních prázdninách nový paragraf, který stanovuje pravidla při omezení osobní přítomnosti žáků ve škole tím, že nařizuje školám poskytovat vzdělávání distančním způsobem. Ve skutečnosti ale ve školách od března 2020 probíhá proces, který je v zahraničí označován jako nouzová distanční výuka (emergency remote teaching) [1].
Jak upozorňuje odbornice na tuto oblast Lucie Rohlíková ze ZČU [2], distanční vzdělávání charakterizuje samostatné studium (samostudium), a proto je silně závislé na didakticky kvalitním návrhu materiálů, které musí nahradit interaktivitu mezi žákem a vyučujícím běžnou v prezenční výuce. Jenže tyto studijní opory nebyl čas v podmínkách základních a středních škol díky rychlosti nástupu pandemie připravit. Navíc na aktivity takto odborného charakteru nebyli učitelé ve svém předchozím vzdělávání cíleně připravováni.
Charakteristikou nouzové distanční výuky je náhlé, dopředu nejisté zahájení, neustálá proměnlivost vzhledem k epidemiologické situaci, nedostatek času vše předem bezchybně připravit či různorodé domácí zázemí žáků, které může škola ovlivnit jen omezeně. Snahou učitelů tak nejsou robustní vzdělávací podmínky, ale spíše poskytnout dočasný nouzový přístup k výuce a zajistit její podporu způsobem, který lze rychle nastavit a spolehlivě provozovat během mimořádných okolností.
Nouzová distanční výuka, kterou dnes mnozí z nás musíme pod vlivem okolností se svými žáky a studenty provozovat, není běžná distanční výuka, jak ji například můžeme znát z terciárního vzdělávání na vysokých školách.
Nedostatek didaktických zkušeností s výukou na dálku vyústil ve zkratkovité, ale převažující přesvědčení velké části populace, že online výuka probíhá prostřednictvím videokonferencí. Tento význam navíc přiživují prodejci digitálních technologií, kteří přispěchali s mnoha typy techniky, které mohou synchronní a hybridní výuku efektivně podporovat. Kvalitní vzdělávání realizované v situaci, kdy jsou žáci fyzicky odděleni od svých učitelů, by ale mělo videokonference, tedy synchronní formu propojení učitele se žáky v reálném čase, využívat jen jako doplněk. Těžiště vzdělávání by mělo spočívat v asynchronní výuce, která je organizována a řízena v nějakém za tímto účelem provozovaném systému. Nejčastěji půjde o programy kategorie Learning Management System (LMS), jako je Moodle či Google učebna (Google Classroom), případně o systém na podporu spolupráce, jako je Microsoft Teams.
Provozování videokonferencí je pro žáky extrémně náročné – především na udržení pozornosti a schopnosti se soustředit, ale také na potřebné digitální kompetence (zejména u mladších dětí), či na domácí zázemí, které kromě digitálního vybavení vyžaduje také v daný okamžik klidný koutek v domácnosti, nevyrušování od sourozenců… Často při hromadných videokonferencích převládá instruktivní výuka, a tím pádem uniká příležitost rozvíjet dovednosti, které naopak asynchronní vzdělávání rozvíjet může. Jedná se například o dovednost řídit si vlastní učení, plánovat jej, ovládat vlastní motivaci, zvládat neúspěchy, stanovit si vlastní tempo, učit se z vlastních chyb, pracovat na vlastních projektech… Prostě více individualizovat.
O náročnosti videokonferencí na účastníky jsou přesvědčeni i autoři Metodického doporučení vydaného MŠMT v září 2020 pro vzdělávání distančním způsobem [3], když doporučují, aby synchronní výuka u žáků druhého stupně ZŠ nepřesahovala tři vyučovací hodiny za sebou. Bohužel, nikde není uvedeno, na základě čeho toto doporučení odvozují. Pedagogicko-psychologické výzkumy na toto téma totiž hovoří spíše o kratší době, po které přínos technologií pro žáky této věkové kohorty klesá. Samo ministerstvo pro pořádání vzdělávacích programů v rámci dalšího vzdělávání pedagogických pracovníků (DVPP) stanovuje „… průběh webináře v rozsahu nejvýše 90 minut s minimálně hodinovou přestávkou mezi jednotlivými bloky“.
Videokonference ke vzdělávání na dálku rozhodně patří, spíše ale jako jeho doplněk. Nejvhodnější je, pokud výuka probíhá oběma způsoby. Videohovor mezi učitelem a žáky by neměl sledovat pouze vzdělávací rozměr, ale i sociální, psychologický a v některých případech i terapeutický.
Byla by velká chyba, kdybychom si vzdělávání na dálku spojovali pouze s hromadnými videokonferencemi. Jejich výukové využití však může být při dodržení určitých didaktických zásad značně efektivní. Společně se svými kolegy z neziskové organizace Učitel naživo jsme na základě našich pedagogických zkušeností získaných ve výuce sestavili 15 praktických rad jak na vyučování přes videokonference.
Metodické doporučení MŠMT popisuje hybridní nebo také smíšenou výuku jako takovou, kdy v učebně probíhá „pro jednu skupinu prezenční, pro druhou distanční výuka“. V tomto případě je distanční výukou nejpravděpodobněji míněn videomost, kdy je část žáků připojena ze svého počítače, tabletu či chytrého mobilu z domova prostřednictvím videokonferenčního systému s počítačem, který je umístěn v učebně, ve které se zároveň prezenčně nacházejí další spolužáci. Jedná se tedy o kombinaci prezenčních a online připojených žáků.
Pojem hybridní výuka zde nabývá nového významu, protože dosud byl chápán jako kombinovaná výuka, tzv. blended learning, tedy kombinace tradiční prezenční výuky s e-learningem. Tedy v tom smyslu, že studující buď studuje online prostřednictvím digitálních technologií, nebo prezenčně v učebně s učitelem či lektorem. Jak upozorňuje Bořivoj Brdička [4], označení výukových metod jako kombinované vyvolává nesprávný dojem, že se jedná o postupy, které jsou na sobě nezávislé, a používají se střídavě, chvíli jeden, později zase druhý. Obě tyto metody ve skutečnosti ale nelze oddělit.
Ať už budeme vycházet z jakéhokoli pojmosloví, klíčový problém je jinde. Současné pojetí hybridní výuky popsané metodickým doporučením je epidemiologické opatření, nikoli pedagogické. Didakticky je značně problematické, minimálně s dnešním běžně dostupným vybavením, kdy učitel zpravidla nevidí dostatečně dobře všechny žáky připojené online a ti naopak nevidí, co učitel píše na tabuli nebo nemusí dobře slyšet jeho hlas při pohybu po třídě. A není ani potřeba, aby měl na ústech roušku, která znesnadňuje vnímání emocí a neverbální komunikaci a navíc zastírá mluvený projev. Je jisté, že se didaktika a podpůrné technologie pro tyto situace budou postupně vyvíjet. Doporučit lze využívání metod známých zejména z malotřídních škol, kdy učitel střídá svoji pozornost mezi skupinami žáků a ti pak v mezidobí pracují na samostatných či skupinových úkolech. Uplatnitelná je například i stále známější metoda převrácené třídy (flipped classroom).
Hybridní výuka tedy nově, minimálně podle MŠMT, nemá znamenat kombinaci prezenční výuky s e-learningem, ale kombinaci žáků fyzicky přítomných a žáků online na jedné výukové hodině.
Metodické doporučení MŠMT přináší i další pojem, pro který zavádí odlišný význam, nežli ten, pod kterým byl dosud chápán. Offline výuku popisuje jako „způsob vzdělávání na dálku, který neprobíhá přes internet a k realizaci nepotřebuje ve větší míře digitální technologie“, výhodou má být „… absence nároku na technické vybavení a digitální kompetence účastníků“.
Dosavadní pojem ale chápal offline výuku jako situaci, kdy „… nemusí být počítač připojen k síti Internet a vzdělávací obsah je prezentován z informací předem uložených na paměťové médium“ [5]. Dotýkal se tedy studujících, kteří mají doma počítač, prostřednictvím kterého studují s tím, že jim jsou vzdělávací materiály distribuovány na fyzických nosičích, jako jsou flash disky či disky CD/DVD. Ač u nás již takový přístup nepřevažuje, v některých státech je stále využíván, například v Afghánistánu, kde je digitální infrastruktura problematická.
Těmto žákům tedy nechybí počítač, ale „jen“ konektivita k internetu. Ministerský výklad ale nově zahrnuje všechny žáky, kteří doma počítač mít ani nemusí. Je zřejmé, že řešení problémů těchto dvou odpojených skupiny je značně rozdílné a v jiné cenové relaci. Prvním stačí zajistit např. předplacenou SIM kartu s datovým přístupem, druzí k ní potřebují i samotný počítač, kde jsou náklady násobně vyšší.
Offline vzdělávání tedy podle výkladu MŠMT nezahrnuje pouze žáky s offline počítačem, ale všechny žáky, kteří digitální technologie z nějakého důvodu nevyužívají.
Situace kolem vzdělávání na dálku je řekněme „hektická“ a to nejen ze strany státních orgánů. Učitelů je ale potřeba se zastat. Ani pregraduální příprava učitelství na vysokých školách, ani další vzdělávání učitelů v minulosti necílilo na situaci, kdy by žáci byli fyzicky izolováni od svých učitelů. Takovou situaci si patrně nikdo při geografické poloze Česka nedovedl představit. Výuka s využitím telemostu je známá například z Finska či Austrálie, kde se videopřenosem překlenuje potřeba cestovat na velké vzdálenosti či po moři. Je tedy férové uvést, že na tuto specifickou situaci způsobenou pandemií koronaviru a potřebou vzdálené výuky nemáme zpracované didaktické zásady, naše učitele jsme na ni nepřipravovali, a ani o ní neuvažovali.
V textu výše jsem se snažil doložit, že terminologie spojená se vzděláváním na dálku se v tomto čase proměňuje. Zároveň je pravda, že postupné nabývání různých výkladů a obsahů u mnoha pojmů patří do běžného koloběhu dějin. Takový je prostě vývoj a v životě nastávají okamžiky, kdy je potřeba obsah nějakého pojmu redefinovat. Mělo by se tak činit po zralé úvaze. Situace světové pandemie vtrhla do vzdělávání s nebývalou intenzitou a přinesla zásadní proměny obsahu některých pojmů, které nová legislativa stvrdila. Málokdo si posunutých významů všímá. Ačkoli se může zdát, že jde o slovíčkaření, drobné změny ve významovém chápání pojmů popisují ve výsledku odlišné problémy, a tím pádem vyžadují i odlišné nástroje na řešení.
Poznámka: Práce byla původně publikována jako – NEUMAJER, O. Vzdělávání na dálku přináší zmatky v pojmech. Řízení školy. Praha: Wolters Kluwer, 2020, roč. 17, č. 11, s. 15–17. ISSN 1214-8679.
Všechny články jsou publikovány pod licencí Creative Commons BY-NC-ND.
Pro vložení komentáře je nutné se nejprve přihlásit.
Článek není zařazen do žádného seriálu.
