Svět potřebuje tvůrce, ne komentátory
Úvodní stránka
Přehled článků
Metodická pomoc
Zpravodaj
O Spomocníkovi
Podcast
RSS RSS
Titulka RVP > Úvodní stránka Spomocníka > Svět potřebuje tvůrce, ne komentátory

Svět potřebuje tvůrce, ne komentátory

Článek inspirovaný příspěvkem v blogu A. J. Julianiho reflektující projev Theodore Roosevelta z roku 1910 snažící se v souvislosti s výchovou vysvětlit rozdíl mezi skutečnou tvorbou a pouhým komentováním, jehož jsme dnes často svědky online.

S příchodem nového století došlo k významné kvalitativní změně fungování internetu. Začalo se mluvit o internetu druhé generace (Web 2.0). Ta změna byla vyvolána nově vzniklou schopností největší počítačové sítě umožnit každému uživateli aktivní zapojení (např. folksonomy). Jiným, ještě zásadnějším průvodním znakem byl rozmach sdílení podporovaný licencí CC. Ve velké míře začal být využíván tzv. remix – tedy použití díla někoho jiného ve vlastních dokumentech. Jak se tento fenomén šířil, rostlo množství lidí, kteří dnes daleko více sdílejí práci jiných, než vytvářejí cokoli nového. Typickým příkladem mohou být též ti, kteří netvoří, ale práci druhých komentují. Všichni uživatelé sociálních sítí jistě vědí, o čem je řeč.

Toto téma nedávno zajímavým způsobem připomenul nám dobře známý expert na tvořivé myšlení (design thinking) ve výuce A. J. Juliani [1]. Vychází z projevu (tehdy již bývalého) amerického prezidenta Theodore Roosevelta, který v roce 1910 přednesl před pařížskou Sorbonnou (Citizenship in a Republic):

„Nejde o kritika, který poukazuje na to, jak silný muž klopýtá, nebo co mohl udělat lépe. Zásluha patří muži (v aréně), jehož tvář je poznamenána prachem, potem a krví, který statečně usiluje, který se skutečně snaží konat skutky, který zná velké nadšení, který se mýlí, který znovu a znovu přichází zkrátka, protože není úsilí bez chyb a nedostatků; který v nejlepším případě pozná nakonec triumf velkého úspěchu a který v nejhorším případě, když selže, alespoň selže jako muž odvážný a smělý, takže se nikdy nezařadí mezi ty chladné a bázlivé duše, které neznají vítězství ani porážku.“

The Man in the Arena – Teddy Roosevelt (A Powerful Speech from History)

Nejprve se musíme trochu zamyslet nad tím citátem. Možná vám přijde divné, že Teddy (tato jeho přezdívka začala být později používána pro plyšové medvídky) mluví jen o mužích. Zkuste se ale vcítit do člověka, který vyrůstal v druhé polovině 19. století v zemi, v níž úspěch patřil jen bílému muži, který zvítězil nad indiány a z černochů (i žen) sice udělal občany demokratické společnosti, ale zatím jen občany druhé kategorie. Dříve než se stal politikem (republikánem), byl Roosevelt úspěšným velitelem, lovcem, boxerem a přírodovědcem. Jsou-li vám povědomá slova o „krvi a potu“, jste na správné stopě. Ty si později vypůjčil Winston Churchill na začátku druhé světové války, a nejen on.

Z pohledu naší současnosti by se mohlo zdát, že je jiná doba. Díky nacismu teoreticky dobře víme, co může způsobit rasová nenávist, snažíme se zavádět genderovou rovnoprávnost a pomáháme chudým a hendikepovaným. Přesto je stále až příliš mnoho oněch „chladných a bázlivých duší“, které nic nového netvoří, jen svou kritikou často rozdmychávají nenávist – a to v prostředí, kde se lži šíří snadněji než pravda.

Vžijte se na chvíli do postavení žáka, který v takovém prostředí žije. To, že se mu nechce tvořit (jít s kůží na trh), není jen tím, že volí jednodušší cesty v roli pozorovatele či komentátora (Propast tvořivosti podle Johna Spencera). Je si pochopitelně vědom toho, jak velké je riziko negativních reakcí na vše, co se pokusí udělat.

Přesto je naší povinností se snažit tvořivé myšlení žáků podněcovat. Možná není třeba tolik zdůrazňovat, že v aréně vítězí jen silnější, rozhodně ale stále platí, že se uplatní jen ten, kdo něco s maximálním úsilím skutečně dělá. A to platí i o učení samotném.

Bojím se, že současné americké hnutí snažící se napravovat chyby minulosti, např. v podobě odstranění sochy Theodore Roosevelta před Americkým přírodovědným muzeem v New Yorku, je ukázkou zjednodušující cesty, vyvolané nepochopením souvislostí. To pochopení je přitom pro naši současnost velmi důležité. I po dvou světových válkách, které od výše citovaného projevu proběhly, je svět stále jen velkou arénou, v níž vítězí ten, kdo je lepší. Před 100 lety to byl ten, kdo měl „větší klacek“ (tedy hrubou sílu), dnes je to spíše ten schopnější, chytřejší, tvořivější – kdo dokáže aplikovat nejnovější vědecké poznání.

Po zohlednění historických souvislostí by snad mohlo být poselství Theodore Roosevelta srozumitelnější. Měli bychom se snažit, aby ho pochopili i naši žáci. Komentovat zkrátka nestačí.

Citace a použitá literatura:
[1] - JULIANI, A.jThe World Needs More Creators ( and less commenters). 2021. [cit. 2021-12-13]. Dostupný z WWW: [https://www.ajjuliani.com/blog/creators-gt-comment...].  
Detailní informace o článku naleznete ZDE.
V případě pochybností o aktuálnosti či funkčnosti příspěvku využijte tlačítko „Napište nám“.
Napište nám
Hodnocení článku
Přidat komentář Citovat článek

Příspěvek je publikován pod licencí Creative Commons BY-NC-ND.