Soudnost podle Julianiho

Anotace

Poslední dvě desetiletí jsme ve vzdělávání prosazovali digitální kompetenci, digitální občanství a možná též kritické myšlení jako samostatné priority. Něco se ale změnilo. Podívejme se, co si o tom myslí nám dobře známý americký expert A. J. Juliani [1]. Více informací lze nalézt v jeho poslední knize Engaging Learners In An Era of Distraction (Zapojení žáků ve světě rozptýlení).

Největší změnou není samotný vývoj AI ani všudypřítomné inovace vyžadující transformaci přípravy na budoucnost. Je jí skutečnost, že AI zavádí najednou až příliš mnoho změn. A nemálo jich má negativní dopad na celou lidskou společnost.

Máme příliš mnoho informací, příliš mnoho hluku, příliš mnoho odpovědí, příliš mnoho zkratek, příliš mnoho cest vpřed. Jestliže je k dispozici vše, je třeba se ptát, jak poznáme, čemu stojí za to věnovat pozornost. Nenápadně se nám vynořila potřeba mít docela novou kompetenci, a sice soudnost.

Místo toho, aby AI žákům dala jen výsledky (jako kalkulačka) nebo jen vyhledala (vygooglila) informace, okamžitě poskytne věrohodné odpovědi zabalené sebevědomým jazykem. Často se špatná odpověď může jevit jako správná, vysvětlení jako důvěryhodné a vygenerovaný odstavec se zdá být „dostatečně dobrý“…

Právě tehdy se rozlišovací schopnost neboli soudnost stává nezbytnou. Soudnost je schopnost zastavit se a zamyslet, vzít v úvahu jiný pohled, nebo prostě „otázka za otázkou“.

Chceme-li rozvíjet soudnost, klademe si takovéto otázky:

• Dává to smysl?

• Je to přesně tak?

• Je to etické?

• Je to nejlepší možnost, nebo jen ta nejjednodušší?

• Je to můj nápad, nebo získaný odjinud (transaktivní paměť)?

Co opravdu chceme pro naše děti? Chceme:

• aby byly schopné žít mezi lidmi a komunikovat s nimi;

• aby přemýšlely;

• aby hledaly pravdu;

• aby byly rozumné (rozumnější než my).

A to samé platí pro učitele. Možná proto je tolik námitek proti zavádění AI do výuky. Zpočátku bývá největší obava z možného podvádění. Mnozí se již přes to přenesli a dostali se ke skutečným problémům, třeba k tomu nebrat vše, co AI říká, jako samozřejmost.

Chceme, aby se žáci podívali na výstup a řekli si: „Moment! Je třeba ověřit zdroj, zpochybnit tvrzení, upravit text, protože neodráží můj názor.“ Chceme, aby za svými názory stáli a obhájili své postoje.

A to se nestane pouhou znalostí pojmů z oblasti umělé inteligence ani přidáním nové lekce AI gramotnosti do kurikula. Stane se to jedině prostřednictvím hlubokého čtení, silného psaní, bohatou konverzací a skvělou výukou. To jsou postupy, pomocí nichž se dá budovat soudnost.

Jenže AI zároveň zvyšuje rizika. A ta nikdy nebyla větší.

Zaměřme se více na to, abychom žákům pomohli stát se zkušenými uživateli AI. To neznamená, že je máme nutit ponořit se do hlubin, ale že jim máme pomoci se orientovat a posilovat dovednosti, které jim umožní klást otázky, hodnotit, interpretovat a vybírat si.

K tomu je však třeba znát děti před sebou a ony musí vidět hodnotu v hlubokém pochopení toho, proč je daný obsah důležitý. Jedině znalost žáků vám umožňuje pochopit, co je motivuje, dovoluje vám pomoci jim rozvíjet motivaci k tomu, aby se nakonec učili sami.

Tento přístup se jen zřídka shoduje s běžným tempem výuky nebo s předepsaným vzdělávacím programem. Každý žák se pohybuje různým tempem a volí různé cesty. Výhody plynoucí z individualizované výuky však jdou daleko za hranice aktuálního vzdělávacího plánu.

Je-li naším cílem soudnost, není to proti AI. Jde o to, jak ji využíváme, jak preferujeme to, na čem záleží nejvíc. Naším úkolem je vychovávat generaci žáků, kteří nejen přijímají odpovědi od strojů, ale skutečně jim rozumí a používají je účelně.

Svět, do kterého žáci vstupují, se bude jen zrychlovat. Prosperovat budou ti, kteří vědí, kdy AI důvěřovat, kdy ji zpochybnit a kdy se spoléhat raději sami na sebe. Když zakážeme technologie, bereme jim učební prostředky pro budování soudnosti. To si teď nemůžeme dovolit, protože tato dovednost se stává cennější a potřebnější než kdykoli předtím.

Balancing Technology & Learning: A.J. Juliani on Meaningful and Relevant